KOMENTÁŘ RADKA KOVANDY | Ubývají, nebo přibývají? Jsou na pokraji vyhynutí, nebo jejich populace vzkvétá? Debata o ledních medvědech je plná emocí a zjednodušujících tvrzení. Vzpomeňme na slavný snímek vyhladovělého medvěda, který v roce 2017 obletěl svět jako symbol klimatické katastrofy. Byl ale tento obraz skutečně tak jednoznačný? Pohled do dat a historie ukazuje, že realita je mnohem složitější než jeden mediální příběh o vyhublém medvědovi na tající kře. Není už načase přestat si léčit nedostatek svých reálných emocí fenoménem tzv. „tragedy porn“?
Záchrana v poslední chvíli: Jak mezinárodní ochrana zvrátila trend
Příběh ledních medvědů ve 20. století je především příběhem o člověku. S nástupem dopravních prostředků od letadel po sněžné skútry se neregulovaný sportovní i komerční lov stal pro tento druh devastující. Odhady z 50. a 60. let, ačkoliv byly založeny spíše na záznamech lovců než na přesných vědeckých průzkumech, hovořily o dramatickém poklesu populace na pouhých 5 000 až 10 000 jedinců. Ovšem nevíme, jen odhadujeme, z jak vysokého výchozího populačního stavu.
Zlom nastal v roce 1973, kdy pět arktických států – Kanada, USA, Dánsko (za Grónsko), Norsko a tehdejší Sovětský svaz – podepsalo Mezinárodní dohodu o ochraně ledních medvědů. Ta zavedla přísné regulace a ve většině případů i úplný zákaz lovu, což vedlo k postupné obnově populací.
Díky těmto opatřením se dnes celosvětová populace odhaduje na zhruba 26 000 jedinců (s uváděným rozmezím 22 až 31 tisíc). Tento počet je téměř jistě daleko vyšší než v polovině minulého století. Je však nutné zdůraznit, že srovnávat dnešní, vědecky podložená data s historickými odhady je metodologicky problematické. Fáze obnovy po omezení lovu je u konce a dnešní výzvy jsou zcela jiné.
Nejen pro medvědy, ale i pro lidi, jak ukazuje toto video – lední medvěd je totiž roztomilé zvířátko jen zdánlivě a z hodně velké bezpečné dálky.
Jeden druh, devatenáct příběhů: Proč nelze mluvit o „ledních medvědech“ jako o celku
Mluvit o ledních medvědech jako o jedné globální populaci je zavádějící. Vědci je dělí na 19 (někdy uváděno 20) relativně samostatných subpopulací, jejichž osudy se dramaticky liší v závislosti na geografické poloze a lokálních podmínkách.
Podle dat Skupiny specialistů na lední medvědy (PBSG) při Mezinárodní unii pro ochranu přírody (IUCN) je situace následující:
- Populace s klesajícím trendem: Patří sem nejlépe prostudované populace, jako je ta v Jižním Beaufortově moři nebo v Západní Hudsonově zátoce. Zde je úbytek mořského ledu nejmarkantnější a přímo ovlivňuje tělesnou kondici medvědů a přežití mláďat.
- Stabilní populace: Několik populací je v současnosti považováno za stabilní.
- Populace s možným růstem: Paradoxně v některých oblastech, jako je Davisův průliv, může ústup extrémně silného, víceletého ledu dočasně vytvářet příznivější podmínky. Led se stává řidším a pro medvědy je snazší lovit tuleně.
- Populace s nedostatkem dat: U značné části subpopulací, zejména v rozlehlých oblastech ruské Arktidy, chybí dostatek dat pro určení jasného trendu. Tento fakt je klíčový pro tlumení plošně alarmujících tvrzení.
Nedávno byla navíc objevena geneticky odlišná populace na jihovýchodě Grónska, která se přizpůsobila životu na úlomcích ledovcového ledu, což ukazuje na určitou míru adaptability druhu.
Adaptabilita v genech i „na talíři“
Často přehlíženým faktem je dlouhá evoluční historie a adaptabilita ledních medvědů. Donedávna se předpokládalo, že se oddělili od linie medvědů hnědých teprve před 150 tisíci lety. Analýza genomu fosilie ze Svalbardu však tento odhad posunula na 1,6 milionu let. To znamená, že jako druh přežili několik cyklů zalednění a oteplení v rámci klimatických změn způsobených vnějšími faktory.
