KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Vláda chce více zbrojit. To je dobře. Ale nemá na své straně opozici. A to je špatně. O prvním březnovém víkendu se evropské země shodly, že na obranu před agresivním Ruskem musejí mnohem více investovat do svých armád. Premiér Fiala, který v Londýně byl, mohl využít pár dní, kdy Babiš nebyl schopen reakce, a přesvědčit ho, že zde má ANO postupovat společně s vládou. Že to neudělal, může mrzet jeho i nás všechny.
Zajištění bezpečnosti vlastních občanů je hlavním důvodem existence státu. Kabinet však ani nezkusil jednat o tomto prioritním národním zájmu s opozicí, či alespoň s její „mainstreamovou“ částí.
Prostě zasedl a schválil plán zvyšování obranných výdajů do roku 2030 až na tři procenta hrubého domácího produktu. Jako by šlo o nějaký běžný exekutivní úkol typu plánování infrastrukturních investic. Jenže není. Vždyť jde o naše přežití.
Vůle k obraně je základní vůdčí ideou každého společenství, které si uvědomuje samo sebe a chce se jako takové uchovat. Podívejme se třeba na Slováky či Maďary. Ti už ji ztratili, jejich politici otevřeně říkají, že kdyby je Rusko přepadlo, je lepší se nebránit.
Abychom nedopadli stejně, musíme mít na významu bojeschopné armády pro naši svobodu širší shodu, než jakou reprezentuje momentální vládní většina.
Idea státnosti si vyžaduje ochotu bojovat za naše hodnoty. Když se hnutí ANO nebude cítit být součástí této myšlenky, pak dostane-li se k moci, může obranné plány revidovat a seškrtat. Zvláště pokud by vládlo s některou z proruských stran.
To není v našem národním zájmu. Proto měl Petr Fiala ještě z Londýna zavolat Andreji Babišovi a domluvit si s ním schůzku v Kramářově vile – pokud možno hned po návratu do vlasti.
Evidentně se to nestalo. A po nějaké době mlčení si v ANO řekli, že jejich voliči spíše v tomto nechtějí poslechnout Donalda Trumpa, jehož jinak lídři hnutí adorují, a dávat víc peněz na armádu si nepřejí. Takže jak předseda, tak ostatní začali ostře napadat zvyšování obranných výdajů. „Okno příležitosti“ bylo promeškáno. Neboť nejsilnější opoziční subjekt již začal investovat politický kapitál do negování výsledků londýnské schůzky.
Jistěže můžeme doufat, že reálná situace ve světě přiměje i ANO ke změně názoru a nebude chtít armádní výdaje omezovat. Ale jisté to není, a vláda zbytečně zahodila šanci získat hnutí na stranu českých národních zájmů.
Proč se to stalo? Evidentně je odpor Petra Fialy k Andreji Babišovi silnější než pud sebezáchovy. Ten politický, ale i fyzický, protože opravdu přituhuje a ohrožení Evropanů Ruskem narůstá.
Mezi Fialou a Babišem nepanuje takový respekt jako kdysi mezi Klausem a Zemanem, ba ani jako mezi Topolánkem a Paroubkem.
Fakticky to mohlo být relativně snadné. Premiér si s lídrem opozice sedne, podá mu osobně informace z jednání, které si nemohl přečíst v novinách, a nabídne mu dohodu o společném memorandu vyjadřujícím vůli k obraně.
Babiš by měl právě dvě možnosti – odmítnout (či vůbec nepřijet na schůzku), či souhlasit. V prvním případě by se sám postavil „mimo hru“, v tom druhém by předseda vlády získal důležité body a posílil svou pozici.
V každém případě by z toho Fiala vyšel jako státník. Někdo může namítnout, že Babiš by to mohl vnímat jako past, která vždy povede k tomu, že oponent na tom bude lépe a on hůře – a tím pádem vše nějak bojkotovat.
Jenomže ne vždy je politika hra s nulovým součtem. Jsou věci, které udělat musíte, protože jsou dobré a důležité, a když se odmítnete zachovat správně, ztratí v důsledku všichni, tedy i vy. Tohle byla nepochybně jedna z nich.
Bohužel, mezi Fialou a Babišem nepanuje takový respekt jako kdysi mezi Klausem a Zemanem, ba ani jako mezi Topolánkem a Paroubkem. Ti všichni se veřejně drsně napadali, ale byli schopni usednout za jednací stůl, aby se domluvili na klíčových věcech, a tyto dohody pak dodržovali.
Tentokrát se však ani nestalo, že by vítěz voleb šel za druhým na pásce a končícím premiérem a dohodl s ním klidné a bezproblémové předání moci.
Fiala měl štěstí, že Babiš vzdal možnost vládnutí sám, jinak se mohlo všechno pořádně zkomplikovat. Zeman ho chtěl jako předsedu nejsilnější jednotlivé strany jmenovat premiérem.
Bude mít současný předseda kabinetu kliku podruhé? Evidentní osobní blok, který mu zabránil udělat poměrně prostou věc, jakou je jednání s lídrem opozice o klíčovém zájmu národní obrany, se může vymstít. Jemu i nám všem.
Máme se bát „černého scénáře“, kdy SPOLU bude líčit Babiše jako „ruského agenta“ a ANO zase Fialu jako „válečného štváče“?
Kdyby se Fiala a Babiš rámcově domluvili na tom, že postupné navyšování zbrojních výdajů na 3 % HDP je nutnost, převážilo by se momentum směrem k tématu, ve kterém je premiér silnější než v domácí politice. Zároveň by tak trochu vrazil klín mezi ANO a ty opoziční strany, které odmítají označit Rusko za agresora. Což by snížilo riziko, že k moci se dostanou ti, kteří v Kremlu trucovitě a hloupě odmítají vidět nepřítele. A vydělali by na tom všichni Češi.
Získal by rovněž předseda ANO, protože by ukázal, že umí být zodpovědným státníkem, nikoli jen velkohubým populistou. Možná by šokoval (a i rozladil) řadu svých zarytých odpůrců. Jeho šance vládnout by se nesnížily, jen už by nemohl jít „cestou nejmenšího odporu“.
Nicméně, víme my vůbec, zda jeho snem je dělit se o moc s nějakou radikální stranou? Rozhodně by získal šanci zanechat za sebou daleko pozitivnější odkaz, než se nyní zdá.
Jak to bude dál s výdaji na obranu? Měli bychom se bát „černého scénáře“, kdy SPOLU bude líčit Babiše jako „ruského agenta“ a ANO zase Fialu jako „válečného štváče“.
Oběma to pomůže mobilizovat vlastní příznivce, celkově však půjde z hlediska národních zájmů o hru nikoli s nulovým, ale se záporným součtem. Protože to znamená „podlehnutí temné straně síly“. Která, jak říká mistr Yoda, není silnější, ale „rychlejší a snazší“.
Škoda, jednání premiéra a vůdce opozice o obraně země mohlo stabilizovat společnost a zmenšit její rozdělení. První šance už je pryč. Ale ještě můžeme doufat v minimalizaci škod. Jednání třeba svolá prezident (který se zpočátku i pokoušel vystupovat jako moderátor politiky). Nebo vláda alespoň navrhne projednávání tématu v parlamentu, a to včetně návrhu deklarace, na jejíž přípravě se mohou podílet všichni.
Jisté je jedno: Potřebujeme silnější armádu, abychom v dnešním nebezpečném světě zvýšili naše na šance na přežití – a politiky, kteří si to nejen uvědomují, ale i dle toho jednají.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
