Green Deal a konec ocelové Evropy. Jak jsme přišli o základ vlastní moci

British Steel končí. Anebo naopak dostává druhou šanci? Britská vláda ji znárodnila. Proč? Protože někdejší pýcha hrdé ostrovní říše už dávno nepatřila Britům, ale čínským vlastníkům, kteří v ní nadále nechtěli vyrábět ocel. Právě na tomto kovu přitom kdysi stála moc impéria, nad nímž slunce nikdy nezapadalo. Jak se vůbec mohlo stát, že země, která zásobovala ocelí polovinu světa, dnes bojuje o záchranu své poslední významné hutě?

Je jistě ponižující, že vláda musí poslední významnou ocelárnu v zemi vykupovat právě od pekingských bolševiků (je sice soukromá, ale zakladatel je zasloužilý stranický funkcionář, typický „rudý podnikatel“). Nicméně jde pouze o důsledek řady fatálních selhání, jejichž společným jmenovatelem je klima hysterie. Tak jako všechny průmyslové firmy s velkou spotřebou energie British Steel doplácí na hloupou a nebezpečnou zelenou ideologii.

Známe to i od nás. Rovněž už máme jedinou skutečnou ocelárnu, a to v Třinci. Zbytek firem buď zkrachoval, zaměřil se na další zpracování, nebo přešel na výrobu ze šrotu. A víte proč? Protože právě tímto směrem tlačí evropská klimatická politika. Představa, že „nové se bude dělat ze starého“, se stala jedním z jejích základních dogmat. Platí to i pro kovy.

Jenže ani výroba v obloukových pecích není žádný zázrak. Je mimořádně náročná na dodávky levné elektřiny a v řadě segmentů stále nedokáže plně nahradit primární výrobu oceli z železné rudy. Přesto Evropa stále více sází na recyklaci a stále méně na zachování vlastních kapacit pro výrobu primární oceli. A právě v tom může spočívat jeden z jejích největších strategických omylů.

Ve Velké Británii to není lepší, spíše horší – a podobně zlé je to i v Německu či Francii. Britové přitom neopustili Evropskou unii proto, že by byla příliš „zelená“. Sami jsou v mnoha ohledech ještě zelenější.

Koneckonců tato kdysi mocná země, která má šestkrát více obyvatel než Česko a zhruba jedenáctkrát vyšší hrubý domácí produkt, dnes rovněž disponuje už jen posledním významným výrobcem primární oceli. A navíc ten náš zatím zůstává v českých soukromých rukou a nekrachuje. V tomto jediném, ale symbolicky nesmírně důležitém parametru tedy nad někdejší vládkyní moří vítězíme. Alespoň prozatím.

Proč je ocel tak důležitá? Protože jde o jeden z klíčových prvků naší civilizace. Přinejmenším od chvíle, kdy nahradila bronz – byla levnější, dostupnější a měla lepší vlastnosti. Národy, které rychleji zvládly tajemství její výroby, porážely ty, jež to neuměly. Jak na bojištích, tak v rozvoji průmyslu a hospodářství.

Jistě, za více než tři tisíce let jsme se naučili pracovat i s dalšími kovy, například s hliníkem či titanem. Základem našich strojů však stále zůstává železo. Kontroly nad jeho výrobou se proto vzdá jen ideologicky zabedněný hlupák.

Dokonce i nejúžasnější kosmické plavidlo všech dob, Muskova Starship, je vyrobeno z nerezové oceli. A samozřejmě to platí i pro meč Barbara Conana – jak jinak. Západ po několik staletí dominoval planetě díky lodím, dělům a dalším zbraním z tohoto materiálu. Česko stejně jako Británie přitom patřily ke světové špičce. Málokdo dokázal vyrobit pancíř pro bitevní lodě tak pevný jako Vítkovice, a to už za Rakouska-Uherska, nebo britský Vickers-Armstrongs.

Ty časy jsou však pryč. V dnešní Evropě převládl mezi elitami názor, že výroba oceli je cosi „špinavého“, co můžeme bez větších starostí přenechat Indům nebo Číňanům. Jenže ocel není obyčejné zboží. Je to strategická surovina.

V době míru, klidu a globální spolupráce ji možná můžete nakoupit jinde. Jenomže dnešní svět už takový není. Je rozdělený, stále více protekcionistický a geopoliticky nestabilní. A v takovém světě je vždy lepší mít výrobu pod vlastní kontrolou.

Pochopili to dokonce i britští labouristé, kteří se rozhodli převzít British Steel pod stát. A byť je k tomu nepochybně tlačily i odbory, hlavním motivem byla národní suverenita. Země, která nedokáže vyrobit vlastní ocel, totiž postupně ztrácí schopnost rozhodovat sama o sobě.

Jednoznačným viníkem této situace je válka s uhlíkem. Dekarbonizace prodražila výrobu, oslabila konkurenceschopnost a snížila exportní schopnosti evropského průmyslu. Rostou dovozy, slábne hospodářství a obě tato negativa se vzájemně posilují. Vzniká začarovaný kruh, v němž někdejší vládkyně moří pomalu ztrácí schopnost vyrobit dostatek oceli i pro svou dnes již takřka marginální flotilu.

Samotné znárodnění British Steel na tom mnoho nezmění. Dokud se nezmění sebevražedná, klimatickým alarmismem poháněná politika, bude Evropa dále přicházet o průmysl, který po staletí tvořil základ její moci a bohatství.

Není železo, není síla… O významu tohoto kovu ostatně svědčí i název první organizace evropské integrace – Evropské společenství uhlí a oceli. Jeho základní cíle, tedy „mír a prosperita“, přitom zůstávají aktuální dodnes. O to smutnější je, že dnešní Evropská unie je na rozdíl od svého předchůdce již nedokáže naplňovat činy, ale často pouze slovy.

Zelený úděl oslabuje nejen náš blahobyt, ale i schopnost bránit se agresorům. Beze zbraní, bez lodí, tanků a děl to totiž jaksi nejde. A bez oceli zase není možné vyrábět ani zbraně, ani lodě, ani tanky.

Svým způsobem stále žijeme v době železné. Komu se to zdá primitivní, tomu odpovídám, že daleko barbarštější je počínání klimatických hysteriků, kteří boří základy moci a bohatství vlastní civilizace, aniž by měli po ruce životaschopnou náhradu.

„British Steel“ se mimochodem jmenuje moje oblíbená deska skupiny Judas Priest. Doufejme tedy, že se tento slavný pojem nestane jen zašlou vzpomínkou na dobu, kdy Západ ještě věděl, kde leží zdroje jeho síly.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a poznáte, co je to heavy metal. Díky.