Adiós, José! Zemřel profesor Josef Opatrný, který měnil životy a spojoval kontinenty

Začnu, jak to nezřídka dělávám, osobní vzpomínkou. Bylo to na jaře roku 2009, kdy mě profesor Josef Opatrný, nazývaný přáteli láskyplně José, zastihl telefonicky v anglické Cambridgi. Tam jsme s kolegou Jaromírem „Jeromem“ Soukupem zrovna absolvovali jeden z našich studijních pobytů.

Obsah telefonátu mě mírně šokoval: José mi totiž sdělil, že mě předběžně nahlásil jako řečníka na velkou mezinárodní konferenci, kterou pořádala Corporación Universitaria Remington v kolumbijském Medellínu. Tématem setkání historiků z celého světa bylo sedmdesáté výročí propuknutí druhé světové války. Místní historikové se u svého přítele z České republiky poptávali po někom, kdo by mohl promluvit o politice appeasementu západoevropských velmocí, na prvním místě Velké Británie.

José jim doporučil právě mě. Slovo dalo slovo a v září toho roku jsme s Jeromem letěli, nakonec oba, vstříc latinskoamerickému „dobrodružství“, které nám oběma, každému po svém, změnilo život. Nešlo jen o jedinečnou vědeckou zkušenost, ale i o náš první vhled do světa, který jsme neznali a který nám byl úplně cizí. Ani jeden z nás navíc ještě tehdy neuměl španělsky, takže jsme si museli vystačit s angličtinou.

Dodnes si vzpomínám, jak se s námi José, který podobným způsobem rád otvíral mladším kolegům „nové obzory“, před cestou loučil se slovy, že „je to sice trochu divočina, to víte, Escobarovo město, ale to zvládnete. Bude se vám to nakonec líbit…“

Měl pravdu. Během deseti „medellínských dnů“ jsme se s Jeromem seznámili nejen s mnoha inspirativními kolegy, včetně dvou budoucích kamarádů, ale hlavně jsme si zamilovali hispánský svět, začali se učit španělsky a získali spoustu kontaktů na celý profesní život; právě tady se zrodil budoucí projekt „Světové dějiny s Ústavem světových dějin“ (FF UK), na kterém se někteří z nich podíleli. José Opatrný nám zkrátka oběma jedním telefonátem změnil život…

Život profesora Josefa Opatrného byl – svým způsobem – typický český příběh 20. století. Narodil se, krátce po skončení druhé světové války, ve vesničce Skryje u Rakovníka. V „nadějeplných letech tání“ (1963–1968) vystudoval na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii a bohemistiku a vzápětí se začal věnovat již zmíněným dějinám a kultuře zemí Latinské Ameriky.

Opatrný měl štěstí, neboť bezprostředně po studiích mohl nastoupit do Střediska iberoamerických studií, jež v roce 1967 založil profesor Josef Polišenský a až do listopadu 1989 se těšilo – navzdory nepřízni, do které upadl jeho zakladatel – jisté nezávislosti, či alespoň autonomii.

Mezi Polišenského žáky a Opatrného spolupracovníky patřili další skvělí odborníci a moji bohužel už rovněž zesnulí přátelé – historik moderních dějin Vladimír Nálevka (1951–2010), brilantní lingvista a etnolog docent František Vrhel (1943–2023), jenž se stal v devadesátých letech děkanem FF UK, a mnozí další, kteří tvořili „starou gardu“ fakulty, jejíž časy jsou už, bohužel dávno pryč.

V sedmdesátých a osmdesátých letech Opatrný postupně získával akademické zkušenosti i „grády“, vycestoval k několika studijním a přednáškovým pobytům v Latinské Americe, a navíc převzal vedení výše zmíněného střediska.

V roce 1992 se Josef Opatrný habilitoval (před rokem 1989 to v jeho případě nepřipadalo v úvahu) a v roce 1995 se stal profesorem obecných a světových dějin. Ve druhé polovině devadesátých let byl viceprezidentem AHILA (Asociación de Historiadores Latinoamericanistas Europeos), což je profesní organizace evropských historiků věnujících se problematice Latinské Ameriky. Přednášel v Praze, v České republice i v zahraničí, včetně zámoří, napsal řadu vynikajících prací o dějinách Kuby i Latinské Ameriky obecně, vedl desítky, spíše stovky bakalářských, diplomových a doktorských prací, pomáhal „vědeckému potěru“ v odborném růstu a přiváděl ke svému oboru i lidi, která se věnovali příbuzným disciplínám, jako jsem byl já.

