Dilema opozice: Dohoda s Babišem, nebo pokračování hry, kterou nemůže vyhrát?

Plácnout si s Babišem? Po demonstraci na Letné o tom mluví kdekdo, ať souhlasně, či nesouhlasně. Vzhledem k tomu, že jsem byl první, kdo před dvěma roky s touto myšlenkou přišel (a nikdo mě nebral vážně), cítím povinnost nyní vysvětlit, co jsem tím myslel a nemyslel. A samozřejmě i co by to znamenalo pro dnešek a pro budoucnost.

První a zásadní věc, již musím říct: nejde ani o to „tahat Babiše z bahna“, ani o snahu, aby se „opozice dostala ke korytu“. Celá moje úvaha vychází čistě z národních zájmů České republiky a bere v úvahu nejen současnost, ale rovněž další volební období. Takže hejtry i fandy zklamu. Politický kalkul je až v druhém plánu, kdy si jistě každá strana musí spočítat „co z toho bude mít“ a vzít přitom v potaz jak rizika akce, tak „náklady zmařených příležitostí“.

Už na začátku roku 2024 jsem vyslovil myšlenku, že strany tehdejšího kabinetu by měly začít uvažovat o tom, zda jako uspořádání po volbách nezvolit širokou koalici, protože to může být jediná varianta slušné vlády. Začala totiž být dost jasné, že samy většinu neobhájí a že partnery ANO mohou být jen extremistické a proruské síly. Tehdy Motoristé nebyli na scéně a zdálo se, že jejich nynější místo obsadí putinovský slepenec Stačilo!

K tomu je ještě třeba dodat, že tehdy vztahy mezi SPOLU a Babišovým hnutím nebyly tak strašně vyhroceně nepřátelské, jako před volbami v roce 2025. Jak se zhoršovaly a rostla vzájemná nenávist, modifikoval jsem svůj původní nápad na pouhou toleranci menšinového kabinetu. Možnost přímé koalice, která ani původně nebyla velká, zcela padla - prostě proto, že voliči ani jedné ze stran by něco takového „nepobrali“ a smrtelně by se naštvali.

Průběh kampaně ovšem „zazdil“ jakoukoli možnost dohody. Koalice SPOLU vsadila vše na jednu kartu - Andrej Babiš je ruský agent a chystá se vládnout s Tomio Okamurou a Kateřinou Konečnou. Což se jí splnilo… Ihned po vyhlášení výsledku voleb lídr ANO oznámil, že nezahajuje jednání se všemi úspěšnými subjekty, ale exkluzivně nabídne vládnutí pouze SPD a Motoristům (kteří nakonec ve Sněmovně nahradili Stačilo!).

Od počátku jsem byl přesvědčen, že strategie „demokrati proti extremistům“ nebude stačit na vítězství. Nicméně Petr Fiala jako premiér, předseda ODS a vůdce SPOLU měl právo ji zvolit. Avšak nevyšlo to, on už nestojí v čele a je na novém vedení, aby si vybralo vlastní cestu.

Proč si stále myslím, že tolerance menšinové vlády je nejlepší odpovědí na současnou rodící se společenskou krizi? Jaké jsou jiné možnosti? O čem musí předseda ANO přemýšlet po Letné? Proberme si vše popořadě.

První variantou je, že koalice dovládne ve stejné sestavě. Opozice si od toho může slibovat, že se Babiš zkompromituje a příště ho jistě porazí. Ovšem on sám by se dál mohl opírat o „stoosmičku“, prosazovat své ekonomické zájmy, uchvátit celý stát, upevňovat si moc. Chceme riskovat čtyři roky utužování režimu v rámci doktríny putinismu-orbánismu a osekávání občanských práv a svobod? Na Letné lidé jasně řekli, že s něčím takovým se jen tak nesmíří.

Teoreticky by se také mohly konat předčasné volby. Jenomže kdo by na nich měl zájem? Určitě ne SPD a Motoristé, takže by raději stály pevně za hnutím ANO, aby si udržely moc, k níž se dostaly spíše „nešťastnou náhodou“, než zákonitě. Ani opozice by si momentálně moc nepomohla. Pokud nenastane nějaký překvapivý zvrat, nelze počítat, že se ve Sněmovně najde potřebných 120 hlasů pro její rozpuštění.

No, a konečně zde máme rekonstrukci vlády. Tu lze provést rychle a snadno, není k tomu třeba nic více, než aby si Babiš plácl s ODS, se Starosty, či více opozičními stranami, že do konce volebního období nebudou hlasovat pro vyslovení nedůvěry menšinovému kabinetu. Za podmínky, že ANO začne plnit spojenecké závazky, zvýší rozpočty armády i tajných služeb, povede prozápadní politiku a bude jasně stát na straně Ukrajiny proti Rusku.

Výhodou posledního řešení je, že by vše šlo hladce a nevznikly by žádné politické a společenské otřesy. Prostě by elegantně a bleskově odstavilo od moci ruskou 5. kolonu. Někdo k ní možná počítá i hnutí ANO. Já trvám na tom, že tato strategie byla od počátku chybná, je stále chybná a bude chybná i v budoucnu. Babiš obsadil ve spektru místo historicky patřící socanům a nemůžete třicet procent levicových voličů odeslat šupem do Ruska.

