Byli novináři z Mladého světa hrdinové, nebo prospěcháři, kteří na pádu režimu vydělali? A je Vesničko má středisková kolaborantský film?

Pavel Vondráček: Dobu před revolucí prý dobře vystihuje film Vesničko má středisková z roku 1985. Já ho nemám rád, protože v osmdesátých letech vzbuzoval falešné zdání normality, až se zdálo, že v totalitním Československu bylo vše v pořádku, tedy až na drobné byrokratické nedostatky. Ten film byl svým způsobem prorežimně kolaborantský.

Já měl zážitek z oněch vesniček střediskových úplně jiný. Vyrůstal jsem v malém panelákovém městě na Sokolovsku a také v pohraniční vesnici Tři Sekery na Chebsku. Svět kolem mě rozhodně nebyl tak rozšafný a lidsky hřejivý jako v tom filmu, naopak, byl studený, hnusný a tísnivý, a proto jsem chtěl utéct, emigrovat, žít svobodně. 

Ty jsi tehdy, bratře, žil v Praze, a možná také lehce kolaboroval s režimem. Společně s Michalem Horáčkem, Radkem Johnem nebo Josefem Klímou jsi pracoval v týdeníku Mladý svět, který vydával Svaz socialistické mládeže. Hráli jste si tam na hrdinné horníky, kteří navrtávají hráz socialismu, aby se vypustila, ale přitom jste byli součástí režimu. Jak ses vlastně do redakce dostal?

David Vondráček: V polovině osmdesátek na konkurz. Předtím jsem dělal nočního vrátného u Potravin, kde jsem měl dokonce vlčáka, fenu Ditu. Poslal jsem z vrátnice do Mladého světa nějaké články a oni mě přijali. Bylo mi dvaadvacet, takže hned po vojně.

Pavel Vondráček: Na vojně jsi byl, protože ses vykašlal na studium žurnalistiky?

David Vondráček: Vykašlal, ale to nebyl žádný disent. Prostě jsem v té době na fakultě hodně pil. S kamarády jsme založili Školu vědeckého alkoholismu a po dvou letech studia jsem toho nechal. Šel jsem na dva roky na vojnu, což byl obrovský šok po těch kavárenských řečech o Kafkovi.

Pavel Vondráček: Jaká byla žurnalistika před rokem 89? Docházelo ti, že to byl nástroj propagandy?

David Vondráček: Jo, ale byl jsem ideově zmatený. U nás doma jsem v mámině skříni nacházel časopisy z roku 68 – Listy, Literární noviny, Zítřek. Nasával jsem tuhle neoficiální sféru, ale zároveň studoval na prorežimní fakultě. Scenárista Jiří Křižan definoval dva termíny: kolaborace a koexistence. Říkal, že on jen koexistoval. Člověk nekolaboroval, když nebyl v KSČ, nebyl estébák a snažil se v práci něco malého zlepšovat.

Pavel Vondráček: A Mladý svět byla koexistence, nebo kolaborace?

David Vondráček: Z odstupu na to koukám velmi kriticky. Za některé články se stydím. Utvrzovali jsme lidi v tom, že systém je reformovatelný. Mladý svět byl něco jako JZD Slušovice mezi časopisy. Šéfredaktorka Olga Čermáková, taková tvrdá stalinistka, byla naše kvočna. Když jsme měli průšvihy, dostávala nás z toho. 

Při Palachově týdnu jsem přišel do redakce s velkým jelitem na zádech a na hlavě od obušků. Ona mě ošetřovala a při tom říkala, ať si dávám pozor. Rozhodně jsme nebyli hrdinové, kteří nahlodávali systém. Vidím to daleko kritičtěji.

Pavel Vondráček: Proč jsi nešel třeba do disentu, proč jsi nikdy nechtěl emigrovat? Kde byly ty motivy?

David Vondráček: Částečně byly kariéristické. Dostal jsem se do tehdy velmi populárního Mladého světa, který i část disentu brala tak, že se v něm píše na hraně možného. V letech 88 a 89 už pár z nás dokonce překročilo Rubikon. Čtyři nebo pět redaktorů podepsalo třeba petici za propuštění Václava Havla. 

Po revoluci jsem z toho, že jsem se nesnažil více, měl komplex. Třeba když jsem později točil dokumenty, dlouho jsem se zdráhal točit o disidentech. Jednou jsem se svěřil prezidentu Václavu Havlovi s mým kvazi-kolaborantským komplexem a on mi řekl památnou větu: „Vy jste byl aspoň hrdinou za pět minut dvanáct. Ale ti, co pak o mně nejvíc točili, to byli hrdinové pět minut po dvanácté.“ Takže ze sebe hrdinu, jen proto, že jsem byl 17. listopadu na povolené demonstraci, nedělám.

Pavel Vondráček: No právě. Vždy 17. listopadu vyleze mnoho hrdinů „pět minut po dvanácté“. Já měl tehdy jiný pohled než ty. Bylo mi osmnáct, dusil jsem se fyzicky i psychicky a věděl, že tady nechci být. Chodil jsem na všechny předrevoluční demonstrace – 21. srpen, 28. říjen, Palachův týden atd. a byl tam zmlácený. 

