Je vám líto celebrity losa Emila? Existují horší zvířecí práce: seznamte se s bojovými psy

Vojenské využití psů má velmi dlouhou historii – psi provázeli člověka na bojišti už ve starověku a jejich role se v průběhu staletí výrazně proměňovala. Od napoleonských válek až po moderní konflikty se tito čtyřnozí „vojáci“ osvědčili jako hlídači, průzkumníci, spojky i zachránci. Dnes jsou vojenští služební psi považováni za nepostradatelné členy ozbrojených sil a jejich psovodi za vysoce specializované profesionály.

Napoleon nasazoval psy jako strážce – například je při egyptském tažení nechal přivazovat ke hradbám města Alexandrie, aby hlídali před útočníky. V 19. století se vojenští psi objevovali na různých bojištích – v americké občanské válce byli používáni k hlídání zajatců či stopování uprchlých osob a v koloniálních konfliktech často varovali před blížícím se nepřítelem.

Výmluvným příkladem z konce 19. století je pes jménem Don, kterého si v roce 1898 během španělsko-americké války bral velitel jedné jízdní jednotky na každou hlídku. Don dokázal svou přítomností zabránit nejednomu přepadu, a onen velitel si dle příběhu v knize War Dogs: Canines in Combat jeho užitečnost zcela jasně uvědomoval a cenil.

Tohle všechno ale byly spíše náhodné objevy či improvizace. Až do napoleonských válek psi plnili především role podpůrné, jejich systematické využívání a především výcvik přišel až s hororem Velké (první světové) války.

Organizované programy výcviku vojenských psů se ve větším měřítku rozvinuly až začátkem 20. století v Německu a Velké Británii. Jejich využití sahalo od role hlídkových a spojovacích psů (předávání zpráv) až po tzv. „psi milosrdenství“ (angl. mercy dogs). 

Ti byli cvičeni Červeným křížem k vyhledávání zraněných vojáků na frontě – pes našel raněného a přinesl zpět kus jeho oděvu nebo jiným signálem upozornil psovoda a záchranáře. Tito psi tak zachránili nespočet životů.

V průběhu války nasadilo několik armád také tažné psy: například belgičtí vojáci zapřahali silné psy ke kulometným vozíkům či polním nosítkům, protože zjistili, že dobře vycvičení psi zůstanou pod palbou spolehlivěji klidnější než koně, které se často zplašili.

Na konci první světové války se tak už psi stali pevnou součástí moderních armád.

Ve druhé světové válce dosáhlo nasazení vojenských psů pravděpodobně svého vrcholu, myšleno v absolutních počtech nasazených zvířat. Mnohé armády formálně zavedly válečné psí jednotky.

Například v USA odstartoval v roce 1942 oficiální „Program válečných psů“ (War Dog Program), známý také jako armádní sbor K-9. Do výcviku se tehdy hlásili i civilisté prostřednictvím organizace Dogs for Defense, která rekrutovala a cvičila vhodné psy z řad domácích mazlíčků. Celkem tehdy armáda USA převzala přes 11 000 psů a nasadila je prakticky ve všech bojových zónách.

Tito psi plnili úkoly strážní (ostraha táborů a skladů), průzkumné (tiše varovali před přítomností nepřítele), sloužili jako spojaři a rovněž jako minohledači – mnoho jich například v Tichomoří doprovázelo jednotky námořní pěchoty a varovalo před přepady v džunglích a před nastraženými minami.

Řada z nich se stala hrdiny – například americký pes Chips se vylodil s americkými jednotkami v Sicílii, kde sám zneškodnil střelecké hnízdo nepřítele, za což obdržel vyznamenání.

V Británii byla v roce 1943 založena Dickin Medal, což je vyznamenání udělované zvířecím válečným hrdinům. Do dneška ji obdrželo několik desítek psů za statečnost v boji.

V Sovětském svazu – nepřekvapivě – zacházeli se psi podobně jako s lidmi: na východní frontě nasadila Rudá armáda speciální „protitankové psy“. Již od 30. let 20. století cvičili v SSSR psy s výbušninami připevněnými na zádech, aby spáchali sebevražedný útok vběhnutím pod nepřátelský tank.

V praxi však výsledek vypadal podle slavného hesla „mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“: psi totiž byli trénováni na sovětských tancích, takže v boji často běželi pod „přátelské stroje“, na jejichž pach byli zvyklí. Nebo byli zastřeleni dříve, než k tanku doběhli.

Jak si asi každý umí představit, v Korejské válce a především ve válce ve Vietnamu bylo nasazení psů více než logické, zejména díky jejich schopnostem „zavětřit“ jednotky Vietcongu, které se v džungli chystaly přepad. Nebo k prohledávání notoricky známých tunelů, do kterých se Američanům skutečně lézt nechtělo.

Psi byli tak efektivní, že Vietcong vypisoval odměny pro lidi, kterým se podařilo zabít psa nebo psovoda. Více o této historické etapě a roli psů během ní se dočtete například zde: Dogs of the Vietnam War.

