KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I V zápalu bolševického tažení proti církvím se ústřední postava křesťanských Vánoc na začátku 50. let ocitla v ohrožení. Podle osvědčeného vzoru „dobrý - lepší - sovětský“ měl Ježíška v srdcích i duši lidí nahradit mytický stařec z ruského severu, Děda Mráz. Režimní propaganda obětovala jeho prosazení v československém prostoru velké úsilí a legračním způsobem k němu přispěl i tehdejší předseda vlády a pozdější prezident Antonín Zápotocký.
„Vy, kteří dorůstáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární Vánoce nezůstávají beze změny,“ oslovil národ Antonín Zápotocký v rozhlasovém projevu proneseném 21. prosince 1952, tedy jen pár dnů po popravě Slánského a spol. ve vykonstruovaném politickém monstrprocesu. Hned vzápětí kladenský Toník odhalil buržoazní zlovolnost biblického příbehu: „Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy, proč by se tam nemohly rodit vaše děti?,“ ptal se Zápotocký posluchačů lačných vánočního pohlazení.
Agenti Vatikánu
Hned po hladkém převzetí moci v únoru 1948 začali vládnoucí komunisté na čele s alkoholikem Klementem Gottwaldem prožraným syfilidou s destrukcí všech zásadních společenských struktur československé společnosti po sovětském vzoru tak, aby na konci nemohla existovat žádná platforma občanského odporu vůči jejich vládě. Vedle průmyslníků, živnostníků, Židů a vesnických boháčů byla reálně skutečně nebezpečným potenciálním nepřítelem hlavně katolická církev.
Duchovenstvo bylo a je nezávislou nadstátní institucí nepodléhající vládní moci v žádné zemi. Jeho členové se vedle Boha všemohoucího klaní pouze papežskému stolci. To komunistické potřebě absolutní kontroly nad všemi živými samozřejmě nemohlo vyhovovat tím spíš, že ke katolické církvi se po druhé světové válce stále hlásilo okolo 70 % Čechoslováků a úplně bez vyznání bylo asi jen 12 % populace.
Po zbytečné snaze státu v čele se šéfem Státního úřadu pro věci církevní Alexejem Čepičkou připoutat si církev po dobrém rozpoutala moc proti církvím likvidační a dehonestující kampaň, na jejímž konci měla být jejich eliminace a podrobení vládnoucímu režimu.
Nejznámější obětí zběsilého teroru je farář Josef Toufar, který doplatil na údajný pohyb křížku na oltáři během vánoční mše v kostelíku v Číhošti na Českomoravské vysočině. Při vyšetřování tzv. „Číhošťského zázraku“ byl Toufar nejprve unesen a estébákem Ladislavem Máchou následně doslova ubit k smrti. Ještě předtím byl polomrtvý donucen účinkovat v odporném propagandistickém krátkém filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Stalo se tak 25. února 1950, na druhé výročí převzetí moci komunisty.
Represe vůči církvi gradovala v dubnu téhož roku tzv. „akcí K“, během níž došlo mj. k zavření většiny klášterů a vyhnání duchovních do internačních táborů zřízených v některých zrušených klášterech, například v Želivě nebo na Hedeči.
Vousatý kmet ze Sibiře
Tajemná postava Dědy Mráze byla přitom ve snaze zlikvidovat křesťanské Vánoce nevinně – ostatně nikdy nešlo o církevní postavu. Ve východoslovanské, zejména ruské mytologii, představoval od dávných dob symbol kruté zimy, tedy něčeho, co u nás obecně není moc v oblibě. Byl zlým pohanským bohem, velkým Starcem Severu, vládcem ledového chladu a sněhové bouře, která mrazí, až Bůh brání.
Jeho bratrem, nebo chcete-li soudruhem, byl bůh Vichr. Na starých obrázcích je vyobrazen jako stařec, který jezdí na saních se spřežením bílých koní a přináší do kraje zimní počasí. O pravoslavných Vánocích se mu tradičně obětovala kaše nebo kyselo. V průběhu času ale tato krutá mytická bytost změnila svůj charakter a ve druhé polovině 19. století se z ní stal novoroční Děda Mráz, který blahosklonně nosí lidem dárky.
