ROZHOVOR | Každoročně 11. listopadu se na klopách kabátů objevují vlčí máky. Symbol, který jsme si vypůjčili, ale jehož skutečnou hloubku v českém prostředí často ignorujeme. Zatímco před měsícem jsme slavili Den válečných veteránů, o té vůbec největší armádě, v jaké kdy Češi bojovali, stále víceméně mlčíme. O armádě bezmála půl druhého milionu mužů z Čech, Moravy a Slezska, kteří narukovali do Velké války v rakousko-uherských uniformách.
Pavel a David Vondráčkovi v podcastu Bratři otevírají téma vytěsněné paměti, bratrovražedného boje u Zborova a otázky, zda jsme při budování státního mýtu nezradili své vlastní předky.
Když jsem tě, Davide, k tomuto tématu zavolal, uvědomil jsem si, že málokdo tuší, proč je vůbec květ vlčího máku symbolem Dne veteránů.
Většina si vzpomene buďto na legionáře, nebo na novodobé mise. Ty jsi ale zmínil myšlenku, která jde mnohem hlouběji – že ten mák není symbolem vítězství, ale smíření.
Vlčí mák, jímž zarůstala neobdělávaná válečná pole, protože muži šli do války, byl už v meziválečném období chápán jako symbol úcty ke zmařeným životům. A to ke všem, nejen k těm našim, ale i k životům protivníků.
Francouzi i Němci si skrze něj říkali: uctíváme oběti bez rozdílu uniforem. Není to triumfální národní symbol. Je to pokus vcítit se do utrpení druhých, dokonce i těch, se kterými jsme bojovali. A to je něco, co nám v Česku stále chybí.
Ukazoval jsem ti fotku z polských Karpat. Je na ní starý řeckokatolický kostel a můj pes, který se zastavil na jeho prahu a odmítal jít dál. Pro mě je to metafora našeho národa. Stojíme na prahu poznání a nechceme jít dovnitř. Nechceme vidět, z čeho jsme vyrostli.
Václav Klaus v jedné předmluvě napsal, že první světová válka „nebyla naší válkou“. To mě jako typický národovecký pohled nadzvedlo. Byla to totiž i naše válka! Narukovalo do ní 1 400 000 českých mužů, 140 000 jich padlo. To je gigantický prožitek, který jsme ale úplně přebili legendou o legionářích. Těch bylo všehovšudy maximálně sto tisíc. Proč ten menšinový příběh tak drtivě převálcoval ten většinový?
Protože ideologie „českoslovenství“ a vzniku nového státu potřebovala hrdinský epos. Byla postavena na příběhu lidí, kteří zběhli – pro někoho zradili legitimního představitele státu, tedy císaře – a ocitli se v ruských, italských či francouzských uniformách.
Na tom byl vybudován celý étos první republiky. Někdo by řekl až pseudoétos, protože to bylo nesmírně přepjaté a umělé.
Zákaz vzpomínání
Ta snaha odstřihnout se od minulosti šla až do extrémů: první československá republika v podstatě zakazovala jakékoliv seriózní připomínky na službu v rakouské armádě, přestože tam Češi projevovali neuvěřitelnou statečnost.
Je to tak. Masarykova republika a tehdejší zákony neumožňovaly vznik veteránských spolků, které by vzpomínaly na službu v c. k. armádě. Přitom třeba v Dolomitech, v minus třiceti stupních a třech tisících metrech nad mořem, bránilo monarchii mnoho tisíc Čechů v extrémních podmínkách, za naprosto hrdinských okolností. Ale oficiální linie samostatné republiky byla neúprosná.
Byl k tomu vydán i oficiální dokument: 26. února 1923 se na Ministerstvu národní obrany ČSR rozhodlo, že se „zakazuje jednání, jež by směřovalo k udržení tradic a k oživení vzpomínek bývalých rakouských formací“.