Kromě výše všeho zmíněného se profesor Opatrný věnoval i tzv. vědecké diplomacii. Z jeho dlouholetých vynikajících vztahů s velvyslanci mnoha latinskoamerických zemí a Španělska těžily nejen FF UK a Univerzita Karlova jako taková, ale i, bez přehánění, celá Česká republika.

Ve všech ohledech mimořádný byl projekt „letní školy“ pro studenty Technologického institutu v mexickém Monterrey, kterou Opatrný od roku 2000 pořádal ve Šporkově paláci v Hybernské ulici v Praze, kde „jeho“ středisko sídlilo a kam jsem za ním dlouhá léta pravidelně chodil. Institucionální partnerství a osobní přátelství, jež se Opatrnému s mexickými studenty podařilo vybudovat, bylo v českém kontextu unikátní, mnozí z nich se do Prahy pravidelně vracejí a budou se sem vracet i nadále, i když už José není naživu.

Na Josefu Opatrném byla v neposlední řadě charakteristická ještě jedna věc: José byl nesmírně laskavý a velkorysý člověk. Mnozí měli oprávněný pocit, že by se pro své studenty a přátele doslova „rozdal“ – naprosto nezištně, bez sebemenšího kalkulu a bez jakýchkoli postranních úmyslů.

Vím o tom své jako málokdo. Opatrný rád vycházel vstříc i médiím, jejichž vítaným a častým hostem – vzhledem ke své vysoké odbornosti, detailním znalostem a vzácné schopnosti mluvit „lidsky“ i o těch nejsložitějších problémech (nejen, ale především) latinskoamerického světa – byl. 

Když jsme s tehdejším šéfredaktorem názorového webu INFO.CZ Michalem Půrem začali před šesti lety připravovat podcast s názvem Historie očima Martina Kováře, byl José Opatrný mým prvním hostem. Později se do pořadu jako jediný (spolu s profesorem Ivanem Šedivým) ještě dvakrát vrátil.

Naše rozpravy o Argentině v časech Evy „Evity“ Perónové, o castrovské Kubě, o pinochetovském a post-pinochetovském Chile a o dalších tématech patřily v rámci již tak oblíbeného podcastu k těm nejposlouchanějším. Totéž platilo o našich rozhovorech na Rádiu Z, kde byl nejednou hostem mého pravidelného pořadu Interview Martina Kováře; i v tomto případě měl vždycky veliký úspěch.

Co říci na závěr? Snad jen tolik, že nám je s mou ženou Blankou, která Josého také velmi dobře znala, smutno. Strašně smutno. Po Františku Vrhelovi a Robertu Kvačkovi odešel poslední z mých učitelů, kolegů a přátel, kteří mě nejen osudově, v tom nejlepším slova smyslu, ovlivnili, ale jejichž přátelství navíc, což je stejně důležité, přežilo, na rozdíl od některých jiných, všechny zkoušky času.

Josef „José“ Opatrný patřil vždy mezi první, kteří dostali moji novou knížku. Z jeho strany tomu bylo stejně. Bydlel ostatně kousek od nás, na rozhraní pražských Vršovic a Vinohrad – já „dole“ ve Sportovní, u Ďolíčku, on „nahoře“ v Bulharské; i proto jsme se vídali poměrně často. Naposledy jsme se setkali před několika měsíci, kdy jsme si přáli všechno dobré do nového roku.

Teď je José Opatrný mrtvý a bolest pramenící z jeho skonu je velká. To ale přejde. Vždycky to nakonec přejde. Zůstane nicméně vzpomínka; vzpomínka na vzácného člověka, skvělého historika, iberoamerikanistu, a hlavně přítele.

Tak sbohem, drahý José. Ať je ti tam nahoře hezky!

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.