Na jednu jedinou demonstraci, na tu 17. listopadu, jsem ale nešel. Přišla mi falešná, nedůvěryhodná, protože byla oficiálně povolená. Odjel jsem proto na chalupu a vrátil se do civilizace až 21. listopadu, když už jela revoluce naplno. A překvapilo mě, kolik jindy mlčenlivých lidí kolem mě najednou byli hrdiny.

Pavel Vondráček: Já jsem před revolucí díky Petru Cibulkovi distribuoval disidentské časopisy. Pak na to přišli a estébáci mě začali vozit na výslechy do Sokolova a Karlových Varů. V osmnácti letech to nebylo nic příjemného. 

V Sokolově to bylo opravdu temné a šedivé. Každý okres měl svého ikonického protirežimního odpůrce, u nás to byl třeba Jan Hadrava, v sousedních Karlových Varech Jindřich Konečný, a ti odnášeli téměř každou pronesenou větu. 

A ty jsi pak přijel z Prahy a vyprávěl, že se tam lidi normálně baví o Havlovi a Chartě. To bylo v regionech nepředstavitelné. To byl ten zásadní rozdíl. Něco jiného byla Praha a něco jiného malá města.

David Vondráček: Vy jste byli s mámou i kvůli mně nějak vyšetřovaní, ne?

Pavel Vondráček: To byla taková drobnost. Přišel jsi jako sebejistý novinář Mladého světa na diskuzi na gymnázium v Sokolově a před stovkami lidí jsi řekl, že v Praze se podepisuje petice za propuštění Václava Havla.

David Vondráček: Kterou jsem taky podepsal.

Pavel Vondráček: No a místní svazák, Horst Batz, tě udal a začalo vyšetřování. Předvolali si nás s mámou. Tak jsme za tím svazáčkem zašli a máma na něj řvala. On jen opakoval, že musí hlídat, aby socialistická mládež nebyla indoktrinovaná, a proto tě nahlásil. Prostě to před revolucí byla dvourychlostní země.

Pavel Vondráček: Pojďme k tomu nejlepšímu. Největší paradox ale přišel po revoluci. Ti novináři, kteří léta koexistovali a tiše sloužili, na pádu režimu neuvěřitelně vydělali.

David Vondráček: No, finančně jsem na tom taky vydělal. Mám z toho pocit viny.

Pavel Vondráček: Místo aby se svazácké noviny jako Mladý svět nebo Mladá fronta po revoluci privatizovaly a nabídly ke koupi za tržní hodnotu, vy jste si je v podstatě ukradli. Novináři si založili eseróčka a ze dne na den se z Mladého světa stal soukromý podnik.

David Vondráček: A z Mladé fronty se stala Mladá fronta DNES. Všichni jsme se stali akcionáři.

Pavel Vondráček: A lidé jako ty, Luboš Beniak, Martin Komárek nebo Petr Šabata jste na tom vydělali miliony.

David Vondráček: Když to pak koupil zahraniční majitel, každý z „Mlaďáku“ dostal asi 34 000 dolarů. Já to z velké části propil a prohrál na ruletě. Vůbec nás nenapadlo, že je to špatně. Byli jsme na „správném místě dějin“, dělali jsme svobodné noviny a mysleli si, že si to zasloužíme. Byl to výsledek nějaké díry v zákoně.

Pavel Vondráček: V Mladé frontě to byly ještě větší peníze?

David Vondráček: Tam každý redaktor dostal osm milionů, vedení dokonce třicet. Redaktoři, kteří později kriticky psali o kupónové privatizaci, sami shrábli miliony za to, že v době normalizace pracovali ve svazáckých časopisech. Ale to nebyl jen „Mlaďák“ nebo „Fronta“. Ale třeba i Květy. Z nich například vyhodili Petru Procházkovou kvůli účasti na Palachově týdnu a chvíli po revoluci se jejich vedení při privatizaci napakovalo miliony.

Pavel Vondráček: Krásný paradox. Víš, jaká je definice novináře? To je člověk, který dokáže zastávat v jednom okamžiku dva protichůdné názory.

David Vondráček: Co na to říct? Z odstupu 35 let můžu udělat aspoň hlubokou sebereflexi. V té době mi to nedocházelo, ale později ano. Člověk by měl mít nějaký základní etický kód. A chci říct, že na začátku devadesátých let stovky redaktorů předních českých médií neměly ten etický kód, aby se těch peněz vzdaly, aby je daly třeba Konfederaci politických vězňů, nebo charitě a nevydělávaly na tom, že jsme, více či méně, kolaborovali. A koexistovali.

Pavel Vondráček: Nebojíš se, že se historie může opakovat?

David Vondráček: Když vidím, jak snadno tolerujeme extremisty a populisty, tak mám pocit, že se dědictví šedé zóny vrací a s ní odevzdanost a relativizování nebezpečí. A je možné, že se plíživému omezování svobody nebudeme umět bránit. Občanská vyspělost tady není tak silná. Ale jak stárnu, tak si to možná nechci připouštět.