Československo se zkrátka odřízlo od všech staletých tradic a bizarně navázalo jen na husitství – legionářské pluky se jmenovaly po Husovi a Žižkovi.
Bratranci proti bratrancům
Ale to největší trauma z této doby leží jinde: u Zborova...
Zborov je v naší mytologii slavné vítězství. Jenže realita byla temná, krutá, krvavá. Mluvil jsem s posledním pamětníkem té bitvy, legionářem Aloisem Vocáskem. Z jeho vzpomínek běhá mráz po zádech.
Popisuje psychotické šílenství, podřezávání hrdel, až jakousi biologickou touhu po zabíjení. Ale co je nejděsivější – byli to Češi proti Čechům.
Proti českým legionářům v ruských uniformách zde stály především české pěší pluky č. 35 (Plzeňský) a č. 75 (Jindřichohradecký) z 19. pěší divize. Často blízcí rodinní příbuzní, bratranec proti bratranci.
Existuje doložený případ, kdy legionář v boji zabil svého otce v rakouské uniformě, a zjistil to až o dva dny později, když pohřbívali mrtvé.
Tohle je národní trauma, které dodnes není zpracované. Nemáme o tom filmy, nemáme o tom romány...
To nás přivádí k provokativní otázce: Adorujeme legionáře, kteří bojovali v řadách nedemokratického carského Ruska, ale haníme statisíce vojáků, kteří zůstali věrní ústavní monarchii, kde už fungovalo všeobecné volební právo. Nebyli tedy legionáři vlastně zrádci?
To je velmi ostrá otázka. Faktem ale například je, že legionáři byli součástí armády, která v Haliči prováděla etnické čistky proti Židům, zatímco rakouská moc se je snažila chránit.
Navíc motivace legionářů nebyly vždy jen vznešené. Mnozí chtěli prostě jen přežít. V ruských zajateckých táborech ve střední Asii jim hrozila smrt hladem a tyfem, v legiích dostali čistou uniformu, jídlo a žold. O nějakém možném budoucím Československu často neměli ani tušení.
A co se týče vojáků v rakouské uniformě? Pro ně bylo těžké zradit stát, ve kterém se narodili, vyrostli a přísahali mu věrnost na Evangelium.
A tak zatímco Tomáš Garrigue Masaryk bořil Rakousko zvenčí, jeho syn Jan byl až do konce loajálním rakouským důstojníkem.
Kdo se zastal českých vojáků?
Když jsme oba v devadesátých letech dělali rozhovory s téměř stoletými pamětníky, shodovali se, že nejsmutnější chvíle zažívali ve třicátých letech. Panovala tu tehdy všeobecná nenávist vůči „starým Rakušákům“.
A víš, kdo se jich zastal? Jejich bývalí velitelé - ti rakouští generálové a polní maršálové, kteří tehdy veřejně vystoupili a republikánským Čechům řekli: „Dost! Ponižujete české vojáky, kteří nebyli zbabělci, ale vynikající a loajální bojovníci.“
Představ si to ponížení – českého vojáka se musí zastat rakouský generál proti jeho vlastnímu novému státu.
Přitom bez těchto „Rakušáků“ by republika nevznikla. Byl to například generál Podhajský, kdo odvedl české pluky z italské fronty zpět domů, nesložil zbraně a stal se jádrem nové československé armády, která zajistila hranice.
Ale euforie roku 1918 nedovolila, abychom jim za to poděkovali.
Je to česká zvláštnost. Máme zvýšenou tendenci si dějiny vylepšovat a čistit. Když navštívíš vojenské hřbitovy z První světové války ve Slovinsku, vidíš tam stuhy maďarské, rakouské, polské, italské. Ale českou trikoloru tam skoro nenajdeš. Vymazali jsme prostě z paměti naše pradědy.
Ale myslím, že je čas, abychom ten práh, o kterém jsi mluvil na začátku, konečně překročili. Abychom si přiznali, že naše dějiny jsou složitější... ale o to bohatší.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
