Jaká je cena naší svobody? V těchto dnech si kromě 17. listopadu připomínáme i pád železné opony – nejviditelnějšího symbolu rozdělené Evropy během studené války. Represivní ochrana hranic v komunistických zemích před rokem 1989 byla zaměřená primárně proti vlastním občanům. Sofistikovaný systém byl budován dle sovětského vzoru a i východní hranice Československa byla ze strany bratrského národa oplocena a chráněna pohraničními vojsky KGB SSSR. Tato hranice měla zabránit občanům Sovětského svazu nedovoleně opustit „socialistický ráj“ a měla obdobné ženijně-technické zabezpečení, jaké existovalo u nás.
Velice brutální byla pohraniční stráž v komunistické Albánii, kde jen v roce 1990 bylo při pokusu o překonání hranice zabito kolem 50 osob. Ani komunistický režim v Bulharsku, resp. Maďarsku nezaostával a dosavadní výzkumy ukazují na stovky případů zabitých civilistů včetně Poláků, východních Němců a občanů Československa.
Tyto případy lze dohledat i v našich archivech: o tom, jak StB vždy zahájila vyšetřování proti občanům, kteří utíkali z cizích socialistických zemí a byli zadrženi nebo zabiti při pokusu o útěk. Tento modus operandi na základě bilaterálních smluv platil i opačně – v případě východních Němců nebo Poláků, kteří byli zadrženi u nás a po administrativním vyhoštění byli vyšetřováni komunistickou justicí v zemi svého původu.
Tři neznámé případy, které zmapovala Platforma evropské paměti a svědomí v uplynulých letech, ukazují jakou cenu má touha po svobodě a co vše jsou lidé schopni udělat proto, aby se dostali do svobodné země. Jejich připomínání je také vyjádřením naší úcty ke všem nevinným obětem totalitních režimů, které se svobody nedožily.
Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), založený v roce 1950, měl původně pomáhat především uprchlíkům z komunistické Evropy, kteří po nástupu totalitních režimů prchali na Západ. Šlo o statisíce osob z Polska, Československa, Maďarska, Pobaltí, Bulharska či Rumunska. Komunistické státy běžně odmítaly vydávat cestovní pasy, oddalovaly vyřízení žádostí nebo žadatele označovaly za „politicky nespolehlivé“.
Pokud někdo z rodiny již uprchl na Západ, jeho příbuzní byli často sledováni StB, ztráceli zaměstnání a jejich žádosti o vystěhování byly systematicky zamítány. I když mezinárodní organizace považovaly slučování rodin za základní humanitární právo, v zemích východního bloku toto právo nebylo respektováno, a ani po Helsinské konferenci (1975) nesloužilo k ochraně rodinného života, ale stalo se nástrojem politické kontroly a nátlaku.
Z archivů se vynořují doposud neznámé případy odvážných lidí, kteří v touze po svobodě a životě po boku nejbližších zaplatili nejvyšší oběť. Rozšiřují tak seznam československých obětí železné opony.
Zastřelena při pokusu o útěk
V polovině července 1982 vycestovala z východního Slovenska do Maďarska na dovolenou rodina Ferdinanda a Anny Málekových s dcerami (2 a 3 let). Společně s nimi jela švagrová Ludmila Máleková s dcerami (6 a 8 let). Dovolená byla ovšem jen záminkou. Jejich cílem byly Spojené státy americké, kde již pobýval Ludmilin manžel Ladislav. Ten zde v roce 1980 navštívil svého otce a do Československa se rozhodl již nevrátit, naopak se poté snažil dostat rodinu k sobě. Ludmila několikrát požádala o vystěhování s dětmi za manželem, avšak ani jednou ji československé úřady nevyhověly.
Večer 1. srpna 1982 přijelo auto se třemi dospělými a čtyřmi dětmi na maďarsko-jugoslávskou hranici několik kilometrů za Segedínem. Ferdinand si ještě v hlavě promítl plán útěku s cílem dostat se na druhou stranu hranice a pak do pobočky UNHCR v Bělehradě, která by jim pomohla dále do USA za rodinou.
Ve večerním šeru se na hraniční přechod Röszke na maďarsko-jugoslávské hranici pomalu blížila Lada 1500 s československou SPZ. Za volantem Ferdinand, vedle něj jeho manželka Anna s dvouletou dcerou v náručí. Na zadním sedadle Ludmila. Na kolenou má Aninu tříletou dcerku, která svírá panenku. Její dcerky sedí tiše vedle ní. Chtějí to již mít za sebou. Všichni dospělí v autě vědí, že tohle je jejich jediná šance, jediný pokus.
