Návod, jak aktivovat vnitřního lékaře: Může nás les a dotyk uzdravit lépe než moderní medicína?

Žijeme ve světě, kde na každý problém existuje pilulka, aplikace nebo drahý kurz. Jsme posedlí výkonem a neustálou aktivitou. Lékařka a záchranářka Kristina Höschlová, která pracovala v těch nejnáročnějších podmínkách, však ukazuje, že cesta ke zdraví často vede opačným směrem – k zastavení, ztišení a vnímání moudrosti vlastního těla. V rozhovoru si připomeneme několik fascinujících principů, které jsme na cestě za pokrokem zapomněli.

Pavel Vondráček: Budeme se bavit o vaší nové knize Lékařem jste i vy, která vyšla v nakladatelství nastole. Je o tom, jak můžeme sami pozorovat vlastní tělo a psychiku. Máte ji rozdělenou do dvanácti kapitol, jako jsou Vzduch, Zvířata, Oheň nebo Hravost.

Chybí mi tam ale jedna věc – odpočinek, ten židovský šabat, ta křesťanská neděle, tedy jeden den v týdnu, kdy se nedělá vůbec nic.

Kristina Höschlová: V kapitole 11 je pasáž o tom, že ve chvíli, kdy člověk onemocní, tak je dobré nedělat nic. Když máte malé dítě, které se zraní, první instinkt je přivinout si ho k sobě, podržet ho v náručí a dát mu plnou pozornost. To samé zapomínáme aplikovat na vlastní tělo.

Když jsme unavení nebo máme chřipku, je to přesně ten moment si „dítě“ přivinout a zklidnit. Jenže my namísto toho okamžitě začneme řešit léky, co musíme stihnout zítra, čím se nahodit, abychom to zvládli. Tělo se pak těžko regeneruje.

Tenhle moment zastavení a nicnedělání dává prostor tělu, aby si dovolilo ukázat, že je toho na něj moc. Zastavit se, nedělat nic a dát tělu prostor a pozornost k regeneraci je často účinnější než okamžitá farmakologická intervence. Není to ztráta času, je to investice do uzdravení.

Pavel Vondráček: Zkusil jsem si to několikrát v mých oblíbených rumunských Karpatech. Šel jsem v sobotu ráno pod strom a odešel večer. A přiznám se, že to byla naprostá muka, nic nedělat. Trvalo mi několik hodin, než jsem se zklidnil.

Kristina Höschlová: Já toto dělám více dní jednou za rok na jednom místě v Českém ráji. Neberu si ani knížku, jen zápisník a tužku. Je pravda, že první hodiny může člověk cítit diskomfort, ale bez výjimky to vždy dopadne tak, že se v člověku rozlije neskutečné útulno. Máme pocit, že spoustu věcí nestihneme, ale opak je pravdou. Všechno se v tom tichu a klidu tak krásně urovná, že se vytříbí to, co je důležité. A kvalita toho, co pak produkujete, je nebývale vyšší.

Pavel Vondráček: Když mluvíte o objetí dítěte, vzpomněl jsem si na Sibiř. V poloprázdném autobuse u Bajkalu si ke mně místní Burjaté přisedli a úplně mě zmáčkli. V prázdných prostorech mají lidé potřebu dotyku a v přeplněných městech jsme naopak až hysteričtí, když se nás někdo dotkne.

Kristina Höschlová: Dotyku je věnovaná celá kapitola. Hodně se to testovalo během covidové doby, kdy se oficiálně zrazovalo od lidského kontaktu. Studie retrospektivně zkoumaly rodiny, které dodržovaly předpisy a omezily fyzický kontakt.

Spolu s propadem intenzity lidského dotyku se u nich zkoumaly i zánětlivé markery. Ukázalo se, že celková zánětlivost organismu prudce stoupla. Je to vysvětlené přes mechanismus bloudivého nervu (nervus vagus), který ovlivňuje i náš imunitní systém a který je právě dotykem stimulován. I dotyk jako masáž, kde nepředpokládáme, že nás masérka má nějak extra ráda, má z čistě mechanistického hlediska velice příznivý dopad.

Pavel Vondráček: Covidová doba byla velmi zvláštní. Lidé umírali a přitom jim chyběl dotyk na rozloučenou. Byla to až hysterie z dotyku.

Kristina Höschlová: Je skvělé, že o tom máme data, je to kvantifikovatelné. Nekoukám na to negativně, každý asi jednal, jak si myslel, že je to nejlepší, ale je dobré si to zpětně pojmenovat.

Pavel Vondráček: Knihu začínáte kapitolou Vzduch a v ní dechem. Proč se neučíme správně dýchat, přestože všichni lékaři říkají, jak je to důležité?

Kristina Höschlová: Myslím, že už se to učíme, je to teď populární téma. Je to stejné, jako proč se neučíme správně chodit. Miminko se vyvíjí podle archetypálních vzorců a vše je nastaveno od počátku zdravě. Vlivem vnějšího prostředí se ale tyto vzorce deformují.

