Netanjahu udělal z extremismu normál. Mnoho lidí zvažuje, že odejde z Izraele, říká expertka

Myslíte si, že je skutečně možné, že Benjamin Netanjahu disponoval informacemi o chystaném masakru a rozhodl se je ignorovat?

Myslím si, že Benjamin Netanjahu zřejmě věděl více, než nám třeba říká. Podle informací, které máme – ať už v deníku Haaretz, New York Times nebo v magazínu The Atlantic –, to vypadá, že měl obecná varování, že se opravdu něco chystá. Že to tentokrát bude útok mnohem většího kalibru, než Izrael zažíval v minulé roky.

Takto to asi věděl, ale samozřejmě ho nemůžeme obviňovat z toho, že by věděl, kdy, kde a jak přesně ten útok bude probíhat.

Před lety jste řekla, že 7. říjen bude vůbec nejhorší den v historii Izraele. Platí to stále?

Myslím, že ano. Izrael už žil v pocitu, že lidé, kteří v něm žijí, jsou v zásadě v bezpečí. Je to společnost zvyklá na války a terorismus, ale nebyla zvyklá na to, že skupina ozbrojenců volným způsobem působí v části země, aniž by zasáhly bezpečnostní složky, a páchá bezmírná zvěrstva. To Izraelem opravdu otřáslo. A bohužel jsme v souvislosti s tím viděli i míru odvety, která byla rovněž nejhorší v historii tohoto dlouhého konfliktu.

Změnil se za ty tři roky způsob, jakým se o masakru ve společnosti mluví a přemýšlí?

Velký posun Izraelci v tomto smyslu neudělali. Pořád přetrvává šok i obrovské trauma. V části populace je zvýšená nedůvěra ve státní instituce a ve schopnosti bezpečnostních složek podobným věcem předcházet, případně na ně adekvátně reagovat. Je to permanentní stav.

Společnost je tři roky v nepřetržité válce a izraelská vláda nezahájila oficiální vyšetřování toho, co se stalo 7. října, co tomu předcházelo, natož co se dělo potom. Lidé nemají čas a možnost to prožít a postupně se z traumatu dostávat. Psychických poruch a nemocí přibývá. Izraelci jsou sice rezilientní a umí se zotavit poměrně rychle, ale mnoho lidí a rodin je opravdu na hraně.

Izrael drží dva pietní akty k výročí: jeden oficiální státní a druhý organizovaný rodinami obětí. Je to důsledek této atmosféry?

Určitě ano. Rodiny obětí a unesených, kteří byli v Gaze stovky dní, s touto vládou velmi často nesouhlasí. Obviňují ji, že svou laxností přispěla k tomu, že k masakru došlo, a že potom neprioritizovala osudy unesených civilistů. Nechtějí mít s kabinetem nic společného a odmítají ceremonie, které vládu legitimizují. Existuje část rodin, která za vládou stojí, ale to je menšina.

Vláda má s aktivními členy této komunity velmi napjaté vztahy a dělá z nich politické oponenty. Otevřeně je kritizuje. Politici někdy pronášejí věci jako: „Měli jsme vás v té Gaze nechat,“ za což se pak třeba omlouvají. Vzpomínání se zkrátka liší podle toho, kde kdo politicky stojí.

Proč se tak masivní protesty za návrat rukojmích nepřetavily v reálnou politickou sílu?

Bylo to překvapení. Po protestech proti justiční reformě, která měla výrazně oslabit soudy vůči exekutivě a Knesetu, přišlo po 7. říjnu obrovské hnutí za osvobození rukojmích. Šlo o stotisícové demonstrace prakticky každou sobotu a tváře v jejich čele se staly velmi známými. Čekala jsem, že vznikne politické hnutí, ale nestalo se to.

Vysvětluji si to tím, že šlo o hnutí jednoho tématu. V momentě, kdy přestalo být takto vyhraněné téma průchodné, se ho nepodařilo přetavit do programu, který by oslovoval širokou veřejnost. Navíc byli organizátoři velmi opatrní v politických prohlášeních. Nekomentovali způsob vedení války v Gaze ani dění na Západním břehu, protože nechtěli tábor rozštěpit a nechat se označit za levičáky či naivní lidi – byť za ně nakonec stejně označeni byli. Snažili se zabránit přílišné politizaci a až na malé výjimky se tito lidé nepřidali ani k existujícím stranám.

Po jomkipurské válce Golda Meirová zřídila vyšetřovací komisi a nakonec odstoupila. Dnes, tři roky po masakru, komise stále nevznikla. Jak je to možné?

To srovnání dobře ukazuje rozdíl v politické kultuře 70. let a dneška. Golda Meirová sestavila komisi tři týdny po válce se slovy, že bez ohledu na výsledky musí členové vlády i veřejnost znát pravdu. Přestože komise neukázala, že by nesla přímou odpovědnost za překvapení z napadení, sama se rozhodla rezignovat.