Motor tiše běží, když se vůz přibližuje ke kontrolnímu stanovišti. Pohraničníka oslepuje přijíždějící automobil, rutinně pokyne směrem k řidiči a ukáže na čáru, kde má zastavit. V ten okamžik je adrenalin na maximu a Ferdinand podřadí a sešlápne plyn. Auto zrychluje, kola drhnou asfalt.
Za nimi se okamžitě ozve nesrozumitelný výkřik, snad varování. Vzápětí kolem auta prosviští krátká dávka ze samopalu. V autě zavládne zděšení. Kulky bubnují do karoserie, sklo praská, ozývá se dětský pláč. Po několika metrech vůz zastaví na jugoslávské straně hranice. Ludmila svírá své děti v náručí. Na rukou má krev, z očí mizí jiskra. V ten samý den ve 22:00 umírá na střelná poranění v nemocnici v Subotici. Bylo jí 28 let. Rodina se nakonec za otcem do USA dostala.
Dopis na rozloučenou
Inženýr Václav Pivrnec z Jablonce nad Nisou pracoval jako projektant ve Skloexportu Liberec. V roce 1979 jej zaměstnavatel vyslal i s rodinou na dlouhodobou služební cestu do Kanady. Během pracovního pobytu byl v r. 1982 podnikem náhle odvolán a musel se vrátit zpět do ČSSR.
Jeho manželka měla přijet za ním, nicméně rozhodla se bez povolení čs. úřadů zůstat i s dětmi (5 a 6 let) v Kanadě. Počítala s tím, že v takovém případě československé úřady umožní manželovi vystěhování. Václav se o jejím rozhodnutí dozvěděl z dopisu od ní a obratem požádal úřady o povolení k vystěhování za rodinou. Ovšem bezúspěšně.
Rozhodl se proto, že to zkusí na vlastní pěst. Ještě v průběhu roku 1982 se pokusil o ilegální útěk a bez povolení opustil republiku s cílem dostat se přes Maďarsko a Jugoslávii do Kanady. Při pokusu o přeplavání Dunaje byl zadržen maďarskými bezpečnostními orgány a byl vrácen zpátky do ČSSR.
Okresní soud v Jablonci poslal Václava na dva roky do vězení. Jeho manželka byla rovněž v nepřítomnosti odsouzena na 18 měsíců s propadnutím majetku. O rok později byl Václav podmíněně propuštěn z plzeňské věznice. S nálepkou „kriminálníka“ začal pracovat jako dělník v TJ Bižuterie v Jablonci.
Po dvou letech odloučení od rodiny znovu, dvakrát po sobě, požádal čs. úřady o možnost vystěhování. Ani těmto žádostem nebylo cynickým režimem vyhověno. Rozhodl se stůj co stůj, že se k rodině musí dostat.
V září 1985 se Václav pokusil o další útěk. Věděl, že je pořád v podmínce a jeho chycení by jen oddálilo shledání s milovanou rodinou. Pokusil se zopakovat předešlý scénář a zkusit to přes maďarsko-jugoslávskou hranici. Štěstí mu ovšem nepřálo a dne 15. září ho chytila hlídka pasové kontroly na hraničním přechodu ve Štúrově, kde se ukrýval ve stropním prostoru na WC v mezinárodním rychlíku Hungária.
Dne 16. září 1985 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin pokusu opuštění republiky a jelikož byl v podmínce za dřívější pokus, krajským prokurátorem v Bratislavě JUDr. Mikulášem Pelešem byl vzat do vazby.
Dne 20. září 1985 ve tři hodiny ráno v cele pro výkon vazby v Ústavu Sboru nápravné výchovy městského soudu v Bratislavě napsal zoufalý Václav krátký dopis na rozloučenou a následně si vzal život. Dne 31. října 1985 vyšetřovatel StB kpt. Ľubomír Labaj uzavírá a ukončuje trestní stíhání proti Ing. Václavu Pivrncovi.
V roce 2022 okresní soud v Nových Zámcích vyslovil účast na soudní rehabilitaci Ing. Václava Pivrnce (1949–1985). Jeho dospělý syn se po čtyřiceti letech konečně dozvídá plnou pravdu a čte si tátova poslední slova určená nejbližším.
Tři útěky a smrt v Rakousku
Kromě Pivrnce se desítky dalších pokusilo uniknout z komunistického Československa ve skrytých koutech vlakových souprav směrem do Jugoslávie. Tato komunistická země mimo sovětskou sféru vlivu byla občany vnímána jako „svobodnější“ prostor, lukrativní dovolenková destinace s možností snadné emigrace do Rakouska.
Titův režim postavil svou existenci kromě opěvovaného vítězství nad nacistickým Německem i na brutalitě. Poválečné mimosoudní masové exekuce zajatců, kolaborantů, opozičních skupin a politických oponentů včetně žen a dětí byly utajovány až do r. 1990. Tisíce neidentifikovaných obětí leží ve stovkách lokací po celé zemi a jsou němým svědkem temné kapitoly jugoslávské minulosti.