Kde se ten dech ztratil? V odříznutí vnímavosti. Každý si uvědomíme, že dýcháme povrchně nebo přerušovaně ve chvíli, kdy jsme naprosto vytrženi z kontaktu s vlastním tělem. V rámci naší kultury jsme se hodně přesunuli do korových, mozkových funkcí – analyzovat, přemýšlet, soudit.

Tím se vytvořila bariéra k podvědomým mechanismům, které nás udržují při životě. A to je ten moment, kdy se spousta těchto procesů, jako třeba dech, modifikovala nezdravým směrem.

Pavel Vondráček: Když se poraním, třeba když si zraním koleno, naučil jsem se zastavit a jakoby mentálně „dýchat do toho kolene“. A mám pocit, že se to rychleji hojí. Je to možné?

Kristina Höschlová: Ano, to je ta pozornost. A všimla jsem si, že když jste to vyprávěl, zároveň jste si na to zraněné koleno sáhnul. To, že pofoukáme nebo pohladíme miminko, nebo že se bouchnu a sáhnu si na loket, má okamžitý benefit skrze vrátkovou teorii bolesti.

Dráhy vedoucí bolest a dotyk se v určitý moment setkávají a dotykovým podnětem můžeme vedení bolesti přehlušit. Ten benefit, který vnímáte, není žádná magie. Je to o pozornosti, že se člověk zklidní, místo aby jeho pozornost byla roztříštěná ven. Zkuste si jen na pět minut sednout a soustředit se na hluboký nádech do břicha. Ten pocit zklidnění není náhoda, je to fyziologie.

Pavel Vondráček: Kapitola Chlad mi připomněla, jak jsme odtržení od přírody. Žijeme zavření. A i když jdeme ven, nabalíme se, abychom měli tepelný komfort. Přitom je úžasné jít ven a lehnout si třeba do mokré trávy. Energetická krize mi pomohla snížit teplotu bytu z 22 na 18 stupňů a přitom se cítím dobře a lépe.

Kristina Höschlová: Jsme jako druh velice adaptabilní. Když jsem cestovala v Indii zamrzlou řekou Zanskar, bylo až - 40 stupňů a spali jsme venku, tak jsem byla nabalená jako Marťan. Našimi průvodci byli kluci, co tam vyrůstají – ti chodili v pantoflích a roztrhaných džínách. Jeden z nich se propadl do ledu, jen se zasmál, vylil vodu z holínky a šel dál. To je neskutečně motivující. V tom je ten klíč – ne se jen zkoušet otužovat, ale spíš získat důvěru v život a v přírodu, jejíž jsme součástí. Vědět, že se nemusím pořád před něčím chránit, že to není nebezpečí, ale že jsme součástí systému, který je vlídný.

Pavel Vondráček: Zkušenost mi říká, že lidé na samotách se smějí víc než lidé ve městě. A co ten umělý smích? Je pravda, že i ten má nějaký stimulační efekt?

Kristina Höschlová: Ano. Když se přirozeně usmívám, celé tělo zaujme určitou posturu, která je doprovázena pozitivními emocemi a koktejlem mediátorů, jako je oxytocin nebo endorfiny.

Tato stopa je v nás hluboce vepsaná, ale funguje to i oboustranně. I pouhým nastavením té postury (držení těla) – úsměvem, otevřenými dlaněmi, pohledem nahoru – dáváme tělu signál, že „není nebezpečí“. A paradoxně se začnou vyplavovat ty samé hormony. Dělal se pokus, kdy lidem, co neměli chuť se smát, zvedli koutky kolíčky na prádlo, a měřily se jim hladiny stresových hormonů. Ukázalo se, že to eliminuje stresové vzorce.

Pavel Vondráček: Ve vaší knize je zajímavá pasáž: Lze botoxem změnit charakter člověka?

Kristina Höschlová: Jeden psycholog na Michiganské univerzitě zkoumal ženy, kterým se upravovaly vrásky kolem očí. To jsou ty, které se objevují u upřímného, veselého smíchu. Po úpravě těchto vrásek ženám výrazně pokleslo skóre dobré nálady v psychologických testech, staly se depresivnějšími. Naopak u žen, kterým botox uvolnil vrásky od mračení, se skóre nálady zlepšilo. Naše tvář totiž není jen obraz, je to aktivní nástroj naší psychiky.

Pavel Vondráček: Bavili jsme se nedávno o Azorských ostrovech v Atlantském oceánu a vy jste se zděsila, jak málo tam svítí slunce. Také vám to chybí? Mně ano, proto na podzim a v zimě chodím do velkých obchodních center, ne abych nakupoval, ale abych vnímal silné světlo ze zářivek.

Kristina Höschlová: Sluneční svit má obrovský vliv. Ovlivňuje náš hormonální systém, zejména serotonin, hormon dobré nálady, a melatonin, hormon spánku. Odtud podzimní deprese.

