Psí dny nemají se psy skoro nic společného

Počasí pod psa. Dnes si s tímto rčením spojujeme podzimní sychravo a plískanice, jenže mnohem starší pojem „psí dny“ znamená pravý opak – slunečné dny s vymetenou oblohou, kdy je venku takové horko, že by psa ven nevyhnal, natož člověka. Se psy jako takovými to ale souvisí jen velmi vzdáleně.

Po relativně dlouhém období klidu bez meteorologických výstrah se předpovědní mapy opět začínají rozpalovat do ruda. Od druhé poloviny tohoto týdne má dorazit druhá letošní vlna veder. Už od antiky se období zhruba od poloviny července do poloviny srpna označuje jako „psí dny“ – latinsky dies caniculares. (Canicula přitom doslova znamená malý pes či psík.)

Dodnes se letním vedrům říká dog days v anglicky mluvících zemích a jours de canicule či obdobně v románských jazycích. V angličtině však pojem postupně získal i přenesený význam. Označuje líné, ospalé letní dny, kdy se zdánlivě nic neděje. Noviny nemají o čem psát, politika utichá a život se zpomalí. Je to vlastně přesný ekvivalent naší okurkové sezóny.

Pojmenování se zachovalo i v některých slovanských jazycích, byť v jiném významu. Příkladem jsou ruské kanikuly, tedy letní prázdniny.

Za všechno může Sírius, jedna z nejjasnějších hvězd noční oblohy. Není vidět po celý rok. Několik měsíců ji na ranní obloze přehluší záře Slunce. Jak Země obíhá kolem Slunce, nastane ale každý rok okamžik, kdy se Sírius po období neviditelnosti znovu objeví těsně před východem naší mateřské hvězdy.

Ve starém Egyptě byl Sírius uctíván jako bohyně Sopdet, která ohlašovala příchod životodárných záplav Nilu. Ty přicházely několik týdnů po monzunových deštích v etiopské vysočině a přinášely s sebou úrodné bahno, na němž závisel život celé země. Pravidelné opakování tohoto jevu nakonec vedlo ke vzniku jednoho z prvních kalendářů s rokem o délce 365 dnů.

Také pozdější středomořské civilizace – Řekové a Římané – považovaly jasně zářící hvězdu za mimořádně důležitý nebeský objekt. Její dnešní jméno Sírius pochází z latiny, která je převzala z řečtiny. Existuje dokonce teorie, že jeho původ sahá až ke jménu egyptského boha Osirise, to se však nikdy nepodařilo prokázat.

Jisté ovšem je, že první každoroční východ Síria se tehdy časově kryl se začátkem vrcholného léta. Antičtí učenci se proto domnívali, že právě jeho žár zesiluje teplo přicházející ze Slunce a způsobuje letní vlny veder. Dnes víme, že to byl omyl. Jenže omyl, kterému tehdejší věda věřila po staletí a který se stal všeobecně přijímaným vědeckým konsenzem.

Noční obloha byla pro tehdejší lidi něčím jako obrovská 3D televize, na níž se stále dokola v pomalém tempu odehrával tajuplný příběh. Snažili se mu porozumět pomocí souhvězdí, která fungovala jako jakási mnemotechnická pomůcka – obrazce hrdinů, zvířat a bytostí zasazených do mytických příběhů.

Právě tak vznikl i Sírius jako „psí hvězda“ v souhvězdí Velkého psa, věrného průvodce lovce Oriona. (Orion je souhvězdí se třemi nápadnými hvězdami v jedné přímce, které dominuje zimní noční obloze. V důsledku precese zemské osy dnes Sírius vychází o něco později než ve starověku.)

Počátky tohoto příběhu sahají přibližně pět tisíc let do Babylonu. Právě odtud pocházejí nejstarší astronomické záznamy naznačující, že mnohé mytologické příběhy a jejich hrdinové přetrvávali v různých podobách po tisíciletí. Orion a jeho pes jsou jedním z nich.

Zvláštní – a dodnes nevysvětlené – je, že také čínská astronomie, která se vyvíjela zcela nezávisle na středomořské tradici a vytvořila si vlastní souhvězdí i mytologii, spojuje Sírius se šelmou. Je totiž hlavní hvězdou konstelace Nebeského vlka. Podobně jej s vlkem nebo kojotem spojuje i několik indiánských kmenů v Severní Americe.

Existuje proto teorie, že tento příběh nevznikl před několika tisíci, ale možná už před desítkami tisíc let. Lidé si jej podle ní nesli při své migraci z Eurasie přes tehdy průchodnou Beringovu úžinu až do Ameriky. Je to fascinující představa, důkazy pro ni ale zatím chybějí.

Jak se tedy stalo, že si dnes psa spojujeme s přesně opačným počasím? Jedno vysvětlení nabídl už na konci 19. století Jan Neruda:

„Snad bych tu měl schválně dodat ještě jednu ‚kalendářně‘ zajímavou věc: že totiž my Čechové máme rok co rok o jedny ‚psí dny‘ více než každý národ ve světě. My Čechové máme nejen horké psí dny, od 24. července až do 24. srpna, nýbrž i studené psí dny, hned na počátku ledna – my Čechové máme psí dny v zimě i v létě. Dr. Hannuš vidí v tom ‚humor našeho lidu‘.“
(Jan Neruda, Drobné klepy, Národní listy)

Jenže tak jednoduché to nebude. Podobné „psí počasí“ znají i v Německu (Hundewetter) nebo ve Francii (temps de chien). Zatímco „psí dny“ jako označení letních veder mají původ v latině a antické astronomii, „psí počasí“ vzniklo mnohem později z lidového pozorování chování psů. Tradovalo se, že pes vydrží všechno. A když už bylo venku tak mizerně, že se nechtělo ani jemu, bylo zkrátka „psí počasí“.

Když v antickém světě udeřily „psí dny“, přestalo se pracovat i obchodovat. Lidé se stáhli do stínu a nastalo období klidu. Pozůstatkem této tradice jsou vlastně i dnešní letní dovolené. Jen je trochu paradoxní, že během největších veder dobrovolně odjíždíme do míst, kde bývá ještě větší horko.

Ještě jedno poučení bychom si z antiky mohli odnést. Požáry tehdy sice byly časté – otevřený oheň se používal při vaření, vytápění i řemeslné výrobě –, ale alespoň ve volné krajině zpravidla nedosahovaly rozsahu, jaký vídáme dnes.

Dnešní ničivé požáry bývají často spojovány s klimatickou změnou. Vedle ní ale hraje významnou roli také způsob, jakým krajinu využíváme. Ve starověku se na rozsáhlých územích pásla stáda koz a ovcí, sbíralo se dříví na otop i výrobu dřevěného uhlí a krajina byla rozčleněna na mozaiku polí, pastvin a sadů. Dnes naopak sledujeme odchod lidí z venkova, zarůstání dříve obhospodařovaných ploch a hromadění hořlavé biomasy. To vytváří podmínky pro vznik rozsáhlých a obtížně zvládnutelných požárů. Ale to už je úplně jiný příběh.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a běžte někam do chládku. Díky.