Nástroj sestávající z metr dlouhé dřevěné hole, na níž je nasazena úzká železná hlava zakončená ostřím, v sobě skrývá dávné tradice, spletité příběhy a nezvykle všestranné způsoby praktického využití. Rozhodně to není jen kýčovitý suvenýr, jak dnes bohužel valašku většinou vnímáme.
„Člověk putuje životem s holí. Ta hůl je právo – rovné a směřující vzhůru. Aby se právo mělo o co opřít, musí mít k sobě ještě sekeru.“ Tolik pastýřská legenda o tom, kde se vlastně vzal ikonický artefakt horalské kultury. Podobnou zbraň prý používali již ve 3. století Skýtové obývající východní části Evropy.
K nám ji však prokazatelně přinesla až pastevecká kultura šířící se od 12. století z oblastí dnešního Rumunska – přes táhlý Karpatský oblouk se tento nástroj dostal až do hraničních oblastí na pomezí Moravy, Slezska a Uherska.
Pastevcům se říkalo podle země původu Valaši, resp. jméno země je odvozeno od Valachů. Podle toho také získala jejich sekera u nás svůj název „valaška“, i když ti praví pastevci ji vyjma Slovácka a oblastí obývaných Rusíny nazývají jinak.
V Beskydech je to „sekyrka“ nebo „obušek“ (prý podle tvaru podobajícího se uchu nebo od slovesa „bušit“), v polském Podhalí „ciupaga“ (čupaga, podle slovesa označujícího sekání), v ukrajinských Karpatech zase „bartka“ nebo „topirec“, Maďaři ji říkají fokos.
Valaši zvládali umění dlouhodobého přežití i v náročném terénu a salašnický způsob chovu ovcí. Pro tehdejší vládce a vlastníky půdy byli proto tito nezdolní pastevci vítanou – a asi i jedinou – možností, jak ekonomicky využívat jinak obtížně přístupné a obdělávatelné horské oblasti.
Dlouhou dobu byla valaška v podstatě jen sekera na dlouhém topůrku, která sloužila pastevcům jako dokonalý univerzální nástroj: k přípravě otopového dříví, k odsekávání mladých větví na zimní příkrm pro ovce a zároveň k jejich porážce a porcování masa nebo k označování teritorií pomocí záseků v kmenech stromů.
Zároveň to byla také užitečná zbraň proti šelmám a zlodějům. A dala se s ní lovit i zvěř – pastýři ji uměli s velkou přesností vrhat i na dlouhé vzdálenosti.
Za pár desítek generací se z valašky rovněž předmět symbolický a kultovní. Sloužila jako odznak příslušnosti k určitému „pasteveckému rodu“ a také k zasvěcovacím rituálům, kdy byla mezi pastýře přijímána omladina – něco jako meč k pasování na rytíře. Dědila se z otců na syny, přičemž každý rod měl na jejím ostří vygravírované své specifické „výsostné znaky“.
Jelikož mohla být použita jako nebezpečná zbraň, vrchnost její nošení na veřejnosti postupem času zakazovala. Tradičně se také valaška nikdy nenosila do kostela, na svatby a pohřby, ani do hospody... Než se vešlo do takovéhoto společného prostoru, valaška se zasekla do trámu u vchodu.
Známý je v tomto ohledu nejen příběh Jánošíka a jeho „kouzelné valašky“, ale také nevraživost mezi frýdeckými zbojníky Jurášem a Ondrášem. I Ondráš měl valašku s čarovnou mocí, díky čemuž byl nepolapitelný a neporazitelný... ale nakonec mu ji Juráš lstí sebral a jeho vlastní valaškou ho zabil. Ondráš prý dnes se svými dvanácti druhy čeká uvnitř Lysé hory na dobu, kdy bude lidu nejhůř, aby ho vysvobodil (podobně jako Blaničtí rytíři).
Stejně to fungovalo i na shromážděních pastýřů z širšího okolí, kdy jednotliví salašníci zarazili své sekyrky v kruhu do země, přičemž ostří směřovalo dovnitř – na důkaz vzájemné úcty, míru a pokoje. Valašky se totiž jinak často používaly i coby prostředky k řešení vzájemných osobních sporů nebo v guerillovém boji proti vrchnosti.
Valaška se dočkala ještě jedné zásadní proměny a přidání další funkce. Se vznikem prvních manufaktur a zvýšenou poptávkou po dřevu se někdejší pastviny začaly zalesňovat, což bralo pastýřům tradiční prostor i práci. A s tím přišel i zákaz zbraní včetně tradičních seker. Pastýři si je ale upravili tak, že ztenčili ostří, které schovali v koženém pouzdře, a svou sekeru vydávali za hůl sloužící k opoře při pohybu v horském terénu.
Díky všem těmto tradicím a příběhům i díky stále živému odkazu se nakonec a po právu stala valaška součástí hmotného kulturního dědictví UNESCO, stejně jako se součástí nehmotného dědictví stal odzemek – rituální akrobatický tanec, který se bez valašky neobejde.
Pokud si budete chtít pořídit skutečnou valašku, zajděte za některým z karpatských kovářů. Nebo se obraťte na zručného Jirku Želvu Hrálu (turtleknives.com), který má svou kovářskou dílnu kousek od Prahy.
Nebo pokud ji budete chtít vidět v akci a s ní i tradiční pastýře, podívejte se na www.slezske-beskydy.cz. Jednou do roka se pastýři s valaškami setkávají třeba na Beraní hoře ve Slezských Beskydech.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