Pak je tu význam vitamínu D, jehož produkci slunce v kůži indukuje. Mluví se o riziku nádorů kůže, ale to je vytržené z kontextu. Naopak zvýšená hladina vitamínu D je prokazatelně protektivní proti nádorům vnitřních orgánů, zejména tlustého střeva. Riziko melanomu paradoxně hrozí těm, kteří se před sluncem pořád schovávají, a pak jednorázově vylezou a spálí se.

Kromě toho se v kůži díky slunci uvolňuje i oxid dusnatý, který působí relaxaci cév, což je prevence třeba infarktu. A samozřejmě má i dezinfekční účinky, což bylo klíčové třeba pro léčbu tuberkulózy před érou antibiotik.

Pavel Vondráček: Nástupem antibiotik to všechno skončilo?

Kristina Höschlová: Přesně. Máme nějaké nástroje, pak vynalezneme něco úžasného, z čeho jsme konsternovaní, a úplně zapomeneme na ty předchozí. Je absurdní, že se v lidech vzbuzuje averze vůči slunci, musí se mazat a balit, a pak se jim zároveň dodávají injekce vitamínu D. To je Kocourkov.

Pavel Vondráček: Vaše kniha se hodně věnuje lesu. Lesní terapie je dnes již pojem, ale musíme asi mluvit o skutečném lese, ne o smrkových plantážích na dřevní hmotu, ve které se proměnila většina českých „lesů“.

Kristina Höschlová: Lesní terapie se stala pojmem v 80. letech v Japonsku (šinrin-joku) jako strategie pro eliminaci stresu u pracujících. Existuje spousta dat, která kvantifikují, jak pobyt v lese ovlivňuje kardiovaskulární parametry, imunitní buňky nebo hladinu stresových hormonů. Jednoznačně dochází k eliminaci stresových vzorců.

Jedna studie ukázala zvýšení počtu imunitních NK buněk – což jsou „přirození zabíječi“, anglicky natural killer, kteří bojují s patogeny – o 50 %. Částečně je to dáno vdechováním silic bohatých na terpeny, které mají dezinfekční účinky. Ale i v zimě, kdy les spí, pobyt v něm snižuje stresové hormony. To se vysvětluje interakcí elektromagnetických polí. Když v lese zjemníme vnímavost, naše vlastní pole se vyladí vlivem stromů.

Pavel Vondráček: V kapitole Země píšete o chůzi naboso a uzemnění. Vlastně jsme od země neustále izolovaní podrážkami a oblečením.

Kristina Höschlová: Přesně. Teorie uzemnění říká, že přímý kontakt těla se zemí prokazatelně eliminuje zánětlivé projevy v těle. Publikuji v knize termografické snímky pacientů s chronickými záněty, u kterých po chození naboso v trávě nebo spaní na zemi záněty zmizely.

Teorie to vysvětluje tak, že povrch země má negativní náboj, tedy přebytek elektronů, a ty působí jako vychytávače volných radikálů, které jsou symbolem zánětu v těle. Proto je nám tak příjemné spát pod širákem – je to kombinace lesa, hvězdné oblohy a právě i toho léčivého kontaktu se zemí. Spánek venku nebo chůze v ranní rose nejsou tedy jen romantika, je to silná a bezplatná terapie.

Pavel Vondráček: Poslední kapitolu jste nazvala Vděčnost. Dá se vděčnost nacvičit?

Kristina Höschlová: Vděčnost zní jako ezoterická fráze, ale západní medicína ji bere smrtelně vážně. Je to nástroj, který se už běžně aplikuje i v nemocnicích. Je to nejsnáze dosažitelná pozitivní emoce.

Ukazuje se, že když je elektromagnetické pole srdce synchronizované, všechny hojivé procesy v těle probíhají lépe. A co toto pole nejlépe vyladí? Právě pozitivní emoce.

Dělal se pokus na koronární jednotce, kde u pacientů po infarktu psychologové třikrát denně vyvolávali pocit vděčnosti. Těmto lidem rychleji klesly kardiomarkery a v průměru byli o tři dny dříve propuštěni z nemocnice.

To cvičení spočívá v tom, že si každý večer řeknete tři věci, za které jste vděčný. Mohou to být banality: nepolil jsem se čajem nebo konečně jsem si po zácpě došel na záchod. Když to děláte systematicky, už po třech týdnech se to začne fixovat a dlouhodobě se vám sníží hladina negativních markerů.

Pavel Vondráček: Být zdravý je tedy těžká cesta.

Kristina Höschlová: Cesta ke zdraví není revoluce, ale návrat. Návrat k naslouchání signálům, které nám tělo neustále dává, a k využívání mocných nástrojů, které nám zdarma nabízí příroda. Moderní medicína je zázrak, ale možná je čas ji doplnit o moudrost, kterou jsme znali odjakživa.

Celý podcast s Kristinou Höschlovou si můžete pustit ZDE. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.