KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Mnozí Češi nemohou přijít Ukrajincům žijícím v Česku na jméno. Hodně rychle zapomínáme, jak nám vadilo, když se někdo takto podobně choval k nám.
Novou vlnu diskuse o „ukrajinofobii“ vyvolal bavič a bývalý brněnský fotbalista Petr Švančara, který měl při fotbalovém zápase okresního přeboru slovně urážet ukrajinské protihráče a posílat je nevybíravými slovy zpět na Ukrajinu. Švancaru za to čeká disciplinární řízení. Fotbalista se za své chování později omluvil s tím, že nepřiměřeně reagoval na urážky ze strany soupeře. Proti Ukrajincům ani Ukrajině, jak řekl, nic nemá.
Široká debata o Švancarově prohřešku ale jen potvrdila, že Ukrajinci v Česku nečelí urážkám jen při vyhrocených sportovních utkáních. Slyším je okolo sebe snad všude. Ve veřejné dopravě, na ulici, v hospodách. „Úkáčka“ posílá zpět domů kdekdo. Někdo má pocit, že by měli být všichni na frontě, jiný kritizuje jejich východní mentalitu, další předávají dál zprávy o trestných činech Ukrajinců či o tom, jak zneužívají náš sociální systém.
Nemohu si pomoci, ale musím v té souvislosti vzpomenout na to, co se dělo v rakousko-českém příhraničí v devadesátých letech. Tedy v době, kdy miliony Čechů mohly po pádu totality a otevření hranic konečně vyrazit do dříve zapovězené západní ciziny.
Češi, nekraďte!
Netrvalo dlouho a v řadě supermarketů a obchodů ve Freistadtu, Gmündu a dalších městech v rakousko-českém příhraničí se začaly objevovat plakáty s českým textem „Češi, nekraďte!“ nebo „Každá vaše krádež bude hlášena policii“.
Pamatuji se, jak jsem tehdy kroutil hlavou nad tím, proč nás, Čechy, někdo takhle uráží a hází do jednoho pytle. Ano, mezi těmi miliony lidí, kteří poprvé překročili hranice na Západ, byli i zloději a kriminálníci. A bylo by divné, kdyby nebyli. Navíc tehdy ceny „západního zboží“ v porovnání s finančními možnostmi většiny obyvatel Česka sváděly k nepoctivosti i řadu dosud poctivých lidí.
Na druhou stranu, je třeba Rakušanům vždy důrazně připomínat, že přes všechna negativa spojená s otevřením hranic (například zmíněné krádeže) byl pád železné opony pro rakousko-české příhraničí doslova živou vodou, zlatým grálem, výhrou k jackpotu.
Z kdejakého majitele zastrčeného obchodu s elektronikou na hornorakouském maloměstě se najednou stal milionář, protože mnozí Češi nelitovali životních úspor, aby si v Rakousku koupili v tuzemsku nedostatková videa, barevné televize nebo kamery.
Bazaristé, kteří si nevěděli rady s auty, která nikdo nekupoval, najednou sváželi k hranicím kvůli velkému zájmu Čechů auta z celého Rakouska. Enormně zbohatli i provozovatelé lyžařských areálů, třeba na Hinterstoderu nebo na Hochfichtu. Češi si sice dlouho vozili do Alp kvůli nedostatku peněz vlastní řízky, to ale nic nemění na tom, že přiváželi (a stále přivážejí) rakouským podnikatelům miliony.
Impuls pro zaměstnanost
A pak je tady nepopiratelný vliv na zaměstnanost. I když Rakousko celých 7 let po vstupu Česka do EU blokovalo volný vstup Čechů na svůj pracovní trh, čeští „gastarbeiteři“, ať už na černo nebo s pracovním povolením, postavili mnoho rakouských podnikatelů a firem doslova na nohy. Najednou se otevřela firmám i soukromníkům možnost zaměstnat řemeslně zručné, pracovité a přitom „levné“ zaměstnance.
I dnes, když jsou rozdíly v životní úrovni na obou stranách hranic úplně jiné než před 30 lety, by se ekonomika v rakouském příhraničí bez Čechů neobešla. Stejně, jako by se neobešla bez českých lyžařů, turistů, zákazníků v obchodech nebo třeba i investorů kupujících zanedbané nemovitosti v Alpách.
