Liberální stát se musí bát přísných trestů víc než těch mírných, varuje docent Drápal

Jste autorem desítek odborných i kritických článků o tom, jak v České republice trestáme. Položím na úvod úplně jednoduchou otázku: trestáme spravedlivě?

Nedávno mi vyšel dlouhý text pro zahraniční publikum, kde jsem představoval český sankční systém. Jeho název shrnuje podstatu: neděláme to úplně dobře, ale nejsme manifestly unjust – nejsme zjevně nespravedliví. Není to dobré, ale není to ani hrozné. Je to někde mezi. Někdy ukládáme příliš přísné tresty, jindy příliš mírné. Tresty jsou často rozdílnější, než by musely být, a mnohdy nejsou promyšlené. Většinou ani nedokážeme pochopit, proč soud trest uložil tak, jak ho uložil, protože nemáme rozpracovanou judikaturu.

Zároveň ve světě najdeme spoustu příkladů, kde je trestání daleko horší a nespravedlivější. Pohybujeme se uprostřed: trestáme trochu dobře a trochu špatně. Právě proto je to složitý příběh, ze kterého nelze udělat jednoduchou zkratku.

Kde je v tom systému zakopaný pes? Proč se k této debatě neustále vracíme a politici kritizují soudy za příliš mírné tresty? Je to selhání zákonodárce, nebo judikatury?

Největší problém vidím v tom, že celá otázka trestání nebyla v Česku nikdy dostatečně propracována. Začíná to tím, že si společnost ani zákonodárce nedefinují, čeho chceme trestem vlastně dosáhnout. Když se přijímal nový trestní zákoník, řeklo se, že účel trestu necháme na odborné literatuře. Jenže to je zásadní omyl. Účel trestu přece předurčuje všechny stránky sankčního systému.

Pokud si neujasníme výchozí principy, nemůžeme systém správně nastavit. Chceme, aby trest v prvé řadě odrážel přiměřenost a závažnost činu skrze svou citelnost, a teprve v tomto rámci hledat nápravu? Nebo je naší prioritou náprava pachatele? Pokud řekneme, že klíčová je přiměřenost, musíme podle toho nastavit podmíněný trest. Pokud upřednostníme nápravu, musíme se smířit s tím, že i za závažnou kriminalitu budou padat podmínky. My ale žádný výchozí bod nemáme, a proto se výsledky tak těžko hodnotí.

Jak se tato teoretická prázdnota projevuje v běžné praxi?

Promítá se do naprosto základních dilemat. Když někdo poněkolikáté ukradne nutellu, je na místě poslat ho na deset měsíců do vězení? Z hlediska závažnosti samotného činu to přiměřené určitě není. Kde je tedy hranice, za kterou kvůli trestní minulosti už nesmíme jít? 

A z druhé strany: když máme závažnou trestnou činnost, jak hluboko pod přiměřený trest smíme klesnout, pokud věříme, že mírnější postih pomůže k nápravě pachatele?

Protože jsme si tyto principy nikdy neujasnili, neumíme správně nastavit jednotlivé druhy trestů ani roli, jakou má hrát trestní minulost. A když se zeptáte, proč tomu tak je, musíme se podívat do historie. Česká kriminologie byla systematicky ničena: nejdřív druhou světovou válkou, pak nástupem komunistů, normalizací po roce 1968, proměnou po roce 1989 a následně dlouholetým podfinancováním vysokých škol. Naši akademici jsou z existenčních důvodů primárně soudci, státní zástupci nebo obhájci. Lidí, kteří dělají akademickou vědu do hloubky, detailně sledují zahraniční vývoj a analyzují zahraniční teorie, máme minimum, protože na to jednoduše nemají čas.

Měla by tedy zákonodárná moc vzít odpovědnost na sebe a dát soudům konkrétnější a bližší návod?

