ROZHOVOR MICHALA BORSKÉHO I Michal Maroši je člověk, který své představě o životě obětoval úplně všechno. Tahoun, srdcař bez přetvářky, sportovec i pařič, milovník hudby, průkopník, ale především biker, který nikdy neměl strach. Od prvních držkopádů přes úspěch na Red Bull Rampage, rodinné štěstí, vítězství ve světovém poháru až po dobrodružství osamělého vlka hledajícího svobodu a životní pravdu, Michal Maroši měl vždycky co říct. Jeho příběh hezky shrnul celovečerní film „Ten, co slaví každý den“ od českých tvůrců Fullface Productions, který vyhrál v roce 2024 první cenu jako sportovní dokumentární film na festivalu v Liberci.
Dnes je Marosanovi, jak ho kdysi Japonci překřtili, sedmačtyřicet. Většinu svého života prožil za řidítky. „Lidi chtějí v příběhu slyšet o krvi, zvratech, chlastu, drogách a konfliktech se zákonem, ale myslím, že já jsem měl život o dost pestřejší,“ směje se sportovec, který závodil světovou špičku v BMX, ve sjezdu, ve slopestylu, ve fourcrossu, kilometr pod povrchem v solném dolu i na ledu v olympijské bobové dráze. Medaile sbíral doma i v zahraničí, v dual slalomu se stal mistrem Evropy, čtyřikrát se zúčastnil obávaného freeridového závodu Red Bull Rampage v Utahu a poslední léta své sportovní kariéry reprezentoval barvy nejlepšího fourcrossového týmu světa RSP Racing, s nímž vyhrál světový pohár.
I když jde věk zastavit, závodit se úplně donekonečna nedá, a tak je hrdý Benátčan (z Benátek nad Jizerou) už pěknou řádku let zapálen i pro stavitelství. Jestli jste někdy slyšeli slovo pumptrack, je to právě ta věc, do které Michal poslední roky vkládá svého tvůrčího génia. No a jestli jste to neslyšeli, tak si to někde najděte nebo čtěte dál. Jo, přesně tak, jsou to ty asfaltové okruhy někde za vaším panelákem s vlnami, zatáčkami a dalšími terénními patvary, kde se nešlape do pedálů, ale rychlost nabíráte přenášením váhy čili pumpováním!
Pumpaři, kam se podíváš
Když se rozhlédnu po českých městech, pumptracky rostou jako houby po dešti. Kde se vzaly? Nevzpomínám si, že bych na BMX jezdil po asfaltu.
Asfaltový povrch se u nás používá téměř deset let. Je to zhruba pět let nazpátek, kdy jsme jako firma i my vstoupili na český trh s touto technologií. Název sportoviště vychází z typického pohybu pumpování, jehož pomocí se elegantně pohybujete po dráze. V roce 2012 jsem pumptrack jako disciplínu přivezl do České republiky z Brazílie, kam mě pozval Red Bull.
Přivezl jsem ho jako novou disciplínu. Ten rok jsme uspořádali mezinárodní event v Praze na Štvanici, který se jmenoval stejně – Red Bull Pump Riders. Mělo to obrovskej úspěch, plná startovka, skvělá akce. Pumptrack se tím celkem zviditelnil a začalo se tvořit to správný podhoubí. Dneska už je to tak daleko, že pumptrack má svoje mistrovství světa oficiálně pod taktovkou UCI, takže vítěz bere duhový dres stejně jako mistr světa v cyklokrosu či BMX nebo cross country.
Ale tehdy to ještě nebyl ten hladký asfalt, po kterém se tu proháníme dnes, že?
Tam, kde jsem byl pozvaný, to byla ještě hlína a jelo se to jen na kolech. Na hlíně se těžko jezdí na skatu, koloběžce nebo bruslích. Pumptrack primárně vzniknul pro kola, je to vlastně zmenšenina bikrosové dráhy. Jenže doba pokročila. Momentálně BMX uvidíme již počtvrté na olympiádě.
Takže přechod na asfalt byl nutností, aby se to masově rozšířilo?
Přesně tak. Ten sport za tu dobu, co přešel do asfaltu, zaznamenal spoustu výhod. Ta největší pro investora – pokud se bavíme o městech a obcích – je v tom, že je to relativně bezúdržbové. Asfalt, pokud je správně položenej, nepopraská. Nikdy nebude klouzat jako beton, protože je pórovitej. Navíc se dráha dá umístit do parku, lesa nebo i na sídliště a zapadne jako celek krásně do krajiny.
Na začátku bylo BMX. A na konci...
Pro koho se to dneska vlastně staví? Vidím tu mraky dětí.
Důležitý je, že se na dráhu díky asfaltu dostaly jak koloběžky (který dnes tvoří největší část uživatelů), tak odrážedla. Každý děcko má dneska koloběžku nebo odrážedlo. Pumptrack původně vznikl pro kola a kromě BMX speciálů se zde mohou prohánět i horská kola nebo gravel.
Pak jsou tu skejťáci a longboarďáci. To je za mě největší zábava a dostane se vám podobný pocit jako ze surfování. Dělají se dokonce i designy tratí, který jsou víc tvořený pro skate. Teď do pumptracku umíme umístit třeba minirampu ze speciálního materiálu. Ti, co už umějí jezdit, tak opravdu lítají. Pumptrack se furt tvoří, má nekonečno podob a ta závodní je hodně rychlá až nabroušená.
