KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | V příštích deseti letech se rozhodne, jestli Evropa politicky dospěje, nebo zůstane závislá na Washingtonu. Ne snad proto, že by nás Američané chtěli hodit přes palubu, ale jednoduše proto, že na návrat k roli globálního ochránce prostě nebudou mít chuť. Je to fakt, se kterým musí Evropa počítat, ať se jí to líbí, nebo ne.
Konec roku tradičně svádí k bilancování. V mezinárodní politice však nestačí jen hledět do zpětného zrcátka; klíčová je schopnost vnímat dlouhodobé cykly. Právě k tomu nám dnes mohou skvěle posloužit dvě starší, avšak znovu aktuální koncepce: Holmesova teorie střídání nálad v americké zahraniční politice (The Mood/Interest Theory of American Foreign Policy) a Huntingtonovy vlny demokracie (The Third Wave: Democratization in the Late Twentieth Century). Zatímco ta první přináší špatnou zprávu, druhá nabízí důvod k opatrné naději.
Špatná zpráva: Amerika je v introverzi – a ještě z ní nevychází
Očekávat, že se Spojené státy v nejbližších letech vrátí k aktivní obraně svých zájmů po celém světě, ignoruje základní historický rytmus americké politiky. Teorie střídání „nálad“ jasně ukazuje, že USA se pohybují v cyklech: chvíli se světu otevírají a vedou jej (extroverze), chvíli se před ním uzavírají (introverze). V té druhé fázi se pro ně zahraniční spojenci stávají spíše břemenem.
Nejde o záležitost jednoho volebního období, ale celých desetiletí. Průměrná délka americké „introverze“ je historicky zhruba dvacet let. Klíčový – a pro mnohé nepříjemný – fakt zní: USA vstoupily do fáze uzavírání se kolem roku 2015. A zdaleka ještě nejsme na konci.
Donald Trump tuto náladu zhmotnil, Joe Biden ji nezvrátil. Druhý Trumpův mandát pak tento kurz jen prohloubil. Rozdělená Amerika, unavená zahraničními misemi a soustředěná na domácí problémy, zkrátka nemá ambici garantovat bezpečnost jiným. Pokud vyjdeme z historických průměrů, s návratem aktivní Ameriky můžeme počítat nejdříve kolem roku 2035.
Pro Evropu, a speciálně pro Česko, je to studená sprcha. Náš blahobyt stál na řádu, který vybudovala Amerika, ale iluze o automatické ochraně zpoza oceánu se nyní rozplývá. Ať už NATO dopadne jakkoli, v době amerického nezájmu bude jeho síla záviset výhradně na tom, k čemu se odhodláme my sami.
Právě americká „únava“ nejlépe vysvětluje chování Washingtonu vůči Ukrajině. V obdobích introverze jsou USA schopny hodit přes palubu i klíčové spojence – ne ze zlé vůle, ale prostě proto, že už nemají sílu. Jižní Vietnam v 70. letech, Afghánistán v roce 2021 a teď Ukrajina. Tato paralela je děsivější a reálnější, než si chceme přiznat.
Nejde o selhání Bidena nebo Trumpa, jde o systémovou vlastnost, která se bude jen zhoršovat. Žádné volby tento trend nezvrátí. Čekat, že nás Washington nakonec zachrání, není strategie. Je to jen naivní sázka na cizí politický cyklus.
Dobrá zpráva: Protivítr demokracie slábne – a Ukrajina může táhnout region
Druhá zpráva přináší opatrný optimismus. Samuel Huntington nás naučil, že demokracie nepostupuje po přímce, ale ve vlnách. Po každém přílivu následuje odliv.
Od roku 2008, a zejména po roce 2014, svět prožívá právě takový odliv. Demokracie oslabuje, autoritáři jsou na koni a liberální svět v defenzivě. Tento vývoj byl natolik výrazný, že se začalo mluvit o demokratické recesi. Kolem roku 2025 se však zdá, že tato temná „protivlna“ naráží na své limity. Diktatury vyčerpávají své ekonomické i sociální možnosti a tlak zdola – byť často chaotický a zatím potlačovaný – se stává pro represivní režimy dlouhodobě neudržitelným.
Právě zde se znovu dostává do hry Ukrajina. Není jen pasivní obětí války, je aktivním politickým hráčem. Pokud vyjde z války jako suverénní demokracie, může sehrát roli regionálního katalyzátoru. Podobně jako Polsko v 90. letech nebo pobaltské státy po roce 2004.
Ukrajina tak není jen příjemcem západní pomoci. Je potenciálním nositelem nové demokratizační vlny ve východní Evropě. Její úspěch by rozhýbal stojaté vody od Kišiněva přes Balkán až po samotnou Evropskou unii, která v posledních letech sama zápasí s demokratickou únavou.
Huntingtonovy teorie nejsou křišťálová koule, ale dlouhodobý trend hovoří jasně: po roce 2025 by měl počet demokracií ve světě znovu růst. A Evropa u toho nesmí chybět.
Iluze skončily, odpovědnost začíná
Sečteno a podtrženo: čeká nás budoucnost bez růžových brýlí, ale ne bez šance. Amerika už nebude automatickým štítem Evropy. Kdo s tím nepočítá, hazarduje s vlastní bezpečností. Demokracie ale nekončí, jen se nadechuje k dalšímu kolu.
Evropa stojí na křižovatce. Buď dospěje a začne se o sebe – i o Ukrajinu – starat sama, nebo bude dál snít o návratu starých dobrých časů. Jenže ty se nevrátí.
Cykly se mění. Otázkou není, zda přijdou – ale jestli na ně budeme připraveni.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