Tato flexibilita se dnes projevuje i v jejich stravě. Ačkoliv jsou specializovaní na lov tuleňů na mořském ledu, s jeho ústupem jsou stále častěji pozorováni, jak se adaptují na nové zdroje potravy – v Arktidě loví soby, živí se sladkovodními i mořskými rybami, plení ptačí hnízda, dokonce stejně jako jejich „tmaví příbuzní“ konzumují ovoce a rostlinnou stravu.
Klíčovým zdrojem se stávají také mršiny, zejména velrybí. S omezením lovu kytovců jich v arktických vodách přibývá a jejich těla vyvržená na břeh nezřídka pomohou medvědům přežít sezónu bez ledu.
I když jsou schopni se křížit s medvědy grizzly, nehrozí jim ztráta genetické integrity. A nehrozí jim ani to, že budou hromadně vymírat kvůli nedostatku potravy – spíše u nich dojde k výraznějším změnám v potravních preferencích.
Mořský led: Dlouhodobý úbytek versus krátkodobá variabilita
Lední medvědi jsou existenčně závislí na mořském ledu, který pro ně představuje platformu pro lov jejich hlavní kořisti – tuleňů. Úbytek ledu je proto pro ně největší hrozbou.
Satelitní data, která jsou systematicky sbírána od roku 1979, ukazují jasný a statisticky významný dlouhodobý pokles rozlohy arktického mořského ledu. Tento trend je nejvýraznější v září, kdy led dosahuje svého ročního minima.
Často se však objevují tvrzení, že se pokles zastavil nebo že ledu dokonce přibývá. Tyto argumenty se typicky opírají o porovnání současného stavu s rekordně nízkým rokem 2012. Ačkoliv je pravda, že v některých následujících letech bylo ledu více než v tomto extrému, jedná se o přirozenou krátkodobou variabilitu v rámci jednoznačného klesajícího trendu.
Patnáct nejnižších hodnot rozlohy mořského ledu bylo zaznamenáno od roku 2007. Navíc nejde jen o rozlohu, ale i o tloušťku ledu – výrazně ubývá starého, víceletého ledu, který je pro medvědy stabilnější „lovnou platformou“. Ale jak již bylo vysvětleno výše, nemusí to díky jejich adaptabilitě a otevření nových lovišť nutně znamenat jejich nevyhnutelný zánik.
Syrovou realitu ledních medvědů i jiné bohaté polární zvířeny na přelomu 19. a 20. století popisuje známý český (moravský) dobrodruh ve svých knihách o životě na dálném severu Jan Eskymo Welzl zvaný též Arktický Bismarck nebo Medvědožrout. Jeho vyprávění je strhující, jde ovšem o romantizující anekdotické příběhy.
Daleko přesnější, důvěryhodné a vědecky ověřené „medvědí stopy“ najdete v knize Polární ekologie Svalbardu (2025). Tato kniha může sloužit jako příručka pro studenty, ale také jako zdroj informací o životě v oblastech mezi polárním kruhem a severním pólem.
Příběh ledního medvěda je komplexní. A právě zde se vracíme k onomu slavnému snímku vyhublého ledního medvěda. Zatímco „celý svět“ se dojímal nad zuboženou obětí klimatických změn způsobených člověkem, řada vědců zabývajících se ekologií ledních medvědů varovala před ukvapenými závěry.
Například kanadský biolog Jeff Higdon upozornil, že realita byla pravděpodobně jiná a daleko složitější: medvěd mohl být jednoduše starý nebo nemocný, například trpět agresivní formou rakoviny, která je u medvědů známou příčinou úhynu.
Více vědy, méně emocí
„Utrpení jednoho zvířete nelze bez důkazů přisuzovat klimatické změně,“ varoval Higdon s tím, že takové emocionální zkratky prokazují ochraně přírody „medvědí službu“. Podkopávají totiž důvěryhodnost vědců, polarizují veřejnou debatu a nahrazují složitá data laciným sentimentem. Různým aktivistickým organizacím to sice může krátkodobě přinést zisky, ale vůči často využívanému tragickému narativu – pro nějž se již vžil název „tragedy porn“ – veřejnost dříve nebo později otupí.
Skutečná ochrana přírody musí stát na faktech. A fakta říkají, že ledních medvědů je dnes více než v době intenzivního lovu, ale jejich osud je neoddělitelně spjat s mořským ledem. Situace jednotlivých subpopulací je velmi odlišná a nelze ji zevšeobecňovat. Sledujeme zkrátka fenomén zvaný „evoluční hrdlo“, kterým v určitých dobách procházejí všechny druhy živé přírody.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
