Seznamte se, Kolarikovi. Rodina, která v centru Vídně už čtyři generace střeží českou kulturu

Když se ve Vídni zeptáte (každý si to může zkusit) na restauraci Schweizerhaus ve vídeňském zábavním parku Prater, těžko najdete Vídeňáka, který by vás poslal špatným směrem. Ve dvoumilionovém hlavním městě Rakouska neexistuje známější restaurace. A pro Čechy je tahle zpráva potěšitelná hned z několika důvodů.

Jednak se majitelé Schweizerhausu, rodina Kolariků, dodnes hrdě hlásí ke svému českému, respektive jihočeskému původu, i když už žijí čtvrtou generaci v Rakousku. Zároveň jsou ale i po více než 100 letech zarytými propagátory toho dobrého, co ve Vídni zanechala česká kultura. A z těch letitých tradic odmítají uhnout byť jen o píď.

„My pořád čepujeme pivo tak, jako se kdysi točilo u vás, tedy na třikrát. A pomalu – pákovým způsobem čepování,“ říká osmdesátiletý Karl Kolarik, který provoz restaurace zdědil po svém otci a připravuje ji na předání svému synovi.

Pohled na výčep ve Schweizerhausu může Čechům trochu připomínat pohádku Dařbuján a Pandrhola. Pivo totiž v pivnici pro 2000 hostů totiž teče z prvního kohoutu doslova proudem. Stříká prakticky rovnoběžně jako z požární hadice, přičemž podle Karla Kolarika ztratí část obsaženého CO2. Pak se nadvakrát dotáčí.

I když se jedná o stejnou budvarskou „dvanáctku“ jako v Česku, každý pravidelný konzument Budějovického Budvaru, mezi které se počítám, dospěje k závěru, že ve Schweizerhausu chutná stejné pivo trochu jinak. Je sice možná o stupeň teplejší než ve většině českých hospod, zato ale lépe klouže do žaludku.

Byl jsem ve Schweizerhausu několikrát svědkem toho, že i lidé, kteří normálně moc piva nevypijí, tady najednou trhali své pivní rekordy. A ani nevěděli jak.

Podle Karla Kolarika je to jednak již zmíněným způsobem čepování, kdy část CO2 zůstane v bohaté pivní čepici, ale neputuje do břicha, jednak i tím, že Schweizerhaus představuje obrovskou pivnici s dvěma tisíci hosty, v níž chvilku trvá než se pivo z výčepu dostane k hostům na stůl. A tomu odpovídá i teplota. 

Schweizerhaus striktně odmítá veškeré supermoderní způsoby čepování takzvaně „na knoflík“ či na jedno natočení, drží se starého způsobu. Natož aby „namražoval“ sklenice. Na rozdíl od mnoha českých restaurací také nepoužívá pivní tanky, jejichž doprava a pravidelné přečerpávání by bylo podle Kolarika v lidmi nabitém zábavním parku velmi složité.

Ve Schweizerhausu se nadále pivo uchovává v padesátilitrových sudech, přičemž se v plné letní sezóně naráží v poloautomatizovaném systému nový sud po neuvěřitelných šesti minutách. Tak vysoká výtoč nemá ve Vídni, ani v celém Rakousku obdoby. A dělá to také velkou reklamu Budějovickému Budvaru. Zdaleka největší budvarská pivnice se nenachází v Česku, ale ve Vídni.

S oblibou tohoto piva v rakouské metropoli je to vůbec zajímavé. Podle Karla Kolarika se ještě v roce 1920, kdy Schweizerhaus převzal jeho otec (také Karl), čepoval Plzeňský Prazdroj. „Po první světové válce ale začali mít lidé ve Vídni najednou více v oblibě jemnější, méně chmelená piva. A jedno takové, které jim obzvlášť zachutnalo, objevili otec s mým dědečkem, oba původně řezníci, při své cestě do jižních Čech právě v Budějovicích,“ říká Kolarik.

Od roku 1926 je to přesně sto let, co se točí v chrámu vídeňské pivní gastronomie Budějovický Budvar. A tato značka (jak se každý může přesvědčit) je ve Vídni i v celém Rakousku nejznámějším vyslancem české pivní kultury.

Nastává tak poněkud paradoxní situace, kdy je Budějovický Budvar mnohem populárnější ve Vídni (a vůbec v celém Rakousku) než třeba v Praze. 