Tragickou kapitolou zůstává osud těchto psů po skončení války. Americká armáda je tehdy považovala za pouhé „vybavení“ (military equipment), a většina byla po stažení z Vietnamu ponechána místním jednotkám nebo utracena. Pouze necelé dvě stovky válečných psů se vrátily se svými psovody domů.

Tato skutečnost vyvolala pobouření veteránů i veřejnosti a vedla k zásadní změně přístupu – v roce 2000 byl v USA schválen zákon známý jako Robby’s Law, jenž nařizuje, aby každý služební pes po ukončení aktivní služby mohl být adoptován (přednostně svým bývalým psovodem, pak jinými složkami nebo vhodnými rodinami).

V 21. století – během válek v Iráku a Afghánistánu a obecně v rámci tzv. války proti teroru – vzrostl význam služebních psů zejména v oblasti detekce výbušnin a zbraní.

Psi se díky svému vynikajícímu čichu stali nejúčinnějším prostředkem pro odhalování nástražných výbušných systémů (IED) a pašovaných zbraní, a tím pomohli ochránit nespočet životů spojeneckých vojáků i civilistů. Zkušení psovodi s vycvičenými psy dokázali prohledat terén rychleji a spolehlivěji než nejmodernější technika – jak poznamenal jeden z velitelů výcviku: „Žádná technologie nikdy nebude tak dobrá jako pes v detekci a ochraně.“

Není proto překvapivé, že si tyto K-9 týmy (tým psovod a pes) osvojily i elitní speciální jednotky. Vojenské speciální síly mnoha zemí dnes rutinně nasazují vycvičené psy při nejnáročnějších operacích, kde psi pomáhají s průzkumem budov, vyhledáváním nepřátel nebo pronásledováním uprchlých teroristů.

V květnu 2011 se proslavil belgický ovčák Malinois jménem Cairo, který doprovázel komando Navy SEAL Team 6 během operace proti Usámovi bin Ládinovi. Pes byl spuštěn s týmem z vrtulníku v balistické vestě a svou přítomností zajišťoval perimetr a vyhledával ukryté nepřátele v cílovém komplexu.

Cairo přitom už při dřívějších operacích málem zemřel, byl několikrát postřelen. Will Chesney – psovod, který tvořil s Cairem tým – vše vypráví ve své knize No Ordinary Dog, kterou všem moc doporučuji.

Podobně v říjnu 2019 sehrál klíčovou úlohu pes Conan (rovněž plemene belgický ovčák) při zásahu americké Delta Force proti vůdci ISIS Abú Bakr al-Bagdádímu. Conan pronásledoval prchajícího teroristu v podzemním tunelu, zahnal ho do slepé části a Bagdádí se nakonec odpálil sebevražednou vestou. Conan byl při akci zraněn, ale stejně jako Cairo přežil a brzy se vrátil do služby.

Plemeno belgického ovčáka Malinois je mezi bojovými psy pro armádu celosvětově zastoupeno zdaleka nejvíce. Není proto divu, že velice oblíbený je tento služební pes i v izraelských bezpečnostních a vojenských složkách.

Specializovaná psí jednotka Oketz je využívá jak k prohledávání v tunelech, tak k identifikaci nástražných výbušnin nebo dohledávání uniklých teroristů. Psi mají balistickou ochranu (laicky řečeno neprůstřelnou vestu – pozn. red.), kameru a systém, kterým lze psovi dávat povely na dálku.

Oketz (hebrejsky „žihadlo“) je jednotka vojenských kynologů IDF, kteří cvičí psy pro rozmanité úkoly – od vyhledávání výbušnin až po přímé zneškodnění nepřítele. Klíčovou roli hrají v podzemním boji, protože se dokáží pohybovat stísněnými tmavými prostorami, odhalovat nastražené nálože i vypátrat ozbrojence skryté v labyrintu tunelů.

A právě díky specifickému charakteru boje v zastavěné oblasti, kde se lze poměrně dobře skrývat, mají Izraelci psy výrazně častěji vybavené kamerou než například jiné světové armády. 

Díky nim tak mohou na dálku lokalizovat skrývající se teroristy – my pak sami můžeme z „bezpečné vzdálenosti“ sledovat jejich práci, jako například na následujícím záznamu.

V armádách 21. století mají psi prostě pevné místo, a to ne z nějaké setrvačnosti či kvůli ekonomickému hledisku, ale protože se pořád osvědčují – v terénu, kde technologie nestačí, nebo v situacích, kde rozhoduje rychlost a instinkt.

V dnešní technologicky vyspělé době se stále nenašel lepší systém pro odhalení výbušnin, než je psí čich. Neexistuje sebedokonalejší dron, který by čistil tunely v Gaze rychleji, než to umí belgický Malinois. Skoro neuvěřitelné. Zvířata, která původně jen hlídala tábory nebo nosila zprávy, dnes pronásledují teroristy v podzemí a zachraňují životy.

Co se ale za ty stovky let nezměnilo, je jejich místo vedle člověka. V každé době užitečný pro něco jiného, ale vždycky připravený jít dopředu dřív než jeho pán. A mnohdy to samozřejmě pěkně schytat. Respekt!

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.