Zákonodárce to sám nezvládne, na to nemá kapacitu. Tady musí nastoupit propojení teorie s praxí. Podívejte se na zdánlivě akademickou otázku: je podmíněný trest samostatným druhem trestu, nebo jen způsobem výkonu trestu odnětí svobody?

V našem trestním zákoníku je podmínka z velké části koncipována historicky jako způsob výkonu. To v praxi znamená, že při rozhodování o podmíněném odkladu hodnotíte jiné okolnosti než při ukládání samotného trestu vězení. A najednou soudce naráží na to, že při úvaze o podmínce vlastně nemůže zohlednit závažnost činu. Celý systém je od počátku do jisté míry nefunkční. Soudci se v něm snaží rozhodovat relativně dobře, ale podmínky jim to často neumožňují a formulované principy jsou chybné, protože stojí na špatných základech.

V Poslanecké sněmovně dnes politici napříč spektrem volají po jediném řešení: soudce je potřeba proškolit, aby ukládali přísnější tresty. Není to zjednodušující?

Člověk přirozeně touží po jednoduchém problému s jedním rychlým řešením: máme problém, uděláme školení a situace se zlepší. Jenže tak to nefunguje. Ten problém má hluboké kořeny. Abychom se posunuli, musíme částečně změnit zákon, částečně doktrínu, částečně judikaturu a vedle toho pořádat školení. To je práce na několik let.

Představte si situaci začínajícího soudce. Jediné systematické vzdělání o ukládání trestů, které během života absolvoval, byly dvě přednášky ve druhém nebo třetím ročníku na právnické fakultě. Nic víc nedostal. Pak byl na praxi, dělal tři roky asistenta a najednou má sám začít ukládat tresty. Otevře si učebnice a komentáře, kde se dočte obecné poučky typu: „Za souběh trestejte přísněji.“ Všechno ostatní je hozeno na něj: vyřeš si to sám. Můžeme se pak divit, že neumí detailně rozpracovat systém a zohlednit všechny okolnosti? Nemůžeme. Já soudce školím a vidím, že by sami potřebovali oporu v propracované teorii, kterou jim nikdo nedal.

Vy sám jste ale soudy veřejně kritizoval za to, jak svá rozhodnutí odůvodňují. Napsal jste, že z rozsudků často vůbec nelze pochopit, proč někdo dostal dva a půl roku a jiný čtyři léta, a že odvolací soudy případ znovu nerozeberou, ale vyberou si jen dvě či tři okolnosti.

Ano, a na tom trvám. Soudy svá rozhodnutí často neodůvodňují přesvědčivě a tím přispívají ke kritice, která se na ně valí. Kolegové mi někdy říkají, že jsem k soudcům příliš mírný. Já ale chápu, v jak extrémně těžké pozici jsou. Kdybych byl na jejich místě bez potřebného zázemí, pravděpodobně bych to nedělal o moc lépe. Soudce je dnes chudák, který nemá čas ani energii zkoumat zahraniční modely, číst švédské studie o trestání vícečetné kriminality nebo analyzovat, kde judikatura ignorovala zákonné novely.

Typickým příkladem je zahlazené odsouzení. Zákon výslovně stanoví, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Do toho vstoupí Nejvyšší soud a řekne: ano, ale můžete k tomu přihlédnout v rámci hodnocení charakteru obviněného. Výsledkem je situace jako z pohádky o princezně Koloběžce: oblečená neoblečená, přijel nepřijel. 

Soudce má k zahlazení přihlédnout, ale nesmí to udělat tak, jako by zahlazeno nebylo. Co to v praxi znamená? Znamená to, že když uplynulo pár měsíců od zahlazení, má jít člověk do vězení, nebo ne? Nikdo jim nedá jasnou odpověď. Doktrína selhává a ohání se prázdnými floskulemi o subsidiaritě trestní represe a trestním právu jako ultima ratio. Co to ale konkrétně znamená? Jaké principy určují, co máme kriminalizovat? Na Západě o tom existují rozsáhlé teorie kriminalizace, u nás se o tom vůbec nemluví.

