KOMENTÁŘ MAXE KUBÍNA | O co ve skutečnosti jde ve vyhrocené situaci kolem Íránu a sílící vojenské přítomnosti USA v této oblasti? Nate Swanson, Tim Marshall a Shahram Kholdi analyzují obnovená jednání mezi USA a Íránem o jaderném programu. Přestože každý z nich klade důraz na odlišné aspekty, všichni se shodují, že jakkoli diplomacie může krátkodobě snížit riziko vypuknutí konfliktu, zásadní rozpory, hluboké vnitřní problémy Íránu a regionální napětí naznačují, že skutečné řešení u jednacího stolu neproběhne.
Co nevyřeší diplomacie ani válka
Nate Swanson, stálý vedoucí pracovník a ředitel projektu Íránská strategie v rámci iniciativy Atlantic Council’s Scowcroft Middle East Security Initiative, byl téměř dvacet let „kariérním úředníkem“ amerického ministerstva zahraničí. Ve svém posledním článku (z 3. února 2026) „Sedm věcí, které byste měli vědět o možném obnovení jaderných jednání s Íránem,“ píše ve zkratce toto:
Obnovení jednání mezi USA a Íránem o jaderném programu neznamená, že by Washington definitivně upustil od možnosti vojenského zásahu. Ale spíše představuje snahu získat diplomatickou alternativu k rozsáhlému konfliktu v oblasti širšího Blízkého východu. Do jednání jsou zapojeni i regionální aktéři, což naznačuje, že nepůjde pouze o technické rozhovory, ale o širší politické vyjednávání.
Možná dohoda by mohla zahrnovat omezení íránského obohacování uranu, případně odvoz zásob vysoce obohaceného uranu do třetí země a obnovení přístupu inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii do země. Není však jasné, jaké ústupky by za to Írán požadoval a zda je dohoda vůbec dosažitelná, protože obě strany mají zřejmě stále velice rozdílné představy.
Jednání zároveň přicházejí krátce po brutálním potlačení protestů v Íránu, což mnozí Íránci vnímají jako zklamání, protože očekávali silnější tlak USA na režim ajatolláhů.
Diplomatická jednání tak v krátkodobém horizontu posilují pozici íránského vedení. Jenomže ani případná dohoda ne(vy)řeší hlubší problémy země, jako jsou prohlubující se ekonomická krize, neřešený úbytek vody v hustě osídlených místech a zejména pak dlouhodobé strukturální selhání a brutalitu režimu.
Sofiina volba režimu Íránské islámské republiky
Tim Marshall – odborník na geopolitiku, novinář, komentátor a autor několika bestsellerů, například V zajetí geografie (2018) – ve svém Newsletteru z 30. ledna píše o Íránu a vyjednávání zhruba toto:
Írán stojí před obtížnou volbou: Buďto odmítnout nabídku USA k jednání o jaderném programu, což může vést ke zničujícímu vojenskému konfliktu. Nebo ji přijmout, za cenu výrazných ústupků, které by prakticky znamenaly kapitulaci – definitivní konec jaderného programu, omezení raketových kapacit a zastavení podpory svých proxy (Hizballáh, Hamás, irácké šíitské milice a jemenští Hútíové).
Mezitím USA výrazně posilují vojenskou přítomnost v oblasti Perského zálivu, což prezidentovi dává několik vojenských možností – od omezených symbolických úderů až po dlouhodobou kampaň zaměřenou na oslabení či kolaps íránského režimu.
Taková operace by však nesla vysoká rizika – včetně ještě závažnější destabilizace regionu, než jak ji vidíme dnes: k uzavření Hormuzského průlivu a vypuknutí konfliktů napříč Blízkým východem.
Jakkoli se Írán vojensky nemůže rovnat USA, jeho odveta by mohla být citelná – útoky na americké základny, Izrael či lodní dopravu. Pokud by byl režim existenčně ohrožen, je pravděpodobné, že by reagoval eskalací konfliktu, aby zvýšil cenu útoku pro své protivníky, i za cenu rozsáhlé regionální destabilizace.
Strategie, nebo paralýza?
Shahram Kholdi – bezpečnostní analytik, který vyučuje politologii a historii Blízkého východu, historii ropy a mezinárodní vztahy na různých kanadských univerzitách, ve svém článku z 3. února pro server Iran International shrnuje současný vývoj takto:
Diplomatická jednání mezi Spojenými státy a Íránem probíhají ve stínu rostoucího vojenského napětí v Perském zálivu. Dochází k incidentům mezi americkými a íránskými silami. Tyto události ukazují, že prostor pro skutečný diplomatický průlom je velmi omezený, protože vzájemná nedůvěra a pokračující demonstrace síly ztěžují podmínky potřebné pro úspěšná jednání.
Írán vstupuje do rozhovorů oslaben vojenskými ztrátami, ekonomickým úpadkem a rozsáhlými domácími protesty, které stále více zpochybňují samotné fungování režimu. Současně však americké požadavky – ukončení obohacování uranu, omezení balistických raket a ukončení podpory regionálních ozbrojených skupin – zasahují základní pilíře íránské bezpečnostní a ideologické strategie.
Podle Kholdii by přijetí těchto podmínek mohlo režim vnitřně destabilizovat, zatímco omezená dohoda by pravděpodobně jen konflikt oddálila.
Státy blízkého východu sledují situaci se znepokojením, protože případný kolaps íránského režimu by mohl vyvolat nové konflikty a destabilizaci. Současně však Spojené státy čelí vysokým nákladům na dlouhodobou vojenskou přítomnost v regionu a musí řešit i jiné globální priority, což zmenšuje jejich ochotu k dlouhodobému konfliktu.
Kholdi dochází k závěru, že žádná z dostupných možností – dohoda, vojenský tlak ani pokračování současného stavu – nepřináší jasné řešení. Současná diplomacie tak spíše odráží strategickou únavu všech stran než skutečnou cestu k dlouhodobé stabilitě, přičemž další vývoj výrazně ovlivní budoucí bezpečnostní uspořádání celého Blízkého východu.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
