Vánoční pohádky jako nástroj třídního boje: Ideologické zabarvení oblíbených filmů by se dalo krájet

Komunisté nedlouho po únorovém převratu roku 1948 započali s důkladnou převychovou společnosti všemi dostupnými způsoby. Nezbytnou součástí propagandy se stala celá kulturní sféra, kterou měl pod palcem rétoricky zdatný ministr informací Václav Kopecký, známý také jako spolupracovník sovětské NKVD a bezskrupulózní stalinista nejhrubšího zrna.

Kromě novin, divadla či rozhlasu patřil k vůbec nejmocnějším propagandistickým zbraním vládnoucí státotstrany hraný film. Vedle těžko stravitelných klasických agitkařských snímků vznikala mimořádně rafinovaná kategorie – filmy primárně pro děti, které ale z logiky věci sledovali i dospělí. Mezi nejznámější patří Pyšná princezna (1952), Císařův pekař – Pekařův císař (1952), Obušku, z pytle ven! (1955), Princezna se zlatou hvězdou (1959) či Dařbuján a Pandrhola (1960). Co film, to filmařský i ideologický skvost.

Komunisté rádi zdůrazňovali, že pohádka vychází z lidové tradice – to se jim skvěle hodilo, protože nový řád měl přece navazovat na „pokrokové“ prvky minulosti. Současně ale bylo nutné celý příběh i postavy přizpůsobit požadavkům doby a „správně“ je přebarvit.

Pohádka je ze své podstaty velmi prostý a schematický útvar. Dobro a zlo jsou jasně odděleny, aby to dětský divák okamžitě poznal. Podle Oldřicha Sirovátky („Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře“) má pohádka vyjadřovat touhu po lepším, sociálně spravedlivějším světě, kde dobro vždy triumfuje a je odměněno, zatímco zlo utrpí zasloužený trest. Pro propagandistické cíle režimu naprosto ideální materiál.

Typická je i neurčitost času a prostoru – pohádkový svět není pevně ukotven v realitě, většinou se odehrává v mlhavém „kdysi dávno“. Hlavním hrdinou bývá člověk z nižších vrstev nebo nějak znevýhodněný (třeba třetí, opovrhovaný syn krále). Toho utlačuje vrchnost nebo závistiví příbuzní a on se snaží – často s pomocí kouzel – dosáhnout vytouženého štěstí (sňatek s princeznou apod.).

Černobílost zesilují kontrasty – chudý versus bohatý, hodný versus zloduch, chytrý versus hloupý. Klíčová je přitom alegoričnost: za pohádkovými postavami a dějem lze snadno rozpoznat obrazy tehdejší společenské reality.

Komunistický ideál pohádky výstižně shrnul Julius Fučík: „Představuji si nádhernou pohádku o vzduchu, kde hrdiny jsou Kyslík a Dusík, jak si spolu hrají s ohněm, vodou, květinami a člověkem.“ Pod tímto patosem se skrývalo očekávání, že pohádky musí držet krok s dobou a „aktualizovat“ se.

Proto se v padesátých letech tak dařilo autorům jako Jan Drda. Jeho moderní pohádky dokonale zapadaly do představ režimu. Hrdinové už nejsou šlechtici, ale prostí lidé z lidu (Kuba Dařbuján, Martin Kabát). Nesnaží se zachránit princeznu ani království, ale chtějí, aby se lidem dařilo, a zároveň dávají lekci těm, kdo stojí proti pracujícím.

Do rolí představitelů záporných postav, které ale škodolibí diváci většinou milují, byli často obsazováni výborní herci, aby zvláště barvitě vynikl jejich zkažený charakter. Nepřítelem pracujícího lidu, ke kteréžto kategorii se záhy dostaneme, byly vždy privilegované třídy – šlechta, duchovenstvo či zámožní měšťané – kapitalisté. A samozřejmě také váleční štváči sledující své nekalé cíle, ať už dobyvačné nebo ekonomické.

Lakomý a prohnaný hostinský z Obušku, z pytle ven! je typický kapitalista – tučný šejdíř, kterého zajímá jen vlastní zisk. Charakteristika této postavy se projevuje skrze jeho komičnost a špatné vlastnosti. Výmluvná je už jeho vizáž, která má na první pohled znázorňovat, že se má tzv. „jako prase v žitě“. Jeho blahobytná postava kontrastuje s vyhublým, o všechno okradeným potulným muzikantem.