Benjamin Netanjahu nezávislou vyšetřovací komisi odmítá. Chce orgán, který bude jmenovaný vládou a pod její kontrolou. Navíc se nikdy neomluvil a nepřipustil vlastní zodpovědnost, ačkoliv je nejdéle sloužícím premiérem a strategie vůči Hamásu, za niž nese hlavní díl odpovědnosti, se ukázala jako mylná.

Z vojenského vedení odstoupil šéf generálního štábu, šéfové letectva i šéf tajných služeb. Všichni jsou pryč, ale z politické reprezentace neodešel nikdo. Spoustu Izraelců to rozčiluje. Navíc hrozí, že vyšetřování přijde pozdě – po třech letech už to bude spíše archeologie. Lidé se mezitím mohli domluvit na výpovědích a řada věcí se zapomněla. Zůstává faktem, že Izrael dosud oficiálně nevyšetřil největší bezpečnostní kolaps ve své historii.

O čem budou nadcházející volby především?

Budou o budoucnosti Benjamina Netanjahua a o tom, zda prodlouží svou devatenáctiletou éru v čele vlády. V posledních letech máme tendenci u každých voleb říkat, že jsou zásadní, ale v případě Izraele je to pravda. Pokud by Netanjahu znovu sestavil koalici s extremistickými stranami, posunulo by to zemi k radikálně populistickým režimům, kde jsou základní pilíře demokracie pod obrovským tlakem. Snaha oslabit Nejvyšší soud je konzistentní, a pokud by na ni měli celé čtyři roky, pravděpodobně by se jim to povedlo. Mohlo by to vést až k tomu, že by v dalších volbách už nesměly kandidovat arabské strany.

Druhým velkým tématem je armádní služba ultraortodoxních mužů. Po třech letech války strávila řada Izraelců v uniformě přes sto dní ročně. Jsou to lidé s rodinami, firmami a běžným zaměstnáním. Zátěž na ně dopadá emocionálně i finančně, a proto se ptají, proč zhruba 14 až 15 procent populace nenese žádné břímě bezpečnosti.

A pak je tu ekonomika. Střední třída se nemá dobře, životní úroveň šla výrazně dolů a lidé tvrdí, že si život v Izraeli zkrátka nemohou dovolit.

Kneset má 120 křesel. Jak v této situaci vypadají šance na sestavení většiny?

Práh pro vstup do Knesetu je pouze 3,25 procenta, takže ve 120členném parlamentu bývají dvě až tři větší strany a pak řada malých uskupení s pěti či šesti křesly, která mají obrovský vydírací potenciál.

Když si politické spektrum rozdělíme na blok podporující Netanjahua a blok proti němu, je to vyrovnané. Tyto tábory mívají kolem 52 až 54 křesel, k většině 61 mají daleko. Ani jeden z nich totiž nepočítá se stranami zastupujícími izraelské Araby. Vede se spor, zda by se o ně protinetanjahovská koalice mohla opřít alespoň v případě menšinové vlády.

Zároveň je v protinetanjahovském táboře mnoho pravicových politiků, kteří dříve působili v Likudu. Odešli právě kvůli Netanjahuovi – vadí jim jeho styl vládnutí a korupce. Kdyby Netanjahu odešel, Likud by se stal přijatelným partnerem pro většinu opozice a Izrael by mohl mít pravicovou vládu bez extremistů. Spekuluje se, že by prezident Herzog mohl Netanjahuovi nabídnout milost v jeho trestním stíhání výměnou za odchod z politiky. Podobná nabídka ale údajně ležela na stole už v minulosti a Netanjahu ji nepřijal. I proto země zůstává v patu.

Řada Izraelců označuje tyto volby za existenciální. Je polarizace tak hluboká, že lidé skutečně zvažují odchod ze země?

Verbálně to zní velmi často, zejména ze strany opozice. Lidé odmítají žít v zemi s náboženskou, autokratickou a populistickou vládou, kde se civilní normy podřizují náboženským a kde tón udávají rasistické či homofobní subjekty odmítající principy demokracie. Pokud jste liberál, máte dvě dcery a nechcete žít ve společnosti dominované náboženstvím, máte problém, když zákony stále více zasahují do vašeho soukromí.

Zda skutečně odejdou, je jiná otázka. Izraelci jsou velcí patrioti a země, kam tradičně odcházeli – Spojené státy nebo Evropa –, dnes vůči nim nejsou zrovna nejpřátelštější. Mnoho těchto lidí má ale vysoké školy, kapitál i vysoký intelektuální kredit. A právě oni mluví o tom, že jsou připraveni odejít, pokud se nepodaří změnit kurz posledních čtyř let.