Zajímavé je, že nastoupivší sovětská moc začala Dědu Mráze zprvu aktivně potírat coby buržoazní, náboženský a tedy bolševikům nepřátelský symbol. Vyvrcholením této snahy bylo prohlášení Dědy Mráze za „spojence kněze a kulaka“, tedy v sovětských poměrech něco možná ještě horšího než ďábla.
Pohled na (v ruském originálu) „Dědušku Moroze“ změnil až slavný článek později příznačně popraveného sovětského propagandisty Pavla Postyševa, uveřejněný ve stranickém listu Pravda v prosinci roku 1935. Postyšev v něm vyslovil myšlenku, že původ svátků vánočních, který byl předkřesťanský, není až tak důležitý oproti výhodám, které může přinést sovětským dětem. Od té doby byl zarostlý děda jednoznačně „v kurzu“ a po druhé světové válce byl exportován i do Stalinových gubernií ve střední a východní Evropě.
Z Dálného východu až pod Prachovské skály
Snaha komunistů nahradit Dědem Mrázem Ježíška byla vskutku houževnatá. Například před Vánoci 1951 bylo pro vousatého starce uspořádáno jedinečné umělecké turné, během kterého cestou z dálněvýchodní Čukotky navštívil celou řadu významných míst SSSR včetně pionýrského města Komsomolsku, pouště Karakum, Stalinova rodného Gori v Gruzii, Leninova mauzolea v Moskvě nebo partyzánského památníku v Kyjevě. Zajímavé přitom je, že za bydliště Děda je Rusy tradičně považován Velký Usťug ve Vologdské oblasti na severu evropské části Ruska.
Zápotocký popisoval starcovu odysseu trochu poetičtěji: „Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy – nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách.“
Celé putování soudruha Mráze zprostředkovával na pokračování Československý rozhlas až do chvíle, kdy vousáč ne nepodobný Krakonšovi 2. prosince dorazil na dětský karneval v jičínské tělocvičně, bývalé sokolovně. Proč právě tam? Zasadila se o to agilní tajemnice organizace Svazu československo-sovětského přátelství Anna Jirásková, která právě v srdci Českého ráje působila. A proč už na začátku prosince? Jednoduše kvůli efektivitě - potřen neměl být jenom Ježíšek, ale také zlovolný svatý Mikuláš.
Při podobné „live tour“ o rok později Děda Mráz postupně navštívil všechny československé kraje, besedoval živě s dětmi, ale i s úderníky. Podle historika Petra Koury nejmenší diváci Dědu Mráze několikrát nachytali na švestkách. „Opakovaně například docházelo k tomu, že děti začaly na dědu Mráze mluvit rusky a on rusky neuměl. Bylo jim také podezřelé, že se děda Mráz v Československu vyskytuje na několika místech najednou,“ popsal historik pro server iDNES.
Ježíšek je nezmar
Těžko už dnes říct, jestli si Zápotocký psal svůj pověstný projev sám, je to ale skutečná rétorická perla. Aby bylo všem jasno, kdo je kdo, nezapomněl ambiciozní komunistický literát na závěr svého referátu zmínit ta správná božstva: „Do Vánoc splníme závazky Stalinovi. Proto dnes k radostnému vánočnímu svátku slibme našemu osvoboditeli, příteli a učiteli soudruhu Stalinovi, slibme našemu prezidentu soudruhu Gottwaldovi všichni my, velcí i malí, že se budeme starat každý ze všech svých sil, abychom své pracovní schopnosti ve školách, závodech i kancelářích a na každém pracovním místě rozvíjeli tak, aby úkoly vytýčené pro poslední rok Gottwaldovy pětiletky byly do příštích Vánoc na všech pracovištích splněny.“
Jenže moc světská je pomíjivá. S dvojúmrtím Stalina a jeho nohsleda Gottwalda v březnu 1953 a zejména po Chruščovově odhalení kultu osobnosti v únoru 1956 tlak na protěžování postavy Dědy Mráze polevil. S menší intenzitou se jej ale komunisté snažili tu a tam vystrkovat do popředí prakticky až do konce svého vládnutí.
Ježíška se jim každopádně z myslí a srdcí českých lidí nikdy vymýtit nepodařilo – od začátku 60. let byl rodák z Betléma oficiálně vzat na milost, byť v poněkud konzumně deformované podobě. A co jeho východní konkurent? V roce 2010 byl Děda Mráz jedním z kandidátů na maskota zimních olympijských her v Soči 2014. Bohužel neuspěl.