Všechny výše uvedené argumenty a nepochybný přínos otevření hranic mnoho Rakušanů odmítalo brát na vědomí. Mnozí tak činí dodnes. Daleko větší publicitu než tyto pozitivní aspekty mají často některé kriminální excesy.
V roce 2002 například v hornorakouském Afiesliu někdo ukradl v noci ze statku traktor i s přívěsem. O osm let později se ve vesnici Schlag, kilometr od českých hranic, ztratilo auto dobrovolných hasičů. Policie vozidlo později objevila v Česku.
Podobné případy vedou k tomu, že občas někdo z místních občanů nebo i politiků použije známý bonmot o tom, že za dob železné opony „byly hranice zavřené, ale dveře otevřené“. Dnes je tomu údajně naopak.
Přitom ale nikdo soudný nemůže pochybovat o tom, že v celkovém měřítku byli a jsou návštěvníci ze sousedního Česka pro rakouské příhraničí doslova požehnáním. Svědčí o tom fakt, že žádný nápis „Češi, nekraďte!“ už na obchodech ve Freistadtu či Gmündu nenajdete. Jednak by to mohlo urazit ty Čechy, kteří vozí miliony eur na rakouské sjezdovky, a v neposlední řadě by se to asi nelíbilo mnoha českým zaměstnancům v rakouských firmách.
Nikdy nebyli v Česku
Na druhou stranu je třeba říci, že určitá předpojatost vůči Čechům v očích některých Rakušanů zdaleka nevymizela. Mám Rakousko rád, vážou mě k němu osobní přátelské vazby, rád do Rakouska jezdím. Koneckonců, jak říkával prezident Masaryk: snad každý Čech má ještě tetu v Rakousku.
Přesto je občas z některých Rakušanů cítit jistý odstup od národa, který sice má s Rakušany historicky mnoho společného, ale dlouho žil za neprostupnou železnou oponou, tedy na „Východě“. Výmluvným faktem je, že řada obyvatel Gmündu, kteří bydlí pouhých 200 metrů od hranic, nebyla nikdy v Česku. To je z opačné strany zcela nemyslitelné. Někteří Rakušané, včetně těch mladých, ale nejspíš mají pocit, že je za hranicemi nečeká nic dobrého, že jsme zemí jakýchsi zkorumpovaných východních barbarů, kterým je dobré se vyhnout.
Někdo samozřejmě může právem namítnout, že srovnání toho, jak někteří obyvatelé rakouského příhraničí přistupovali k Čechům ( a někteří k nim tak přistupují i dnes), se nedá srovnávat s tím, jak někteří Češi urážejí Ukrajince. Příliv Čechů do Rakouska nevyvolala válka, Ukrajinci nejsou, na rozdíl od Rakušanů, naši přímí sousedé.
Přestaňme se povyšovat nad Ukrajince
Na druhou stranu vidím všude spoustu pracovitých Ukrajinců a Ukrajinek, bez kterých by se – jak mi často potvrzují nejen majitelé firem – česká ekonomika opravdu neobešla. A přitom, jak se obávají mnozí kritici migrace, nejde o Asiaty ani Afričany, ale lidi s podobnou kulturou a přístupem k životu, jaký máme my. Opravdu je tady nechceme? Neměli bychom si jich naopak vážit? Ano, někteří z nich jsou na sociálních dávkách, jiní kradou nebo páchají jiné druhy kriminality, celkově si ale – z ekonomického a sociologického pohledu – nemůžeme přát lepší migranty než Ukrajince.
Když občas zaslechnu někoho nadávat Ukrajincům, ať už skrytě, či otevřeně, vždycky si vzpomenu na ten pocit, když jsem poprvé v rakouském obchodě viděl onen nápis. Přišlo mi to nespravedlivé, urážlivé, vlastně i nečestné.
Jen doufám, že většina Ukrajinců, kteří chtějí pracovat a žít v Česku, bere podobné nadávky a posílání zpět na Ukrajinu s rezervou. Jinak by nutně museli dojít k názoru, že se snažíme povyšovat nad národ, nad který bychom se rozhodně povyšovat neměli. A to i kvůli naší historické zkušenosti s tím, když se jiní povyšovali nad nás.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