Veřejnou debatu v poslední době bouřlivě zasáhly rozsudky v kauzách sexuálního a domácího násilí. Prvostupňový soud uloží nepodmíněný trest, odvolací instance trest zmírní na podmínku a veřejnost i politici mluví o selhání spravedlnosti. Vy tento trend kritizujete. Nezlobte se, ale nevypadá to zvenčí jako nepochopitelná mírnost?

Já nekritizuji to, že se lidé rozhořčují. Přiznám se, že i mně samotnému některé ty tresty přijdou intuitivně příliš mírné a nespravedlivé. Kritizuji způsob, jakým se to celé vysvětluje. Se studenty jsme na semináři četli knihu kriminologických teorií a tam zazněla přesná věta: „Lidem vadí kriminalita, ale nechtějí vědět, proč je páchaná, protože je to na ně moc složité.“

Tady je to podobné. Říct „tento rozsudek je špatně“ je jednoduché. Média legitimně otevírají témata, která lidi pobuřují a kvůli kterým se demonstruje. Problém nastává v momentě, kdy celou věc zredukujeme na to, že soudci jsou necitliví, nevzdělaní a líní a že všechno vyřeší jejich převýchova. Zrovna mírné tresty za znásilnění a sexuální obtěžování se dají velmi snadno politicky zneužít k paušálnímu útoku na justici a k osekání její nezbytné nezávislosti a diskrece. A tyto náznaky už od politiků vidíme. Proto se i za cenu nepříjemných střetů na sociálních sítích snažím vysvětlovat systémové příčiny.

Jaké tedy ty systémové příčiny jsou? Neukládají se skutečně příliš mírné tresty?

Náš sankční systém je dlouhodobě nastaven tak, že se zuby nehty snaží nikoho neuvěznit. Skutečnost je taková, že v Česku je pro prvopachatele extrémně složité dostat se do vězení. Jediný trestný čin, kde má prvotrestaný pachatel víc než padesátiprocentní pravděpodobnost, že půjde natvrdo sedět, je dokonaná vražda. U žádného jiného trestného činu prvopachatel v průměru nepodmíněný trest nedostane.

Otázka zní, zda je to takto v pořádku. Podle mě není. Já bych byl pro to, abychom za závažnou kriminalitu posílali prvopachatele za mříže častěji. Jenže náš systém funguje v extrémech: neuvěřitelně dlouho pachatele do vězení neposíláme, a když už ho tam po sérii podmínek pošleme, zavřeme ho na hrozně dlouho. Cesta vede přes rozumný kompromis: ukládejme za závažné trestné činy nepodmíněné tresty častěji, ale radikálně zkraťme jejich délku. Dnes v Česku ukládáme v porovnání se zbytkem Evropy neúměrně dlouhé tresty vězení, a právě proto máme tak přeplněné cely.

Proč vlastně soudy tak často sahají k horní hranici podmíněného trestu, tedy ke třem letům, místo aby pachatele poslaly na kratší dobu do vězení?

Protože se držíme institutu, který zcela ztratil svůj původní smysl. Koncepce podmíněného odsouzení vznikla za první republiky a my máme v zákoně dodnes téměř doslovně stejné znění. Jenže za první republiky se podmíněně odkládaly tresty v trvání jednoho dne, jednoho týdne, maximálně do jednoho měsíce. Tehdy bylo jedno, jestli jdete sedět na den, nebo dostanete podmínku – v tom prakticky není rozdíl.