Karl Kolarik nedá na Budějovický Budvar dopustit a je v celém Rakousku jeho velký propagátorem. Jen se při svých návštěvách Česka podle svých slov někdy diví tomu, že si Budvaru, v zahraničí velmi oblíbeného, někdy málo váží samotní Češi.

„Když slyším v Česku souvislosti s Budvarem něco o bolehlavu a příliš silném pivu, vůbec nevím, o čem ti lidé mluví. Přece pivo, která nemá pět procent alkoholu jako klasický budvarský ležák, není žádný pořádný ležák,“ říká Karl Kolarik.

Schweizerhaus na svých stránkách velmi detailně vysvětluje, čím je Budějovický Budvar výjimečný, jak se poctivostí výroby odlišuje od takzvaných europiv a proč se jím mohou Češi chlubit celému světu.

Podobně se ve Schweizerhausu desítky let propaguje česká kuchyně, největší speciality se v jídelním lístku objevují pod titulkem: „böhmisch-wienerische“. A hosté v něm najdou třeba budějovickou vepřovou pečeni, znojemský guláš nebo pražskou „kutterflecksuppe“, tedy dršťkovku. Vůbec neznámější specialitou jsou ve Schweizerhausu slavná vepřová kolena. K jídlu někdy hostům hraje české dechovka.

Vztah k zemi, odkud pochází jeho rodina, ale Karl Kolarik nevyjadřuje jen tím, jaké pivo a jaká jídla v pivnici nabízí. V propagačních materiálech se hrdě hlásí ke svému „češství“ , ačkoliv je příslušníkem už třetí generace usazené v Rakousku. Stále přitom mluví výborně česky, jen o trochu horší češtinou vládnou i jeho sestra a syn. Všichni v restauraci také pracují.

O tom, jak silnou stopu Kolarikovi, pocházející původně z Dačič a Husince, ve Vídni zanechali, svědčí řada významných ocenění. Včetně „zlaté medaile“ vídeňské radnice za zásluhy o gastronomii. V pivnici se scházejí celé roky příslušníci všech generací a sociálních skupin, od dělníků až po celebrity a významné politiky. Po Karlu Kolarikovi starším, zakladateli tohoto pivního svatostánku, byla v roce 1996 ve vídeňském Prateru pojmenována ulice.

Možná nejdůležitějším poselstvím Schweizerhausu ale zůstává skutečně fakt, že se jedná o jednu z posledních výrazným připomínek vlivu Čechů na metropoli bývalé monarchie. Ještě v roce 1900 byla Vídeň po Praze druhým největším českým městem na světě, žilo tady 260 000 rodilých Čechů.

Dnes pozici nejvlivnější a nejpočetnější národnostní skupiny převzali po Češích především Srbové, následovaní Turky, Poláky a Němci. Češi, kdysi nekorunovaní vládci Vídně, jsou tak málo početní, že nefigurují ani v první desítce národností.

Jen ve vídeňském Schweizerhausu ale zůstává všechno při starém. Tady na vás „češství“ a kultura někdejší české Vídně dýchnou doslova na každém kroku. A je úplně jedno, že tady dnes kromě rodilých Rakušanů a Čechů obsluhují a čepují pivo třeba také Řekové, Srbové nebo Afghánci. Pivnice má v sezóně 200 zaměstnanců. Na jejím pečlivě udržovaném českém charakteru to ale vůbec nic nemění.

Možná to zní trochu pateticky, ale zvlášť Jihočeši či Budějovičáci, jak jsem si několikrát ověřil, se ve Schweizerhausu cítí nejen příjemně, ale určitým způsobem i hrdě. A určitě to tak ještě dlouho zůstane.

Osmdesátiletý Karl Jan Kolarik se do důchodu nechystá, pouze jak sám říká, snižuje počet svých obvyklých pracovních hodin v týdnu z dřívějších 60 na dnešních 35. V příštím roce by chtěl pracovat už jen 25 hodin týdně. Rodinný podnik postupně přebírá mladší generace.

Není ale pochyb o tom, že i kdyby Karl Kolarik předal už celý podnik potomkům, bude stejně jako jeho otec a matka do pozdního věku chodit „po place“, zdravit hosty a ptát se, jestli jsou se vším spokojení. Na žádnou důchodcovskou dovolenou v Karibiku se nechystá. „To by nebylo pro mě. Když vás práce baví, je to lepší než dovolená,“ říká Karl Kolarik, „náš člověk“ ve Vídni.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.