Další „foltýnovina“. Co všechno je na „Palachových komunikačních kartách“ špatně?

Přiznám se, že existenci STRATKOMu v sekci premiéra jsem nepochopil. Původní idea pochází od vojáků, na úrovni NATO se zabývá diplomacií, vztahy s veřejností, informační válkou či psychologickými operacemi. Přičemž i když jde svým způsobem o bojový útvar, nejedná s občany tak „zupáckým způsobem“, jakým se chová šéf útvaru plukovník Otakar Foltýn. V každém případě v době míru a v civilním úřadě je to celé na pováženou.

Co se týká komunikace smrti Jana Palacha – první věc, která je na ní špatně, je sama forma sdělení. Rozeslat poslancům na sněmovní adresy nevyžádané e-maily jednak vypadá jako pokus vládních úředníků je úkolovat, jednak s nimi STRATKOM jedná ponižujícím způsobem – jako by se a priori očekávalo, že jde o nesvéprávné jedince. 

Souhlasí premiér s tím, že jeho lidé takto zacházejí s ústavními činiteli?

Něco takového opravdu patří leda do armády. Tam platí princip jednotného velení, kdy rozkazy jednostranně proudí shora dolů a bez nich se nic nepohne. Od vojáků se očekává především poslušnost, nikoli přehnaná osobní iniciativa. Což jsou přesně opačné vlastnosti, než ústava předpokládá u poslanců, kteří se z výkonu mandátu zodpovídají pouze lidu a svému svědomí. A vůbec, u nás máme civilní kontrolu armády, ne vojenskou kontrolu parlamentu.

Dalším problémem je obsah karty. Vypadá jako stránka z historické učebnice občanské výchovy. Opravdu si na Úřadu vlády myslí, že poslanci nejsou schopni dát dohromady pár škrobených vět na konto Palachova výročí, nebo si nejsou schopni zaplatit někoho, kdo to sesmolí za ně? 

Ačkoli já bych za takové dílko nedal ani korunu. Celé to působí jako slohová práce žáka 7. třídy na téma „Oběť Jana Palacha jako výraz odporu proti nesvobodě“.

Věta (viz níže) – „Tehdejší totalitní režim nebyl jen obdobím prázdných regálů… ale především dobou systematického potlačování základních lidských práv a svobod“ – by klidně mohla zaznít v nějaké rodinné komedii z úst potomka, jehož přísný otec zkouší ze znalostí moderní historie. Ne, že by nebyla pravdivá. Ale je naprosto plochá a škrobená. Proč vůbec něco takového nabízet poslancům jako „doporučení ke komunikaci“?

S tím posledním souvisí třetí pochybnost nad tímto krokem STRATKOMu. Nelze se zbavit dojmu, že hlavní motivací k sepsání „komunikační karty“ bylo „postavit do latě“ potenciální parlamentní nezbedníky, varovně vztyčit prst stylem „pozor, abyste nerelativizovali totalitní útlak“ – a zároveň tím obhájit vlastní existenci. Co kdyby mezi zákonodárci byly nějaké „proruské svině“, že? Naštěstí je zde bdělý Odbor strategické komunikace vlády, který zjedná pořádek.

Má snad jít o jakýsi (nepovedený) pokus o „převýchovu zlobivých poslanců“? Naznačují to v textu zvýrazněné pasáže, v nichž se mluví o „skutečné a hmatatelné nesvobodě“, o tom, že „lidé nemohli vyjadřovat své názory“, že „byla cenzura“ – ve zjevné narážce na stesky radikálů o „nové totalitě“. Na „ukázňování“ členů parlamentu ale nemá vláda právo. Ať si myslí cokoli, ty „svině“ jsou řádně zvolené a raportují svým voličům, ne panu plukovníkovi.

Tím se dostáváme ke čtvrtému – a asi vůbec největšímu – přešlapu, jímž je aktivní snaha vnutit zástupcům lidu jediný správný pohled nejen na Palacha, ale především na současný režim. Viz (výše) tato pasáž: „Komunistický režim byl skutečnou totalitou, s omezováním základních lidských práv, mj. svobody slova. Jakékoliv srovnávání současnosti s touto érou je především velkým projevem neúcty k obětem totality a k lidem, jako byl Jan Palach.“

Jakkoliv s tímto souhlasím, musím jedním dechem konstatovat, že hlavním rysem svobody, za niž Jan Palach obětoval vlastní život, je právo vyjadřovat své politické názory, klidně i nesprávné, zlé a zraňující. Svým protestem mířil primárně na občanskou společnost, jíž vyčítal trpné podvolování se pohledu okupantů. Strašně ho trápilo, že lidé „drží ústa a krok“ a chtěl je „probudit“. Jeho památku rozhodně neuctíme vynucováním nové konformity.

Cestu k hrdinům třetího odboje, k Miladě Horákové, skupině bratří Mašínů, Josefu Toufarovi, Janu Palachovi a dalším si každý musí najít sám. Shora vnucovaný postoj jen uškodí. Zvláště je-li zneužíván k aktuální propagandě a možná snad až k vyřizování účtů s Foltýnovými kritiky. Přitom „komunikační karta“ pomíjí snad nejdůležitější sdělení: totiž že Palachova sebevražda, jakkoli jde o strašný čin, který nelze nikomu doporučovat, nebyla marná.

Burcující hlas mladého studenta nezanikl, naopak byl jedním z těch nejsilnějších, jež nás vedly ke svobodě. Zažil jsem „Palachův týden“ 1989, a ty obrazy nikdy nevymažu z paměti. Přes brutální zásahy se lidé scházeli znovu a znovu, aby čelili zatýkání a zvířecím smečkám mlátících komand, jejichž příslušníci působili jako zdrogovaní. Takovou sílu měl příklad člověka, který se sám postavil všem, nejen bolševikům, ale i rezignovaným spoluobčanům.

Chovám Jana Palacha ve velké úctě. O to více mě štve, když někdo chce pro sebe „privatizovat“ jeho památku a využít ji jako zbraň proti svým protivníkům. On říkal: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“. Každý z nás má jistě na to, aby si to od plic vyřídil s každým, kdo by srovnáváním České republiky s komunistickým Československem bagatelizoval totalitu. Aniž by k tomu potřeboval (poměrně banální) rady STRATKOMu.

Vypadá to, že tento útvar se zviditelňuje pouze negativně. Výsledků jeho práce si nikdo nevšímá, takže pokud má jít o „strategickou komunikaci“ s globálním dosahem, fakticky je naprosto nicotná. Dokud plukovník Foltýn někoho nenazve sviní či se nepustí do „edukace“ poslanců. Netuším, co si od něj slibuje premiér. Za mě jsou to vyhozené peníze na docela velký odbor, jež by šly využít třeba na lepší vysvětlování vládních záměrů občanům.

Jan Palach se zapálil právě před padesáti šesti lety, 16. ledna 1969. Věnujme mu alespoň tichou vzpomínku a pamatujme na jeho díl zásluh na tom, že je nyní život mnohem lepší a mnohem svobodnější než v jeho době.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.