Jenže dnešní zákonodárce řekl: můžete podmíněně odložit trest až na tři roky. My se tedy naoko tváříme, že tříletý pobyt ve vězení a tříletá podmínka jsou ten samý trest. To je přece naprostý nesmysl. Soudci to cítí, ale zákon jim nedává rozumnou alternativu. Když máte sazbu tři až deset let, soudce raději uloží tříletou podmínku se zkušební dobou na pět let, než aby pachatele poslal na tři roky do kriminálu. Jenže když ten člověk ve zkušební době selže, jde sedět na celé tři roky a nikdo už neřeší, zda je to přiměřené. Systém má obrovské vibrace a z principu vyrábí justiční zmetky.

V minulých letech se hodně mluvilo o tom, že by věznice mohly vyprázdnit peněžité tresty. Vedení justice na to tlačilo, ale zdá se, že se praxe nijak zásadně neproměnila. Proč?

My jsme tato data detailně analyzovali. Je pravda, že po dohodě nejvyššího státního zástupce s předsedou Nejvyššího soudu v roce 2016 došlo ke skokovému nárůstu ukládání peněžitých trestů, protože je žalobci začali masivně navrhovat. Jenže kde začaly padat? Téměř výhradně v dopravě a u banálních přečinů. Tam, kde zákon primárně předvídal jejich využití – tedy u závažné hospodářské kriminality – byl nárůst minimální.

Představa, že peněžitý trest nahradí nepodmíněné odnětí svobody a uleví věznicím, byla od začátku mylná, protože za bagatelní činy se do vězení nechodilo ani předtím. Peněžité tresty pouze nahradily podmínky. Navíc se u nás objevily absurdní úvahy, že by peněžitý trest mohl nahradit pětileté vězení za dvacetimilionový podvod. Ve Skandinávii může pokuta nahradit několik měsíců vězení, ale ne pět let. 

Když u nás kolegové z Norska na konferenci popisovali, za co všechno u nich jdete natvrdo sedět, čeští advokáti byli v šoku. V Česku se za mříže nechodí za věci, za které byste na Západě dávno seděli. Nelze předstírat, že pokuta je přiměřeným trestem za závažnou hospodářskou kriminalitu, stejně jako nelze akceptovat holou podmínku za brutální násilí.

Podobně velká očekávání panovala kolem domácího vězení s elektronickými náramky. Statistiky za rok 2024 ukazují, že v celé republice bylo uloženo sotva sto těchto trestů. Proč tento institut v praxi selhává?

Domácí vězení je naprosto ukázkový legislativní zmetek. Když se podíváte do trestního zákoníku, možnost uložit domácí vězení byla omezena na přečiny, tedy činy s horní hranicí sazby do pěti let. Důvodová zpráva přitom výslovně tvrdila: zavádíme domácí vězení pro případy, kde už nestačí pouhá podmínka.

Jenže pak máte typické zločiny: těžké ublížení na zdraví, znásilnění nebo závažné podvody se sazbami dva až osm nebo tři až deset let. To už nejsou přečiny. A za ně soudce samostatné domácí vězení uložit nesměl. Jediná možnost, jak pachatele neuvěznit, byla paradoxně opět jen ta podmínka, která podle důvodové zprávy nestačila. 

Zákonodárce měl dobrý úmysl, ale provedl ho tak neuvěřitelně diletantsky, že systém zablokoval. Později se to řešilo novelou, která umožnila uložit takzvané kvazidomácí vězení jako povinnost vedle podmíněného trestu. Byla to záplata, která vyrobila další nespravedlnost. Představte si dva pachatele, Frantu jedna a Frantu dva. Oba dostanou tříletý trest s podmíněným odkladem na pět let a k tomu rok domácího vězení. Franta jedna rok poctivě sedí doma, dodržuje režim a poctivě snáší citelné omezení svobody. Po roce udělá chybu a podmínku poruší. Franta dva na domácí vězení od začátku kašle a neplní vůbec nic. Když soud rozhodne o přeměně na nepodmíněný trest, oba dva půjdou do vězení přesně na tři roky. Zákon soudu vůbec neumožňuje zohlednit, že jeden z nich už si rok trestu doma fakticky odpykal.

