KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Ochranáři a jim naslouchající politici tvrdí, že je jim líto pracujících zvířat (v nedávném případě koní tahajících fiakry), a proto usilují o to něco takového zakázat. Jenže svými zákazy paradoxně přispívají k utrpení zvířat – s klesajícími počty velkých zvířat klesá počet veterinářů a hospodářským zvířatům se nedostává péče. Stát to ví, snaží se to řešit, ale marně.
Situaci dobře ilustruje případ, který se nedávno přihodil poblíž jednoho městečka na rozhraní Vysočiny a Jihočeského kraje. V podvečerních hodinách soukromé chovatelce padne na pozemku skoro třicetiletý kůň. Vzhledem k věku je pravděpodobné, že mu nebude pomoci, ale i na humánní utracení je potřeba veterináře.
Nešťastná majitelka volá na všechny možné kliniky do větších měst v okolí. Všude je to stejné: velká zvířata prostě nedělají, jen psy a kočky. Na jedné z klinik ji odkáží na veterinární nemocnici v Brně. Nakonec se jí shodou šťastných náhod podaří najít jednoho veterináře, který je ochoten v noci přijet a koně uspat, takže není odsouzen k trýznivé smrti venku – jenže tomu muži je přes osmdesát let. Veterináři starající se o velká zvířata prostě nejsou.
Jejich nedostatek je v Česku dlouhodobý problém. Stát to ví, jenže řešení hledá marně – a to z prostého důvodu, že jednoduché řešení není. Problém se dostal do médií loni a předloni, kdy na kritickou situaci upozornilo několik veterinářů z Ústeckého kraje.
Veterinářka Lýdia Suková společně s několika kolegyněmi v otevřeném dopise vedení Ústeckého a Libereckého kraje mimo jiné píše: „Populace veterinárních lékařů se zaměřením na velká zvířata a koně výrazně stárne. Jen v okrese Česká Lípa je sedm lékařů blížících se důchodovému věku… Dlouhodobě neřešené a přehlížené problémy veterinární péče v obou krajích můžou pak dovést v některých lokalitách jak chovatele, tak veterinární lékaře do složitých situací, během kterých se dostávají do konfliktu se zákonem, od porušování zákona na ochranu zvířat proti týrání (nezabezpečení preventivní a neodkladné veterinární péče), přes nedodržování veterinárního zákona až k porušování zákoníku práce kvůli přesčasům, které daleko přesahují povolené normy. O riziku šíření nákaz přenosných zvířat na člověka ani nemluvě.“
Když dotace nestačí
Kraj se na to rozhodl reagovat dotacemi, konkrétně aktualizací Programu pro rozvoj eko-agro oblastí, kde na podporu veterinářů vyčlenil 1,7 milionu korun – maximální výše podpory činila 200 tisíc na neinvestiční výdaje, 500 tisíc na investiční. Neinvestiční podpora má motivovat veterináře k pořízení drahých přístrojů, které jsou potřeba k poskytování péče o velká zvířata.
Jenže je otázka, zda to k něčemu bude. Pořízení nástrojů je jedna věc, výnosnost práce druhá. A je bohužel smutnou realitou, že v balanci náročnost/zisk nevychází péče o velká zvířata dobře. Řečeno jinými slovy, proč jezdit po nocích k dobytku, když péčí o mazlíčky v pohodlí vlastní ordinace se vydělá násobně víc.
Vážnost situace na severu Čech potvrzuje například Miloš Komanec, který se společně se svou ženou věnuje chovu skotu na statku v Ploužnici nedaleko Mimoně: „Veterináři k velkým zvířatům skutečně nejsou a nic nenasvědčuje tomu, že by se situace mohla zlepšit. Staří praktici pomalu odcházejí do důchodu, čemuž se nelze po desítkách let strávených tvrdou prací v terénu divit. A těch pár mladých veterinářek a veterinářů, kteří se rozhodli pro nepohodlí, které s sebou péče o velká zvířata nese, se rázem ocitá pod takovým tlakem, že se nabízí otázka, jak dlouho to mohou vydržet.“
Statek Ploužnice si za dlouhá léta vybudoval mezi svými zákazníky vynikající reputaci, což by nebylo možné bez příkladné péče o zvířata. „Samozřejmě pokud chybí veterináři, je péče o zvířata ohrožena, především v akutních situacích. A to samozřejmě nikdo nechceme,“ dodává Komanec.
Všude stejné… a lepší to nebude
Jenže tenhle problém se zdaleka netýká jen severu Čech, stejná situace je až na výjimky prakticky všude. O něco lepší je to jen v těch regionech, které měly početné chovy hodnotných hospodářských zvířat, tedy zejména koní – logicky proto, že ti představovali pro veterináře zajímavou příležitost.
Nicméně pod ekonomickým tlakem (viz například tolik diskutované zavření Hřebčína Napajedla), ale i tlakem ochránců zvířat, kteří odmítají uznat, že kůň je pracovní a sportovní zvíře (viz případ fiakristů), dochází k velkému útlumu i zde a lze tak čekat, že situace se bude jen zhoršovat.
Tento problém je ale pozoruhodnou výpovědí o proměně mentality. Před několika desítkami let se říkalo, zejména na venkově, že „kočky k veterináři nechodí“. Totéž v mírnější podobě platilo pro psy. Veterinární péče pro ně nebyla prioritou, protože prostě a jednoduše neměli takovou hodnotu. Jenže to se změnilo – kvůli změně mentality.
Dávno to dobře vědí v té části světa, kde si stále váží tradičního a drobného zemědělství. Před již více než deseti lety jsem byl na irské ambasádě na diskusním panelu se zástupci jejich organizace zajišťující marketing chovu plnokrevných, tedy dostihových koní. A již tehdy říkali: „Stát podporuje chov koní nikoli jen kvůli němu samotnému (i když samozřejmě irští koně jsou vynikající vývozní artikl), ale hlavně proto, že na venkově pomáhá udržovat ekosystém, do něhož patří veterináři, podkováři, ale též obyčejní ošetřovatelé – lidé, kteří umí pracovat s velkými zvířaty.“
Je to logické a prosté. U nás ale jdeme opačnou cestou. Velká zvířata budou z českého venkova postupně mizet a namísto toho se budeme dojímat na marketingovými projekty typu Česká krajina. A ochránci zvířat, kterým vadí, že kůň tahá vůz nebo závodí, budou dál přispívat k tomu, že pro tato zvířata bude ubývat péče.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