Nicméně ochrana státní hranice komunistické Jugoslávie byla obdobná jako u nás, především na hranicích se západními státy (Itálie a Rakousko). Pohraničníci měli obdobně jako v případě ČSSR, Bulharska a Maďarska oprávnění použít zbraň proti uprchlíkům.
Vladimír Žídek byl technický pracovník a kreslič v podniku Elektrovod Žilina. V zahraničí měl již několik příbuzných, kteří odešli po okupaci v srpnu 1968, a doufal, že se k nim jednou připojí i s manželkou a dvouletou dcerou. Dokázal obelstít úřady, zfalšoval výjezdní doložku a v roce 1973 se dostal do Rakouska. Odtud dál plánoval dostat k sobě manželku a dceru. Doma byl mezitím za nedovolené opuštění republiky odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody.
Žídek se snažil pro svou manželku získat falešný pas. Koupil od jistého Jugoslávce pas za 3 000 šilinků a požádal manželku o zaslání fotografie, kterou měl údajně upravit do pasu. Plánoval, že manželka vycestuje s dcerou na platný československý cestovní pas do Maďarska, kde se setká s Jugoslávcem, od kterého obdrží padělaný pas a následně ji převeze do Rakouska.
Koncem roku 1973 se ve Vídni domluvil s jugoslávským státním příslušníkem, který pracoval u speditérské firmy a jezdil pravidelně do Československa, že propašuje manželku a dítě ve svém kamionu do Rakouska. Jugoslávec souhlasil a nechal si od Žídka předem zaplatit. Po určité době ovšem peníze vrátil s tím, že akci odmítl uskutečnit. Manželka se odmítla vystěhovat zejména proto, že její mladší bratr studoval a věděla, že svým odchodem mu zkomplikuje život.
Rodinné závazky převážily a v roce 1975 po nástupu Husáka do prezidentského úřadu a vyhlášení amnestie se Vladimír rozhodl k návratu do ČSSR. Touha dostat se s rodinou do zahraničí nakonec narazila a konflikt s manželkou, která chtěla zůstat, narůstal. Vladimír přesto dál přemýšlel, jak se dostat zpátky do svobodného světa
Další (druhý) útěk přes Jugoslávii do Rakouska naplánoval v roce 1977. Tentokrát se ukryl v rychlíku směřujícím do Budapešti. Maďarští pohraničníci ho však odhalili, předali československým úřadům a za ilegální pokus o překročení hranice byl odsouzen a strávil půl roku ve vězení v Ilavě. Po propuštění pracoval jako vedoucí zámečnické dílny v Montostroji v Senci. Touha po svobodě nakonec stála Vladimíra manželství a vztah se rozpadl.
To ovšem Vladimíra od jeho plánů neodradilo a v létě 1985 zrealizoval třetí útěk s cílem dostat se na Západ. Nevíme, zda to byla chyba úředníka, shoda okolností, nebo snad úplatek, ale StB mu vystavila výjezdní doložku do Jugoslávie. Je docela pravděpodobné, že Vladimír snad plánoval vzít s sebou i svou již čtrnáctiletou dceru, která v tom čase vyjela do Jugoslávie na léčebný pobyt. Po tolika nezdarech mohl mít pocit, že osud je mu konečně nakloněn.
Nestalo se tak. Jeho cesta za svobodou skončila dne 23. června 1985 na jugoslávsko-rakouské hranici při třetím pokusu. Monitoring agentury Reuters z tajné zprávy ČTK pro stranické a bezpečnostní složky uváděl: „Asi 500 metrů západně od hraničního přechodu Spielfeld–Šentilj zastřelil v neděli v ranních hodinách jugoslávský pohraničník muže, který byl později identifikován jako jednačtyřicetiletý Vladimír Žídek z okolí Bratislavy. Žídek byl s projektilem v hlavě nalezen mrtev 4,5 metru na rakouském území a smíšená pohraniční komise se pokusí zjistit, zda byl zastřelen na jugoslávském, či rakouském území. Podle jugoslávských údajů se Žídek pokusil o útěk do Rakouska sám a na vlastní pěst a dokumenty, podle nichž byl identifikován, ztratil ještě na jugoslávské půdě.“
Ani čtyřicet let od těchto událostí a skoro čtyřicet let po pádu totalitního režimu a života ve svobodné společnosti nemáme kompletní seznam všech nevinných obětí železné opony, občanů Československa. Dlužíme to Ludmile, Václavovi, Vladimírovi, dlužíme to všem, dlužíme to nám.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
