Neodmyslitelnou kulisou bouřlivých dní listopadu 1989, ale i dřívějších protirežimních demonstrací byl zvláštní dopravní prostředek, kterému nikdo neřekne jinak než „anton“. V Československu jím v nezaměnitelných barvách Veřejné bezpečnosti byly patřičně upravené skříňové náklaďáky Avia, do jejichž útrob se vždy vešel utěšený počet dobitých demonstrantů odvážených do lesů za město nebo rovnou na služebnu VB k výslechu.
Avii neboli auto, které jelo do kopce vždy na čele kolony, protože bylo nejpomalejší, důvěrně znali všichni Čechoslováci, protože na silnicích se vyskytovalo v mnoha podobách od valníku přes hasičák po pohřebák.
Zdaleka nejobávanější však bylo v žluto-bílo-černém „esenbáckém“ provedení s velkými písmeny VB. Do „antonu“ jste se prostě dostat nechtěli.
Proti narušitelům
Účel nechvalně prolulých vozidel byl jednoznačně stanoven již v interním materiálu ministerstva vnitra ČSSR z března 1984: „Zásahové vozidlo SNB slouží k dopravě pořádkových jednotek VB, jejich vybavení a výzbroje na místa porušení veřejného pořádku. Dle potřeby bude rovněž používáno jako efektivní nástroj při odtlačování davů narušitelů z ulic, budování zátarasů apod.“
Jinak řečeno, „antony“ založené na podvozku nákladních automobilů Avia A31 a menších A21 dovážely v 80. letech do míst protikomunistických manifestací řadové policisty nebo podle náročnosti zásahu členy speciálních jednotek, kteří měli za cíl pomocí pendreků a „vlídných“ pokynů shromáždění zpacifikovat a „obnovit veřejný pořádek.“
Příslušníkům často pomáhaly obrněné transportéry s širokými radlicemi v přední části, s nimiž antony Avia tvořily neproniknutelnou a nebezpečnou bariéru. Do klaustrofobických prostor plných ostrých hran „mlátičky“ zatlačovaly demonstranty příležitostně ostřelované z vodních děl. Ta se velmi „osvědčila“ především během takzvaného Palachova týdne v lednu 1989, kdy byli promoklí demonstranti nakládáni do „antonů“ a odváženi v mrazu humánně daleko za město.
Víceúčelové vozidlo
Vývoj Avie pro potřeby SNB začal v roce 1975 pod utajeným označením A31-SZA. Prototyp byl vyroben v roce 1981 a první zkušební exemplář převzal pohotovostní pluk VB ČSR 25. března 1983. V pobočném závodě Avia Ivančice bylo podle údajů nostalgického sdružení Obvodní oddělení VB Strnadice z původně plánovaných 150 kusů vyrobeno pouze 57 skříní na lidi.
Schopnost přepravit jich větší množství se uplatnila i při pátracích operacích, živelných katastrofách, při dopravě techniků na místo činu apod. Uvnitř vozů se k tomuto účelu obvykle nacházely jednoduché laminátové lavice, oddělená místa strážných nebo radiostanice.
Vozidla Avia A31 dále využívala Veřejná bezpečnost i na dopravních, kriminalistických či potápěčských odděleních jako mobilní stanice STK nebo jako vozy pro převoz zařízení k vážení vozidel v provozu. Tato vozidla patřila k nejdéle sloužícím v žlutobílém barevném schématu, a to i po roce 1989, samozřejmě již s označením POLICIE. Uplatnění našla také u Sboru nápravné výchovy (dnešní Vězeňská služba) jako vozy pro transport vězňů.
Náklaďák s francouzskými kořeny
Za zmínku určitě stojí i samotný „nosič“ antonu, nákladní vůz Avia. V 60. letech se v ČSSR začal projevovat chronický nedostatek lehkých nákladních aut, tedy těch, které v tržních podmínkách užívají především živnostníci a různé služby.
Archaické „ereny“, tedy Pragy RN/RND, ještě pamatovaly třicátá léta a také „silniční pětituny“ Praga S5T už měly svá nejlepší léta za sebou. Jednotlivé podniky ČSAD postupně experimentovaly s různými východoevropskými, ale většinou nevhodnými náhradami. Československé silnice proto obohatily vozy dnes už zapomenutých značek Bucegi, Carpati, Csepel, Garant, Roman nebo Robur. Bylo jasné, že neutěšený stav může zvrátit jen adekvátní výrobek domácí výroby.
Na jednom takovém pracovali v polovině 60. let v letňanské Avii ve spolupráci s Liazem, vývoj byl ale nakonec přeorientován právě směrem k těžší řadě druhého jmenovaného podniku ze severu Čech.
Politické uvolnění konce šesté dekády totiž umožnilo pořízení licence na skutečně plnohodnotný lehký nákladní automobil. Šlo o francouzské vozy Renault-Saviem SG 4 Super Galion a SG 2 Super Goelette, z nichž se staly české protějšky Avia A30 a A15. V roce 1968 se opravdu nebylo za co stydět.
Smlouva byla za velké pozornosti tisku a dalších sdělovacích prostředků podepsána na podzim 1967 a o necelý rok později bylo z dovezených komponentů sestaveno prvních 60 valníků Avia A30.
Z typového označení vyplývalo, že v případě Avie A15 šlo o vůz s nosností 1,5 tuny, A30 uvezla dvojnásobek. Menší model poháněl naftový atmosférický motor 712.10 (3 320 cm³, 50 kW), těžší A30 měla stejný agregát naladěný na 59 kW.
Velká škoda, že už nezbyly prostředky na kvalitní vstřikovací trysky a licenci původně dodávaného rotačního čerpadla Bosch. V ČSSR jej nikdo vyrobit nedokázal a domácí řadové čerpadlo z Motorpalu s diametrálně horší přesností časování vstřiku způsobovalo kromě charakteristického zvuku mizerné zimní starty a obecně vysokou kouřivost motoru.
Velká škoda, protože ve své době patřily Saviemy/Avie k nejmodernějším vozům svého druhu na evropském kontinentě – o jejich kvalitě svědčí i fakt, že se v licenci objevovaly také pod značkami MAN nebo dokonce Alfa Romeo. Jenže zatímco na Západě skončila produkce těchto sourozenců nejpozději na začátku 80. let, u nás se Avie v minimálně změněné podobě „bouchaly“ do roku 1997.
Kde se vzal anton?
Existují dvě hlavní teorie. Ve vysvětlivkách ke staršímu vydání Haškova Švejka je mimo jiné uvedeno: „Zatčení byli naloženi na vůz s koňským spřežením. Prvním kočím tohoto vězeňského vozu, jenž byl natřen zeleně, byl Antonín Douša, jemuž se říkalo Anton. Hned první den po spuštění provozu zvolala zatčená prostitutka Antonie Vyšínová: ‚Tak Tonko, vlez si na zelenýho Antona‘.“
Snad o něco serióznější zdroje uvádějí, že název pochází od berlínského vězení na Antonstrasse v bývalém klášteře svatého Antonína. Skutečnost, že se příslušná vozidla převážející vězně doplňovala přívlastkem zelený, se spojuje s tím, že německé slovo grün (zelený) se v kriminálním prostředí používalo ve smyslu špatný, nebezpečný apod. Související výraz „antoušek“ byl jiným označením pro povolání „rasa“ nebo „pohodného“, tedy dřívější profesi zabývající se odchytem toulavých zvířat a zakopáváním zdechlin.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