A to neřeším praktické a ekonomické překážky. Za domácí vězení musí odsouzený platit 50 korun denně, což je přes 18 tisíc korun za rok. Pro chudého člověka nebo sociálně vyloučeného pachatele je to obrovská suma, často podstatná část jeho měsíčního příjmu. Pokud ten člověk nemá stabilní bydlení, nemá elektřinu, aby si náramek dobil, nebo soudce nedokáže složitě vyměřit perimetr pohybu, raději tento trest neuloží.

Na právnické fakultě budete mít přednášku, v níž tvrdíte, že české soudy často ukládají nezákonně přísné tresty. Kde konkrétně k tomu dochází?

V roce 1990 zákonodárce novelizoval trestní zákon a zásadním způsobem změnil podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby. Před rokem 1990 zákon vyžadoval, aby okolnosti činu byly „výjimečné“ nebo poměry pachatele „mimořádné“. Federální shromáždění v roce 1990 tato dvě slova výslovně vyškrtlo. Zákonodárce řekl: víme, že trestní sazby mohou být nastaveny špatně nebo příliš rigidně, a proto dáváme soudcům pravomoc jít pod sazbu vždy, když by byl zákonný trest nepřiměřeně přísný. Byla to obrovská důvěra v soudcovskou odpovědnost, založená na správné premise, že liberální právní stát se musí mnohem víc bát trestů příliš přísných než trestů příliš mírných.

A víte, co se stalo? Soudní praxe a komentářová literatura tuto novelu z roku 1990 z velké části ignorovaly. Judikatura Nejvyššího soudu dodnes de facto opisuje rozhodnutí ze 60. a 70. let. Když Vrchní soud v Olomouci rozhodoval v medializované kauze dovozu ayahuascy, v odůvodnění doslova uvedl: „To, že je trest příliš přísný, pro nás není podstatné, protože neshledáváme výjimečné okolnosti případu ani mimořádné poměry pachatele.“ Jenže tato slova v zákoně už více než třicet let vůbec nejsou. Soudy si je vytáhly z komunistické judikatury a odmítají respektovat vůli polistopadového zákonodárce.

Není to z jejich strany jen obrana před veřejným lynčem? Nedávno jsem mluvil s předsedkyní senátu, která si stěžovala, jak těžké je čelit neodbornému tlaku politiků a veřejnosti, když uloží zákonný trest a všichni křičí, že měla být přísnější.

Rozumím tomu, ale promiňte – to je přece práce soudce. Stejně jako je mojí prací jít s kůží na trh, psát odborné texty, zapojovat se do veřejné debaty a snášet za to kritiku a nadávky na sociálních sítích. Práce soudce je nést odpovědnost a aplikovat zákon tak, aby chránil před přepjatou státní represí.

Podívejte se na absurditu našich trestních sazeb po nedávné novele drogové kriminality, o které si všichni mysleli, jak je liberální. V jaké sazbě se ocitne otec, který dá svému třináctiletému synovi potáhnout z jointa? Dostane se do sazby pět až deset let odnětí svobody. Třináctiletý syn je dítě, otec je dospělý, který mu drogu poskytl. Přesně to naplňuje literu přísnějšího odstavce, není na tom vůbec nic skutkově neobvyklého ani mimořádného.

Pokud bychom trvali na staré judikatuře, že pod dolní hranici sazby lze jít jen při mimořádných okolnostech, musel by soudce poslat takového otce minimálně na pět let nepodmíněně do vězení. To je přece naprosto neobhajitelné. Praxe to naštěstí často intuitivně obchází a u sazeb s dolní hranicí od čtyř let ukládá tresty pod sazbou zhruba ve 40 až 45 procentech případů. Ale dělá se to pokoutně a bez jasné doktríny. Dokud zákonodárce a justice nenajdou odvahu systém od základů promyslet, budeme se v tomto kruhu točit dál.

Celý rozhovor si můžete přehrát na INFO.CZ.