KOMENTÁŘ JAROMÍRA PISKOŘE | Na opoziční straně polského politického spektra je pohyb, který se nedal úplně předvídat, ale byl zákonitý hlavně kvůli osobním vztahům jednotlivých politiků tohoto tábora. Právo a Spravedlnost po volbách v roce 2023 „konsolidovalo“ polskou pravici a vymazalo fúzí malou polskou stranu Suverénní Polsko, jejíž vedení už stejně kandidovalo na kandidátkách PiS. Tento málo komentovaný a vcelku pragmatický tah předsedy Jaroslawa Kaczyńského dostal ale pod jeho křídla skupinu politiků, kteří v PiS převážili jazýček na vahách a posunuli celkovou politiku PiS směrem k ještě většímu národovectví, a ještě dál napravo od politického středu.
Zácpa na pravici
Na polské pravici je ale těsno. Velmi dobře se zde pohybuje Konfederace oslovující vesměs mladé voliče a úplně napravo bere hlasy největších radikálů Braunova Koruna. PiS tím, že se posunulo více napravo dnes logicky soutěží o hlasy voličů podporujících Konfederaci a Korunu, ale tím ztrácí voliče, kteří nemají zájem o protiunijní konfrontační politiku, ale spíše je oslovuje politický pragmatizmus. Říkají ano konzervativismu spojenému s polským tradicionalismem a katolickou církví jako protiklad polským liberálům, ale nikoli z pozic důsledné konfrontace a upřednostňují snahu o ekonomický pragmatismus ve vztahu jak k vnitřním polským, tak ve vztahu k unijním skutečnostem.
Pro případný odchod Polska z Evropské unie je 25 % polských voličů, ale 66 % si jej nepřeje ani v náznacích. Tato dělící čára je viditelná na podpoře různým dnes opozičním stranám v Polsku. Elektorát PiS není pro Polexit. Kritika fungování Unie je na místě, ale stále má jít o reformu samotné Unie a nikoli o její opuštění. Pokud k tomu ještě přidáme zatíženost jednotlivých aktérů osobními spory a invektivami za osm let, kdy PiS v Polsku vládlo, získáme představu dvou táborů uvnitř PiS, které v poslední době těžce zvládala i autorita předsedy Kaczyńského. Vše se tak trochu točí kolem bývalého polského premiéra Morawieckého, místopředsedy PiS, který čelí ostré kritice starých politických harcovníků za příliš velkou angažovanost. Bývalý premiér chce totiž být po volbách opět premiérem a intenzivně už nyní oslovuje nepřetržitou osobní kampaní polské voliče. To se mnoha politikům PiS nelíbí a chtějí proto Morawieckého odstavit od tvorby politického programu se kterým půjde PiS do voleb v roce 2027. V pozadí sporu je ale také cítit soupeření Morawieckého a profesora Czarneka o post korunního prince PiS.
Morawiecki si servítky nebere a dokáže se veřejně dosti drsně a adresně ohradit. Na stranu Morawieckého se postavila bývalá premiérka Szydlová či bývalý šéf Orlenu Obajtek a dochází k podobnému pnutí jako v roce 2011, kdy byl ze strany vyloučen Zbigniew Ziobro, který tehdy následně založil onu národoveckou stranu Solidární Polsko (posléze Suverenní Polsko). Ziobro dnes v Budapešti čeká na to, zda jej polský soud nařídí zatknout a jeho spory co by bývalého polského ministra spravedlnosti s tehdejším premiérem Morawieckým o způsob politiky vlády PiS vůči Evropské unii jsou opět v Polsku připomínány. Morawieckému je dnes vyčítáno, že Ziobru, svého stranického kolegu navíc postiženého rakovinou a stíhaného polskou justicí a vládní mocí, dostatečně nebrání.
Jaderné štěpení v PiS
Samotný spor pak radostně nafukují polská provládní média, a už spekulují o tom, kdy Morawiecki odejde z PiS a kolik poslanců PiS s ním půjde. Polský premiér Tusk ironicky vyzývá své politické oponenty, aby si dokázali spolu sednout alespoň ke sváteční tabuli. Je ale už dosti zřejmé, že pracovitý a odborně fundovaný Morawiecki opět převzal v PiS iniciativu podpořenou navíc osobnostmi z okolí polského prezidenta Nawrockého. To je druh podpory, o kterou nemůže Jaroslaw Kaczyński přijít. Jako soudce v procesu „rozděl a panuj“ nejprve aktivoval veřejnou kritiku Morawieckého, aby po reakci na ni rychle utnul choutky národoveckého křídla PiS o odstavení Morawieckého od rozhodujících strategických politických rozhodnutí. Podle průzkumu IBRiS pro Radio Zet by totiž téměř polovina voličů PiS byla ochotna hlasovat pro novou stranu Morawieckého, pokud by se bývalý premiér rozhodl ji založit. Morawiecki by tak mohl získat kolem 17 % voličské podpory, protože by jej podpořilo 48 % voličů PiS a 12 % voličů Konfederace.
