KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Americký úder na Írán nemilosrdně odhaluje ruské limity. Teherán volá o pomoc, ale Moskva se sama topí ve válce na Ukrajině a bojí se otevřeně proti sobě poštvat Donalda Trumpa. Putinova plamenná slova podpory tak jen maskují tvrdou realitu: Rusko je v téhle situaci bezmocné a svému spojenci reálně nepomůže, pragmatický kalkul a kolabující ekonomika převažují nad ochotou cokoli riskovat.
Na první pohled může být americký útok na Írán pro Rusko výhodný. Ceny ropy téměř jistě skokově vzrostou, ostatně to udělaly už po izraelském útoku v pátek 13. června. Navíc hrozby uzavření Hormuzského průlivu zvyšují nejistotu ohledně dodávek ropy na světové trhy.
Ruský rozpočet, který už i podle vyjádření ministra financí Antona Siluanova – jehož lze asi jen těžko podezírat ze snahy malovat všechno černými barvami – praská ve švech (o dlouhodobých varováních guvernérky ruské centrální banky Elviry Nabiullinové ani nemluvě), by „oživující injekci“ v podobě přílivu dodatečných příjmů z ropy určitě vítal.
Zásadní ovšem je, jak dlouho současná krize potrvá. Pokud se omezí jen na bombardování a následná jednání, ceny ropy by klesly stejně rychle, jako vystoupaly. Ale ani v případě delšího napětí není růst cen nevyhnutelný.
Pro Írán by přistoupení k radikálnímu kroku v podobě uzavření průlivu znamenalo, že by tím rozhodně nepotěšil Čínu a pochopitelně ani Spojené státy. Navíc část průlivu je v teritoriálních vodách sultanátu Omán, tedy mimo íránskou kontrolu.
Americká košile a íránský kabát
Diplomaticky se Rusko za Írán pochopitelně postavilo. Ruští představitelé odsuzovali už izraelské útoky na Írán, a nejinak tomu bylo i v případě nedělního amerického bombardování. Poněkud schizofrenně s ohledem na to, co samo Rusko dělá na Ukrajině, tak odsoudilo bombardování cizí země a výklad základních dokumentů OSN podle toho, jak se to útočícímu státu zrovna hodí.
Dnes, v pondělí 23. června, se schází íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí s Vladimirem Putinem a Sergejem Lavrovem, aby „jednali o situaci“. Jakkoli Rusko Írán podporuje, problém je v tom, že nemůže být ve svých krocích až příliš radikální, protože si proti sobě nechce postavit jak Izrael, tak zejména USA.
Americká administrativa Donalda Trumpa jde Vladimiru Putinovi více než na ruku a Rusko rozhodně nechce tento pro něj příznivý stav stav měnit. Sice už mnohokrát dokázalo vmanipulovat amerického prezidenta tam, kde ho chtělo mít, a jeho „rozhodná“ ultimáta účinně eliminovat. Ale v této situaci, kde má Trump „osobní zájem“, už by to nemuselo vyjít.
Ústa plná výhrůžek
Moskvě se rozhodně nebude chtít poskytovat Teheránu nějakou výraznou vojenskou pomoc. Vždyť ani Rusko samo nemá vojenské techniky a materiálu na rozdávání, prakticky všechno nyní pohlcuje válka proti Ukrajině.
Ale i kdyby mělo, stejně by nejspíš nechtělo moc dát, protože jedna věc je vyslovit rozhořčený protest na půdě OSN (u kterého Rusko dobře ví, že žádný reálný dopad mít nemůže), a druhá věc je dodat materiál přímému nepříteli Spojených států a ohrozit tak vědomě jeho vojáky.
Navíc ani další protiletadlové baterie by nejspíš proti Izraeli a USA nic moc nesvedly. Už izraelský útok ukázal, že bojové letectvo má stále svoje nesporné místo v moderním válčení a vzdušná dominance nad íránským prostorem poskytla možnost oběma zemím, aby si dělaly, co chtějí.
Íránská obrana sice neměla úplně nejnovější ruské prostředky, ale ty zase Moskva jen stěží bude posílat svému spojenci. A varování Dmitrije Medveděva, že by některé státy nemusely váhat s předáním části jaderného arzenálu Íránu, jsou spíše twitterovým výkřikem než reálnou hrozbou.
2. The enrichment of nuclear material — and, now we can say it outright, the future production of nuclear weapons — will continue.
— Dmitry Medvedev (@MedvedevRussiaE) June 22, 2025
3. A number of countries are ready to directly supply Iran with their own nuclear warheads.
Medveděv tady spíše než cokoli jiného přišel na to, jak monetizovat svoji pozici zástupce šéfa Bezpečnostní rady Ruské federace – jeho tweety a posty na Telegramu mají obrovské množství followerů a sdílení, což mu přináší zajímavé příjmy.
Prázdné ruce, plané řeči
Na druhou stranu – Vladimir Putin se často a rád pasuje do vůdce bojovníků „proti zlému Západu“, válka (speciální operace) proti Ukrajině a její státnosti je jejím symbolem. Není tak divu, že od něj jeho přátelé z Íránu, ale třeba i KLDR, nějakou akci čekají.
Reálně ale Putin příliš nemá moc co nabídnout. Ruské letectvo nedokázalo ani proti nepoměrně slabší Ukrajině vybojovat rozhodnou vzdušnou převahu a spíše se soustředí na to, jak schovat letadla před ukrajinskými údery.
Z říše zbožných přání jsou i postihy USA za proklamované porušení charty OSN a dalších mezinárodních dohod. Jakkoli Amerika příliš mnoho Evropanů svým úderem nenadchla, není reálné, že by se vyhlašovaly proti USA sankce. O mimoevropských zemích jako Indie, Čína či latinskoamerické země ani nemluvě. Všechny trápí spíše opačný problém, tedy americká cla.
Nas mnogo
Zbývá tak propaganda, která si ale také musí počínat opatrně. Putin rozhodně netouží po tom otevřeně si postavit proti sobě nevyzpytatelného Trumpa, když se mu doposud dařilo „držet ho na uzdě“. Rusko už několikrát ukázalo, že je schopné přicházet i s poměrně nápaditými řešeními, ale nyní je ze všeho nejvíc otázkou, jestli v případě Íránu bude vůbec chtít nějaká hledat.
Ruská pozice se tak prozatím omezuje na nezúčastněnou podporu, kdy v plamenných projevech odsuzuje americkou a izraelskou akci proti Íránu. Ale reálně nemá příliš šancí, jak se americké armádě postavit, pokud by nemělo dojít na přímou jadernou konfrontaci.
Rusko zabředlo do své války proti Ukrajině, kde navíc spíše než sofistikovanost vojenských systémů či brilantní taktika rozhoduje ruská kvantita. Právě Ukrajina je jeho hlavním zájmem, který nejspíše nebude chtít ohrozit ve jménu pomoci svému spojenci. Přestože si dobře uvědomuje, že Írán je s KLDR prakticky jediný „věrný spojenec“, kterého v současnosti má.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
