Je mediace nařízená soudem příležitost, nebo povinnost se dohodnout?

Podle ustanovení § 100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád „je-li to účelné a vhodné, může předseda senátu účastníkům řízení nařídit setkání se zapsaným mediátorem (dále jen „mediátor“) v rozsahu tří hodin a přerušit řízení, nejdéle však po dobu tří měsíců. Pokud se účastníci bez zbytečného odkladu nedohodnou na osobě mediátora, vybere jej ze seznamu vedeného ministerstvem předseda senátu. Po uplynutí tří měsíců soud v řízení pokračuje.“

A obdobně dle § 474 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních „může soud rodičům uložit na dobu nejvýše tří měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii, nebo jim nařídit setkání s poskytovatelem odborné pomoci, zejména odborníkem v oboru pedopsychologie.“

Nutným předpokladem pro to, aby předseda senátu rozhodl o nařízení mediace, je fakt, že se vzhledem k okolnostem daného případu domnívá, že takový postup je účelný a vhodný. 

Mezi takové případy patří například zájem na udržení dobrých vztahů mezi účastníky (typicky rodinné kauzy, některé sousedské spory či spory mezi obchodními společnostmi s dlouholetou spoluprací) nebo ty, kde je zájem na neveřejném projednávání věci (například spory týkající se obchodních tajemství či jiných citlivých dat). Případů vhodných pro mediaci je však samozřejmě více.

Na tomto místě je ale potřeba zdůraznit, že mediace jako alternativní způsob řešení sporů je mimo jiné postavena na principu dobrovolnosti. Tato dobrovolnost se projevuje i v tom, že vás nikdo do mediace nemůže nutit. No moment, ale co to usnesení od soudu, co máte v ruce? 

Fakticky znamená jen to, že máte povinnost absolvovat první setkání se zapsaným mediátorem. Toto první setkání ovšem představuje pouze informativní schůzku, na které vám zapsaný mediátor předává informace o tom, co je mediace, jak probíhá, na jakých zásadách a principech je vystavěna, jaké jsou její výhody v porovnání se soudním řízením a jaké jsou podmínky provádění mediace konkrétním mediátorem. Závěrem takového setkání je vždy otázka mediátora, jestli si přejete do mediace vstoupit a vaši záležitost v mediaci řešit, nebo nikoliv.

Tímto okamžikem máte splněnou soudem uloženou povinnost setkání se zapsaným mediátorem a je opravdu jen a jen na vašem svobodném rozhodnutí, jestli mediaci vyzkoušíte. Žádný soudce vám tedy v České republice nemůže nařídit řešení vaší situace mediací a už vůbec vám tím není dána povinnost „dohodnout se“. 

Dělícím okamžikem je pak skutečnost, jestli dojde k sepsání smlouvy o provedení mediace mezi mediátorem a stranami, kterou je mediace zahájena, či nikoliv.

Možná vás teď napadne otázka, jestli můžete být nějak soudem „penalizováni“, když s provedením mediace nebudete souhlasit. Odpověď vychází z dalšího principu mediace, a tím je mlčenlivost. Zapsaný mediátor je ze zákona vázán povinností mlčenlivosti, a tak není oprávněn nikomu sdělovat, kdo chtěl, nebo nechtěl do mediace vstoupit, kdo co na mediačním setkání uvedl nebo snad kdo se chtěl a kdo nechtěl dohodnout. 

Zapsaný mediátor pouze stranám pro účely doložení splnění jejich povinnosti dostavit se na setkání s mediátorem vydá potvrzení.

Pokud se však dle ustanovení § 150 OSŘ účastník odmítne bez vážného důvodu zúčastnit byť i jen prvního setkání se zapsaným mediátorem, které nařídil soud, nemusí soud takovému účastníkovi ve výjimečných případech zcela, nebo z části přiznat náhradu nákladů soudního řízení. 

Pouze pro doplnění uvádíme, že povinnost účastnit se soudem nařízeného prvního setkání se zapsaným mediátorem je osobní povinností, a tak ji není možné nahradit například pouhou přítomností vašeho právního zástupce. Na druhou stranu doprovod právního zástupce společně se stranou vyloučit nelze.

Řada mediátorů vám potvrdí, že klienti, kteří přicházejí od soudu, někdy už ve dveřích říkají věty typu: „To k ničemu nebude.“ nebo „My si to jen poslechneme a jdeme.“ 

Velmi často jsou to však právě tito klienti, kteří po mediačním jednání odcházejí s dohodou nebo s dohodnutým termínem dalšího mediačního setkání. Je tomu tak proto, že představa stran o tom, co mediace je a jak probíhá, je jiná než skutečnost. Díky způsobu vedení rozhovoru zkušeným mediátorem totiž u stran dojde k převážení prezentovaných výhod mediace nad pochybnostmi stran, a tak se rozhodnou mediaci vyzkoušet.

Výhody mediace, které strany nejčastěji oceňují, jsou tyto:

• časová a finanční úspora – až na výjimky představuje řešení sporu prostřednictvím mediace vždy časově i finančně úspornější cestu než soudní spor.
• příležitost ovlivnit výsledek řešení situace – mediátor zásadně o věci nerozhoduje a ani stranám nenabízí možná řešení. Za způsob řešení situace jsou odpovědné pouze strany. Co tedy bude, nebo nebude obsahem jejich mediační dohody, mají v rukou pouze ony.
• zachování korektních vztahů – mediace orientuje strany do budoucna a k řešení, které bude dlouhodobého charakteru, a tím zajistí stabilitu vzájemných vztahů.
• neformálnost procesu – neexistují žádná pravidla, kde nebo jak nebo dokonce kdy musí strana k věci něco říct. Stejně tak je možné na jednom místě řešit záležitosti, které by případně muselo řešit více soudů.
• zahrnutí širších souvislostí – v mediaci se neřeší jen právní základ, ale i širší „neprávní“ souvislosti, jako jsou například očekávání stran, důsledky stávající situace, příčiny některých kroků apod.
• neveřejnost – na rozdíl od většiny případů soudních jednání je mediace zásadně neveřejná. Jsou to pouze strany, které rozhodují o tom, kdo bude na mediaci přítomný.

Ze zkušenosti pak vyplývá, že strany pozitivně vnímají i efekt mediačních technik a jejich vliv na vzájemnou komunikaci a vystupování mediátora. Zaznívají pak věty jako „No konečně mě někdo poslouchá.“ Nebo „Aha, tak to jsem vůbec nevěděl, že jsi v takové situaci.“ Mediace totiž mimo jiné přináší vzájemné pochopení stran a nerušený prostor pro to slyšet a být slyšen.

Závěrem je nutno doplnit, že samotní soudci jsou edukováni v oblasti mediací, a proto dobře zvažují, ve kterých případech se jim jeví jako efektivní nabídnout stranám příležitost seznámit se s mediací a jejich záležitost v rámci mediace řešit, či ji v ideálním případě dokonce v mediaci vyřešit. Vždy ale jako svobodné a dobrovolné rozhodnutí. Vždy se tak jedná o dobrou příležitost se dohodnout, nikoliv o povinnost.