Zmínil jsi, že jste do toho šli jako firma. Jak se kluk od hlíny dostane k lití asfaltu na profesionální úrovni?
Naše mateřská firma je Schneestern. Jsme pod jejich franšízou, která kromě bikového segmentu dělá i zimní překážky na olympiády. K tomu se váže takovej příběh. Jednou jsem ve volném terénu v Söldenu narazil na týpka, Čecha žijícího v Rakousku. Slovo dalo slovo večer u piva a on říkal, že dělá asfaltové pumptracky po Evropě pod značkou světové kvality. Já mu oponoval, že stavím jen z hlíny. Ten večer jsme si plácli a řekli si, že zkusíme tento produkt společně nabídnout u nás.
To zní jako pohádkový start. Předpokládám, že realita byla tvrdší.
Sehnal jsem první zakázku u Prahy. Tým poskládal Filip Majkus, dali jsme dohromady koncept, kluci z Německa přijeli pomáhat a ukázat, jak se asfaltuje a šejpuje. Podepsali jsme smlouvu a... přišel COVID.
Pokletý COVID
To musela být pro rozjíždějící se firmu rána.
Byla. Všechno se zastavilo. Nikdo nevěděl, co to je za svinstvo, jestli na to všichni pochcípáme nebo co se vlastně děje. Pamatuju si, že jsem měl blbej pocit jít i nakoupit do krámu. Nás to samozřejmě zastavilo. Už jsme měli rozjetý zakázky a prachy investovaný do sezóny. Byl to smutnej rok, ale po té mrtvé sezóně se to opět rozpohybovalo. Postavili jsme pár prvních tracků a bylo se čím prezentovat a kde jezdit.
Jak se taková věc vlastně staví? Zvenku to vypadá jako hromada hlíny politá asfaltem.
Je to ruční práce a sochařina. Celá ta pokládka asfaltu je ruční, na to neexistuje finisher. Naopak základy jsou strojově dělaný dle designu našeho návrháře. Základem je stavební kamenivo, třicet cenťáků pod zem je to hutněný po několika centimetrech. Než se položí ten živičný povrch, dráhu pečlivě zkoušíme, testujeme. A předěláváme podle pocitu, protože z té hrubé stavby se ta trať dá ještě formovat. Ale když se položí asfalt, je to konečná. Tam už je to nevratný.
A cena? Když přijde starosta a řekne „chci to“, o jakých částkách se bavíme?
Máme velikosti S až XXL. Cena je za metr čtvereční skladby materiálu. Tady v Benátkách nad Jizerou, kde stojíme, to vyšlo na částku okolo pěti milionů. Ale umíme nabídnout i designy jako „Motýlí křídla“ – to je závodní okruh head to head, start na jednom místě, rozvětvení do paralelní linky a spojení. To je investice řádově okolo deseti milionů. Na druhou stranu pro menší obec či město je plně dostačující pumptrack, který začíná na cca 2,5 milionech.
Nekonečné hřiště
Města často řeší údržbu. Jak dlouho to vydrží, než se to začne drolit?
Dáváme na to záruku pět let, ale umím si představit a nebál bych se říct, že to vydrží dvacet let plus. Neměli jsme za těch pět let jedinou reklamaci, že by někde něco prasklo. Dbáme na zásadní věci, jako je voda, výběr materiálů a rovněž zpracování.
Stavíte na klíč, nebo se stává, že musíte bojovat s úřady a konkurencí?
Každá stavba je boj, zároveň výzva a hlavně originál. Firma musí čelit mnoha faktorům. Řídit se dle zákonů, zdravě bojovat s konkurencí, vytěsnit neodborné firmy.
Kam se ten sport posouvá dál? Už jste dosáhli vrcholu?
Pumptrack se furt tvoří, má nekonečno podob. Dneska už stavíme designy, který jsou plně asfaltové, vypadá to jako nová dimenze. Třeba u Karlových Varů v Nové Roli jsme dělali celozaasfaltovaný „bazén“, kde jsou jen kanálky na odtok. Je to víc freestyle.
Když to dostavíme, děláme slavnostní otevření. Vezmu si to na starost já, přivezu kámoše – mistry v oboru. Uděláme exhibici, vysvětlíme lidem funkčnost a pravidla. Vznikají oddíly, kde je trenér a trénuje se. Funguje to třeba v Praze-Tehově. Město takovou věc rádo podpoří, když jsou v tom děti. Je to další nový moderní sport, řadí se mezi multifunkční sportoviště zaměřené na extrémní sporty, stejně jako skateboarding. Žádná nuda.
Máte nějakou vizi, kam byste to chtěli dotáhnout?
Máme volný ruce. Stavíme třeba i pro soukromé investory, kteří třeba někde postaví logistickou halu a musí něco vrátit obci. Baví nás ta inovace. Můj kolega má za sebou padesát staveb po Evropě, já mám zkušenosti ze závodění. Když to dáme dohromady, vznikají věci, u kterých vidíš spoustu nejen dětský radosti. A to je na tom to nejlepší. Hodně nad tím přemýšlíme a posouváme dál. Všichni do jednoho z celé party na něčem jezdí a dávají do toho vlastní srdce.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
