REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Závody a sportovní výzvy nejsou totéž. Opět se o tom mohli přesvědčit účastníci letošního ročníku zimní extrémní akce s tajemným názvem JIBE JAHA, což neznamená nic jiného než Jizerské hory, Beskydy, Jablonec, Havířov. Právě mezi dvěma jmenovanými městy je vytyčena trasa čítající dohromady 600 kilometrů. Ne, závod to není, na pořadí vůbec nezáleží. Můžete je jít s běžkami, nebo jen po svých, normálnější lidé si to mohou užít jen na 300 nebo 150 km.
Když zakládáte článek v našem redakčním systému, můžete si v kolonce štítky zaškrtnout položku „zdraví a sport“. U této reportáže jsem ale poněkud zaváhal, protože ač se občas pokouším o jisté sportovní výkony, distance výzvy JIBE JAHA jsou víc než drakonické.
Ptám se tedy účastníka akce, svého přítele a jednoho z nejvšestrannějších českých vytrvalců Martina Gably: „Je tohle vůbec ještě sport?“ „No, když jdeš těch 150, to se dá ještě napálit, teoreticky nemusíš ani spát. To sport určitě je. Třetí čtvrtý den už to tempo ale nevydržíš. Ale pokud člověk nejančí, neublíží si. Nebolí tě svaly, zato ale klouby, chodidla a další divný věci. Každopádně musíš mít nachozeno a nastáno desítky hodin,“ švitoří jakoby nic osmačtyřicetiletý frajer. „Blbec...,“ trousím si pod pomyslné vousy.
Udělat si trochu drsno
Abych pravdu řekl, charakter a propozice JIBE JAHA ve mně až příliš evokují slavné Zátopkovské motto „Dnes trochu umřeme“. Duchovním otcem tohoto sportovního šílenství je milovník divočiny, přírody a sportu v extrému i normálu, dobrodruh, muzikant, kavárenský povaleč Venca Francke, jemuž s realizací notně pomáhá jeho Petra.
„Myšlenku přenést trochu toho severského dobrodružství na naši rodnou hroudu a nabídnout ho ostatním jsem v hlavě nosil dlouho, ale teprve až jsem sám okusil, jaké krásy a drsnosti je schopna česká zimní krajina nabídnout, jsem nadšeně přistoupil k činu a tím je právě nejdelší zimní ultra v Evropě,“ říká nevšední muž.
Zapomeňte na davy lidí na startu pražského maratonu nebo fotbalovou atmosféru legračních závodů série Spartan Race. Tady se na startu na jabloneckém sídlišti poblíž přehrady minulý pátek „tísnilo“ 30 odvážlivců, kteří se rozhodli absolutně zvítězit nad svojí únavou, leností, většími i menšími fyzickými a psychickými bolístkami. Jako vrcholoví sportovci moc nevypadali, žádné vystajlované bundičky ani elegantní brýle, jen funkční věci.
Pouze čtyři z těchto borců si ale zvolili plnou 600 km dlouhou variantu, z toho jedna žena a jeden Japonec, dva s lyžemi. Ty vás mohou hodně zrychlit při přechodu horských hřebenů Jizerek, Krkonoš, Orlických hor, Kralického Sněžníku, Jeseníků a Beskyd, při chůzi v nížině ale musíte lyže nést na zádech.
Každý sám, všichni spolu
Propozice akce jsou v zásadě velmi jednoduché: je dán startovní a cílový bod, na 600 km máte časový limit 12 dnů, na 300 km polovinu. Trasa je pevně daná a kopíruje trasu Stezka Českem a zimní ViaCzechia stezky a často prostě vede jen po turistické značce, po které v zimě nikdo nechodí.
Všichni závodníci nebo spíš účastníci tohoto survivalu jsou vybaveni GPS trackerem, takže odchýlení se je sice možné, ale je proti pravidlům stejně jako jízda dopravním prostředkem. Trasa není organizátorem značená ani nijak upravená, musíte si poradit za všech okolností. Loni závodníkům například většinu času propršelo. Záchytné kontrolní body s možností přespání a usušení jsou na kilometrech 150, 300 a 470.
Účastníci si nesou všechno potřebné s sebou. Jakýkoliv plánovaný support (podpora), který by jim poskytl občerstvení, vybavení či svou pomocí znevýhodnil ostatní, je zakázán. Spát a jíst můžete, kdy chcete, jak chcete, kde chcete a kolik chcete. Někdo v hotelu, jiný venku pod stromem nebo na autobusové zastávce.