Svým způsobem je negativní postavou i starý král z Pyšné princezny, který přímo ztělesňuje nemohoucnost vládnout svému půlnočnímu království. Místo toho nechá zemi řídit zlovolnými rádci, kteří jen kořistí do vlastního měšce. V zemi panují represe proti obyvatelstvu jako zákaz zpěvu a vysoké daně, které si rádci rozdělují mezi sebou a výběrčím daní. 

Toho si ostatně král Miroslav splete také s lupičem. Když Miroslav kráčí do hradu Půlnočního království, kolem něho jsou žadonící žebráci včetně dětí. Na konci se král dobrovolně vzdává vlády ve prospěch Miroslava: „Ty teď vládni, čas se mění, já jsem špatně panoval.“ Odkaz na kapitalistické panování a únorový převrat je jasný.

Podobně komický a slabý je král Hostivít v Princezně se zlatou hvězdou, který se bez boje poddá zlému Kazisvětovi VI. – narážka na slabost předválečného Československa a neblahý Mnichov.

Negativně vyobrazit šlechtu je také záměrem filmu Byl jednou jeden král, kde vystupují tři princové – krásný, chytrý a chrabrý. Jejich jména mají vypovídat o jejich osobnosti resp. o jejich vadách – krásný princ jako dekadence, chrabrý princ jako militarismus a chytrý princ jako vychytralost, a jakožto cizinci z jiných království mají také představovat obraz Západu. 

Princové jako záporné postavy symbolizují negativa západních cizinců, kteří jsou navíc hamižní a mají nechuť k práci. Snaží se o vlastní prospěch, nejprve získáním princezen a poté uloupením královského majetku.

Ohavným kapitalistou je zámožný Pandrhola, který by se dobovou terminologií dal nazvat kulakem – venkovským boháčem. Bohatý vykořisťovatel je ve filmu nakonec po zásluze potrestán Smrťákem.

Pozitivní hrdinové se dají rozdělit na individuální a kolektivní. Kolektivní představuje pracující lid – čestný, uvědomělý, obětavý a pracovitý. V Pyšné princezně pomáhá lid Krasomile a Miroslavovi při útěku, v Princezně se zlatou hvězdou dokonce sám vyžene zlého vladaře.

Princip sociálního přerozdělování můžeme najít na příkladu dobrosrdečného Dařbujána, který dostane od kmotříčka Smrťáka schopnost léčit lidi, a od bohatých si nechá dobře zaplatit, zatímco chudé naopak sám podporuje. Když může vyslovit přání, za jehož splnění půjde vyléčit lakotného Pandrholu, přeje si „dokaď naším potokem napoteče vaše pivo“. Veselý muzikant z filmu Obušku, z pytle ven! dostane od stařečka kouzelný ubrus a ke konci pohádky uspořádá hostinu pro celou ves.

Individuální hrdinové mají obvykle vyšší poslání a jsou pevně spjati s pracujícími, které mají vést vstříc šťastné budoucnosti. Král Miroslav přichází k hranici mezi jeho vzkvétající zemí (Sovětským svazem) a Půlnočním královstvím, které se podobá hornaté a neúrodné pustině. Země krále Miroslava by se naproti tomu dala charakterizovat jako ráj na zemi, ekonomicky prosperující a bez třídních rozdílů.

V čele stojí pracující král Miroslav, ideál dělnického vůdce, který se opírá o schopné poradce, jakousi radu starších – nabízí se analogie s komunistickou stranou. Její vůdce Miroslav úspěšně zvládne coby dříč zahradník převýchovu nevycválané Krasomily a převezme hladce moc v zemi.

Jako klaďasové fungují budoucí ženiši nedobytných princezen, kteří lidským přístupem zvítězí nad intrikujícími soky. Dudák, zahradník či rybář jsou představitelé pracujících a jako takoví typičtí nositelé komunistických hodnot.

Typickou kladnou rolí české filmové pohádky je také postava chudého otce s kupou dětí. Ale nejen ona.

Z textu by snad mohlo plynout, že filmová tvorba pro děti z období 50. let není ničím jiným než důmyslnou propagandou zločinného režimu a jeho utopické filozofie. Nadšení diváci to ale takto nevidí, protože kdo nechce nebo nezná, nemá důvod ani hledat a vidět. Místo toho zas a znovu vzpomínají na bezstarostné dětství v příbězích o čisté lásce a sociální rovnosti. Paradoxně je možná nejméně ideologickým dílem z celé socialistické epochy veselý ruský Mrazík.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.