Profesor Czarnek, bývalý ministr školství v Morawického vládě dává Morawieckému za vinu, že jeho ekonomicko-realistické a někdy centristické názory ženou bývalé voliče PiS ke Konfederaci a Braunově Koruně Polska. Reálně je to dnes 20 % voličů, kteří by volili polskou pravici, ale nikoli PiS (PiS má cca 30 % podpory, vládní Občanská koalice cca 35 % a postkomunistická Lewice se pohybuje kolem 7 %, zbytek podporuje strany nalézající se pod čarou volebního prahu). Czarnek byl zvažovaným kandidátem PiS na polského prezidenta před tím, než se Kaczyński rozhodl pro současného prezidenta Nawrockého. Hlavním důvodem bylo, že voliči Konfederace a Koruny by stranického kandidáta PiS nevolili a hrozilo, že by vyhrál vládní liberální kandidát. Kaczyński se v roce 2024 rozhodl správně a Nawrocki zvítězil.
Porcování neuloveného medvěda
Na polské pravici se tedy rozhořel v Česku známý spor „o míru rozkročení“. Tedy, jak názorově široká má být politika PiS. V Polsku rozhodně nehrozí, že by hlavní stranu na polské pravici rozložila kabelková aféra a je už evidentní, že se Jaroslaw Kaczyński rozhodl pro široký proud a jednotliví aktéři sporu museli schovat kolty do pouzder. Morawiecki prohlásil, že nezakládá novou stranu a Czarnek připustil, že strategické nápady Morawického nejsou vůbec špatné. Ukázalo se také, že předseda PiS stále dokáže uklidnit horké hlavy v PiS a rozehrát partii tak, že on jako ten odpovědný nakonec přesměrovává ony vnitrostranické negativní emoce směrem ven, tedy směrem k politickému oponentovi a vládě Donalda Tuska. Oba hlavní aktéři aféry si také uvědomili, že dělí kůži medvěda, který ještě běhá po lese. Volby jsou v Polsku až za dva roky a PiS je musí nejen vyhrát, ale také mít i s kým vytvořit vládní koalici. Podobně jako v českých volbách, kdy nebýt relativně malého úspěchu Motoristů, bylo by velké vítězství Ano Andreji Babišovi k ničemu.
Výše uvedené průzkumy naznačují, že v současné době by nebyla schopna ani jedna velká strana v Polsku, tedy Občanská koalice a PiS vytvořit vládu. PiS asi ano, ale musela by jednat o vládní většině s Gregorzem Braunem, lídrem Koruny Polska, který má podle současných průzkumů 10 % voličské podpory. Europoslanec Braun je onen i u nás známý polský antisemitský radikál, který v polském Sejmu uhasil Chanuku hasícím přístrojem. Český ekvivalent nemáme, snad několik Miroslavů Sládků by jej dalo dohromady. Pro jeho vyhraněné a často dosti ujeté názory s ním ale žádný z politiků jiných stran jednat nechce a nehodlá. PiS chce proto oslovit jeho voliče a přitáhnout je zpět, protože tito voliči ještě před pár lety PiS volili. Pro emoce polských radikálů je ale Morawieckého program málo. A jsme zpět u podstaty strategických sporů v PiS. Jak a čím oslovit radikální voliče a neztratit ty, kteří chtějí hlavně prosperující národní polský stát s rostoucí ekonomikou, který tvoří startovní podmínky pro mladé, podporuje aktivní a kvalitně se stará o potřebné.
Polská politická scéna připomíná divadlo či spíše nekonečnou telenovelu s mnoha postavami a silnými příběhy. Také s mnoha komentujícími kritiky, střídajícími se scénáristy, kulhající produkcí a slzícími diváky. Pro toho českého vůbec není jednoduché se v ní orientovat, natož si oblíbit nějaké postavy či pamatovat si souvislosti. Stejně jako je ale pár překvapivě dobrých polských filmů, které stojí za vidět, je poučné vnímat problémy souseda a příběhy jsou podobné jako naše. Jen ale často, pro nás, se zajímavým a velmi nečekaným, a proto poučným rozuzlením.