„Důležité je mít všechno vybavení maximálně lehké,“ zasvěcuje mě Martin na příští ročník. „Technologie hrozně pokročily, takže seženeš spacák do silného mrazu vážící pár set gramů, lehké, ale pevné boty, bivakovací vak, ve kterém zvládneš přežít noc ve vánici na hřebenech a hodně lehké lze mít i takové detaily jako náhradní zdroj na nabíjení telefonu. Samozřejmostí je speciální vyzkoušený batoh.“
Proboha proč?
Už od začátku článku visí ve vzduchu jako těžký kámen otázka „proč?“ „Martine, proč?“ táži se milého blonďáka a v běžném životě úspěšného byznysmena.
„Rád překonávám, miluju hory a miluju běžky. Z Krkonoš jsme naučený jezdit cestou necestou, po sněhu, po trávě, po hlíně i po kamenech, prostě totální lyžování. Člověk řeší jen základní potřeby – jíst, spát, taktizovat, co podnikneš dál. Dostáváš se do svých psychických zákoutí, kam se normálně nedostaneš, řešíš bolest a hlavu. Ty stavy lítají nahoru dolů, jednou jsem úplně na dně, a najednou se dostaví euforie. Zní to blbě, ale pomáhá ti, když vidíš, jak ostatní, kteří jdou, taky trpí, protože cítíš, že v tom nejsi sám,“ líčí borec, který letos z důvodu jiných závodů v zahraničí dal „jen“ 350 km.
„Je potřeba se trošku potrápit v tom našem jednoduchým světě plným blahobytu, komfortu a stížností. Během těch desítek hodin jen sám se sebou a svým tělem si uvědomíš, co všechno ve skutečnosti potřebuješ – sebe, zdraví a fajn lidi kolem. Zní to jako fráze, ale tak nějak to je,“ pokračuje Martin Gabla s tím, že prostě občas je nutné „udělat si drsno“.
Co je při JIBE JAHA nejtěžší? „Nejtěžší je nejančit, mít sebedisciplínu, zejména ze začátku, když máš ještě sílu. Mentálně jsi úplně down a říkáš si proč. Nejtěžší jsou pro mě ale dlouhé chodecké úseky. Kdyby byl všude sníh, bavilo by mě to asi mnohem víc. Třeba z Krkonoš do Orlických je to ale 60 km po suchu s lyžema na zádech, ještě delší to je z Jeseníků do Beskyd,“ popisuje Martin.
„Zvláštní je při tomhle závodě fyzická bolest. Není tak intenzivní jako třeba při dlouhém triatlonu, ale je delší. Večer sice jako skončí a ty na 4–5 hodin usneš, další den to ale pokračuje. Člověk si to prostě nesmí tak brát a musí dělat jakoby nic, což je jen a pouze o tom, jak si to srovnáte v hlavě,“ přidává zamyšlení mnohonásobný ironman.
Neskutečná Ivana
Martin je sice stejně jako ostatní účastníci borec s velkým „B“, všem ale naprosto dechberoucím způsobem vypálila rybník paní Ivana Bohoňková, třiašedesátiletá anestezioložka.
Považte sami: těch 600 km z Jablonce do Havířova vedoucích často extrémním horským terénem urazila za sedm dnů a 18 minut. Z toho pouhých 28 hodin a 14 minut strávila odpočinkem, což nutně neznamená spánek, jde o čas, kdy se nepřemisťovala. To je výkon světových měřítek. Video příchodu paní Ivany do cíle je více než výmluvné. Vypadá na něm, bez urážky, na tuctovou Havířovanku jdoucí zrovna z nákupu.
„Kdybych bývala ráno nehledala ty ponožky a čelovku, tak tady budu dřív. Já jsem se chtěla zastavit cestou na polévku, ale ono bylo všude zavřeno. A přes den se mi nechtělo ztrácet čas vysedáváním v hospodě. Tak jsem prostě šla, až jsem došla sem. No jo, tak byl to takový delší výlet v zimě, no, ale já to nemám ráda, nějaký to chválení,” hodnotila neuvěřitelná dáma v cíli svůj výkon.
V Havířově se rychle umyla, najedla a za 50 minut už mazala na vlak.
P. S. Dodejme, že v neděli ráno, tedy devátý den výzvy, byli na cestě ještě tři závodníci. Nejblíže do cíle má Japonec Takao Kitada, který zatím prostál 38 hodin 12 minut, třetí Martin Šilhán už přes 64 hodin. Online je můžete sledovat zde.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