Jak vážným problémem je násilí radikálních židovských osadníků na Západním břehu? Je to rasismus? Můj známý z Izraele například označuje ministra Ben Gvira jako „židovského nácka“...

Slovo rasové bych nepoužila, ale etnické či nacionalistické ano. Ministr Itamar Ben Gvir do této kategorie politiků patří. V minulosti na něj policie vedla tlustý spis a stál zcela mimo mainstream. Tím, že se Netanjahu stal nepřijatelným pro standardní pravicové partnery, sáhl k tomuto extrému a udělal z něj vládní standard. To je nejhorší dědictví, které po sobě zanechá. Ben Gvirova rétorika se stala přijatelnou i pro politiky z Likudu. Kdyby se dnes probudil Menachem Begin, svou stranu by nepoznal.

Násilí na Západním břehu existovalo vždy, ale dřívější vlády dokázaly radikální osadníky odpovědné za útoky na Palestince a jejich majetek postavit před soud a uvěznit. Dnes se to neděje, a to zcela cíleně. Současná vláda na tom nemá zájem a policie ani armáda nedělají, co by měly. Když část obyvatel beztrestně páchá zločiny, rozkládá to celou politickou kulturu v Izraeli. Pro samotné Palestince to má drtivé dopady – z vesnic, kde dochází k pravidelným útokům, už odešly tisíce lidí, protože tam zkrátka nejsou v bezpečí.

Jaká je v současnosti situace v Pásmu Gazy? Zdá se, že žádná skutečná obnova neběží.

Neběží. Současná izraelská vláda k ní není nakloněna. Mluvilo se o tom, že Netanjahu byl ochoten naplňovat Trumpův mírový plán, ale bál se reakce koaličních partnerů, takže se čeká na volby. Na druhé straně Hamás sice prohlašuje, že je ochoten složit zbraně, ale není jasné, zda všechny a zda by nezůstaly v Gaze s rizikem, že se k nim znovu dostane.

Humanitární situace se mírně zlepšila, proudí tam více jídla a zboží, ale vše funguje v provizorních podmínkách. Trosky se neodklízejí, nerekonstruuje se. Navíc nepanuje klid zbraní – Izrael podniká pochopitlné ad hoc údery na lidi spojené se 7. říjnem, při nichž bohužel umírají i civilisté, a propukají střety mezi Hamásem a místními klany. Moc po Hamásu nikdo nepřevzal, nepůsobí tam nová policie ani administrativa, která by nesla odpovědnost.

Na Západě se stále hovoří o dvoustátním řešení. Chce ho v tomto rozpoložení vůbec někdo z aktérů?

Potíž s dvoustátním řešením je v tom, že když ho chtějí více Izraelci, odmítají ho Palestinci, a naopak. Podle průzkumů jsou dnes Palestinci kompromisu nakloněni více, možná i pod vlivem utrpení posledních tří let. Na izraelské straně ale vůle ke kompromisu dnes prakticky neexistuje.

Kandidovat po 7. říjnu s programem vytvoření palestinského státu jako záruky bezpečnosti znamená nemít žádnou šanci. Izraelci nevěří, že by sousedství s palestinským státem bylo bezpečné – zvláště na Západním břehu, odkud je to k moři v nejužším bodě zhruba patnáct kilometrů. Tomu se nikdo rozumný nemůže divit.

Žádná jednání tedy neprobíhají. Zároveň však izraelští politici odmítající dvoustátní model nepřicházejí s žádnou alternativou kromě těch radikálních – aby všichni Palestinci odešli a Izrael převzal plnou kontrolu. Ocitáme se v obrácené situaci než v devadesátých a nultých letech, kdy navržené kompromisy odmítali Palestinci, aniž by předložili reálné řešení.

Lze po nadcházejících volbách očekávat obrat k lepšímu?

Přehnaná očekávání mít nemůžeme. Zásadní změnu ve smyslu obnovení mírového procesu neuvidíme. Budoucí vláda, ať už jakákoli, bude silně zaměřená na bezpečnost a opatrná.

Pokud k politické změně dojde, doufám v posun v domácí politice a ve zlepšení vztahů se spojenci, včetně těch evropských. Chtěla bych věřit, že by nový kabinet začal – třeba i méně veřejně – měnit přístup k palestinské samosprávě a potlačovat radikální elementy mezi osadníky. Ale výrazný zlom ve vztahu k Palestincům čekat nelze. Už proto, že ani na palestinské straně žádné změny nepozorujeme a tamní plánované volby budou pravděpodobně opět odloženy. Situace zůstává na obou stranách zakonzervovaná.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy, pokud se vám líbí hlasy rozumu, jako je například Irena Kalhousová. Díky moc.

Celý rozhovor si můžete přehrát zde.