Ti, kteří trvají na tom, že se má dokola opakovat, že předseda ANO je Putinův agent, by se měli zamyslet, čeho tím vlastně chtějí dosáhnout. On má 80 poslanců, ti nikam nezmizí a navíc mu ani teď nepadají preference. S čím počítají? Že se chytí za nos a dobrovolně odkráčí na „smetiště dějin“? Sotva. Minimálně do dalších voleb se bez něj neobejde žádné vládní uspořádání. A vůbec není jisté, že se ho tímto způsobem podaří oslabit do těch dalších.

Možná se může Andrej Babiš diskreditovat sám vládnutím s dvěma radikálními partnery, stejně jako konfliktem zájmů či vlastní snahou ovládnout celý stát. Tvrdá opoziční kampaň ho však spíše posílí, rozhodně když bude stereotypně stavět na tom, že je agentem Kremlu. Zatím se nezdá, že by ANO v příštích volbách spadlo pod 30 %. Stát se sice může cokoli, avšak počítat s tím jako s jedinou možnost není moudré…

Chybou je definovat tábor svého soupeře tak široce, že je trvale většinový. Což bylo jasné už před volbami a platí to stále. Elektorát stran, jež vytvořily po roce 2021 pětikoalici, je dlouhodobě menšinový a většinu v dolní komoře získaly jen díky tomu, že propadla pětina hlasů, které by jinak posílily jejich protivníky. Loni bývalá vláda neztratila, ba získala o stovky tisíc voličů víc, ale nestačilo to, protože „ve stoupě“ skončilo jen 7,5 % odevzdaných lístků.

Nechtějí-li opozičníci dál hrát hry s nulovým součtem, kdy je společnost „na věky“ ostře rozdělená, přičemž navíc jsou těmi slabšími, musí začít uvažovat jinak. Dohoda o toleranci by nebyla mesaliancí s Babišem, oni by přece nezískali žádné prebendy, leč posloužili vlasti. A vše je jednoduché. Premiér navrhne odvolat ministry za dosud koaliční strany a nahradí je jinými jmény. Samo ANO by poté muselo změnit kurs, neboť by padla „proruská" většina.

Opozice by si mohla připsat zásluhy, že zastavila kolaboranty a zabránila orbanizaci země, která hrozí, když koalice ANO, SPD a Motoristů vydrží čtyři roky. Nemyslím, že byl jí to její voliči vyčetli. Někteří z nich by to asi mohli brát jako „záchranu“ Babiše a tedy „smlouvu s „ďáblem“. Jenomže nic není bez rizika. Za mě je horší nechat v zemi až do roku 2029 bez zábran řádit odbrzděnou Putinovu 5. kolonu. I ty tři měsíce mi přijdou až dost…

Co by na druhé straně získal a ztratil dohodou Babiš? Plusem by pro něj byla možnost soustředit se jen na program hnutí ANO bez nutnosti krvavých kompromisů s radikálními, ukřičenými, neomalenými a nezkušenými partnery. Zlepšil by si pověst a nemusel čelit statisícovým protestům, dovládl by víceméně v klidu (pokud by si to nepokazil sám). Na druhé straně by přišel o příležitost prosazovat si své silou, skrze formalizovanou většinu.

Právě nutnost hledat kompromisy mezi vládou a opozicí by byla velkou devizou pro rozhádanou politiku a společnost. Kultivovala by prostředí a ulamovala hroty nenávisti. A výsledek by nemohl být extrémní ani na jednu stranu. Co dohodě o toleranci brání? Kromě trvajících předsudků opozice vůči jakékoli domluvě s Babišem jistě i jeho vlastní obava z oslabení pozice a z komplikací spojených s menšinovým vládnutím.

Pro lídra ANO coby transakčního politika bude zásadní odpověď na otázku: zaplatím vyšší politickou cenu za to, že se koaličních partnerů zbavím, nebo za to, že si je nechám? Letná by mu mohla napovědět. Vzkaz „Česko není Rusko, nezavádějte nám tu kremelské manýry“, byl jasný, tvrdý, vyslovený čtvrt milionem lidí. Také proto Babiš reagoval smířlivě. Zato předseda Motoristů Petr Macinka vztekle vmetl demonstrantům do tváře, že ohrožují demokracii.

Je evidentní, že menší partneři se bojí právě možné rekonstrukce vlády. Opozice by se jí bát neměla. Pokud Babiš odmítne, tím spíše bude moci tepat ho za to, že nás vede směr Rusko. Když přijme, vytvoří se zcela odlišná situace. Zlomí se tyranie protikladů, padne status quo, skončí hra s nulovým součtem. Politický vývoj půjde jinudy, dosud netušeným směrem. Jakým? Těžko nyní říci, ale vše je lepší než se poddat zdánlivě nezvratnému osudu.

Začarovaný kruh akcí a protiakcí, tezí a antitezí, může prorazit empatie. Ta dá vzniknout novému, zrodí možnosti a šance, které tu dříve nebyly. Jen díky ní Faust nakonec unikl z pasti Mefistovy dialektiky (výročí narození geniálního básníka a státníka Johanna Wolfganga Goetha jsme si připomněli v neděli).

Pokud současná opozice nechce trpně čekat na to, že se znovu dostane k moci jen díky nějakému náhodnému přepočtu, potřebuje „změnit hru“. Jasně, je to risk, ale také příležitost. Chce si ji nechat ujít?