KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Dřív vás v horách prověřily nohy, plíce a zdravý rozum. Pak přišla baterie a všechno změnila. Na krkonošské hřebeny dnes míří lidé, které by bez elektrické pomoci zastavil první delší kopec. Přirozený filtr, který po generace odděloval připravené od nepřipravených, zmizel. Horská služba tak stále častěji řeší jezdce, kteří by bez motoru nevyjeli ani na pražskou Letnou, ale na horských stezkách se cítí jako páni tvorstva. Až do chvíle, kdy přijde první prudký sjezd nebo dojde šťáva.
„Se čtyřkolkou dojedeš dál od civilizace a zapadneš v náročnějším a hůř přístupném místě než s normálním autem“, říkává s oblibou kamarád - automobilový závodník o majitelích vozů s pohonem všech kol. Velmi podobně by se dalo parafrázovat i srovnání klasické cyklistiky s tou elektrifikovanou - na elektrokole se dostane do náročného terénu i člověk, který by se tam pro svá fyzická omezení jinak v životě nedostal. Když se něco obrazně i doslova zvrtne, mají záchranné složky o „zábavu“ postaráno. Zvláště markantní je tento fenomén v našich nejvyšších horách.
Když elektromobilita slaví úspěch
Jestliže u osobních aut mnozí zákazníci stále nemohou překousnout řadu nevýhod elektromobilů, elektrická cyklistika je přijímána téměř bezvýhradně jako pokrok. A často právem. Umožňuje lidem prodloužit aktivní sportovní život, otevírá nové možnosti zkušeným bikerům a usnadňuje práci kurýrům či lidem, kteří se potřebují pohybovat po městě.
Do sedel elektrokol ale stále častěji usedají i lidé, kteří mají ke sportu daleko. Chybí jim kondice, zkušenosti i základní respekt k terénu. Zato jim nechybí sebevědomí. Žijeme v době instantních zážitků a mnozí získali pocit, že si za padesát či sto tisíc korun mohou koupit vstupenku do světa horských dobrodruhů. Je to však nebezpečná iluze.
Když jste si dříve chtěli vychutnat východ slunce na Sněžných jámách nebo dát pivo na Martinovce, museli jste pro to něco udělat. Mít kondici, znát své limity a respektovat hory. Tento fyzický filtr po desetiletí chránil přírodu i návštěvníky samotné. Elektrokolo ho odstranilo téměř stejně snadno, jako se zapojuje nabíječka do zásuvky.
Jednostopé tanky
Klasické horské kolo váží kolem dvanácti kilogramů. Běžné elektrokolo určené do terénu má dvakrát tolik, často pětadvacet až třicet kilogramů. Když k tomu připočtete jezdce, jehož dosavadní sportovní aktivita spočívala hlavně v cestě z parkoviště do kanceláře, vzniká poměrně nebezpečná kombinace.
V prudkých sjezdech se z těžkého a rychlého stroje stává neřízená střela. Ovládání těžiště, práce s brzdami i správné reakce v krizových situacích jsou dovednosti, které se nekupují s baterií ani cenovkou. Náčelník krkonošské Horské služby Pavel Cingr a jeho kolegové by mohli dlouze vyprávět o úrazech, které tato „elektrická demokratizace“ přinesla.
Nezkušený jezdec v kritickém okamžiku často reaguje přesně opačně, než by měl. Těžký stroj ho katapultuje přes řídítka nebo ho neposlechne v zatáčce. A protože se to obvykle děje ve vysoké rychlosti a v těžko přístupném terénu, bývají následky vážné. Otevřené zlomeniny, otřesy mozku a stále častěji také zásahy záchranářského vrtulníku.
Elektrokolo však nepředstavuje riziko jen pro svého majitele. Je rychlé, těžké a překvapivě tiché. Na úzkých krkonošských cestách se tak mezi pěšími a klasickými cyklisty pohybují stroje, které se ve sjezdu chovají jako tiché tanky. A spolu s nimi přichází i nový druh agresivity. Ne úmyslné, ale technologické. Člověk, který by bez motoru sotva zdolal první stoupání, se najednou cítí jako pán hor. Tento falešný pocit převahy pak vede k aroganci vůči ostatním i k ignorování nepsaných pravidel, na nichž horské prostředí vždy stálo.
Rozum do hrsti
Dalším fenoménem, na který náčelník Cingr upozorňuje, je ztráta odhadu vlastních sil. S elektrokolem se člověk dostane dvakrát či třikrát dál, než by kdy dokázal vlastními silami. Jenže baterie není nekonečná. A počasí v Krkonoších už vůbec ne. Stačí pár minut a z pohodového výletu se stává problém.
Tlačit třicetikilovou hromadu hliníku a lithia do prudkého kopce v dešti a mlze ve chvíli, kdy jste fyzicky na dně, je okamžik, kdy se technologická pýcha mění v bezmoc. Ironií osudu je, že záchranáři dnes používají drony s termovizí k hledání lidí, které do odlehlých míst vyvezla technika, na kterou sami fyzicky nestačili.
Žijeme v době, kdy se příroda pro mnohé stala kulisou pro sociální sítě. Nejde o cestu, ticho lesa ani překonání vlastních limitů. Jde o fotku na vrcholu. Elektrokolo se stalo nejrychlejší cestou, jak ji získat bez námahy. Jenže hory jsou v tomto směru neúprosné. Na rozdíl od sociálních sítí neodpouštějí přeceňování vlastních schopností.
Zákazy by měly být vždy až posledním řešením. V Krkonoších se ale možná blíží chvíle, kdy se bez nich neobejdeme. V porovnání s množstvím cyklistů a stále častěji i neukázněných pěších působí mnohokrát kritizované zásobovací vozy horských bud téměř jako marginální problém.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a vyjedete i na Říp. Díky.
