I nevědomá spolupráce s komunistickými tajnými službami je překážkou pro přiznání oficiálního statusu protikomunistického odbojáře. K takovému závěru dospěly správní soudy, které tak potvrdily zamítavé rozhodnutí Ministerstva obrany a Etické komise o žádosti někdejšího ministra zahraničních věcí a bývalého předsedy Valného shromáždění OSN Jana Kavana.
Po více jak třiceti letech se opět dostal na přetřes životní příběh Jana Kavana, někdejšího senátora a poslance za ČSSD, ministra zahraničních věcí ve vládě Miloše Zemana, který krátce zastával také funkci předsedy Valného shromáždění OSN. Konkrétně ta část jeho života, kdy byl Kavan „reformním komunistou“ (1964 – 67), účastníkem událostí tzv. Pražského jara a především posrpnovým emigrantem ve Velké Británii. Tam Kavan založil dvě nadace a organizaci Palach Press, které významně podporovaly tehdejší československý disent.
Zároveň byl ale také po několik let ve styku s londýnským rezidentem československé rozvědky. Ta vedla Kavana jako tajného spolupracovníka pod krycím jménem „Kato“. Kavan na začátku devadesátých letech vedl o svoji evidenci ve svazcích soudní spor, který částečně vyhrál: soudy tehdy konstatovaly, že sice spolupracovníkem rozvědky byl, ale nikoliv vědomě. To Kavanovi mj. umožnilo usilovat o veřejné funkce.
O třicet let později však stát odmítne ze stejných důvodů Kavana uznat jako oficiálního protikomunistického odbojáře podle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu.
Podle ministerstva obrany a posléze i Etické komise je totiž i nevědomá spolupráce s tajnými službami komunistického Československa překážkou pro přiznání oficiálního statusu protikomunistického odbojáře. V případě Jana Kavana byla podle obou institucí prokázána skutečná spolupráce s bezpečnostními složkami: byl rozvědkou využíván k získávání informací týkajících se pro ni tzv. zájmových osob v zahraničí a za informace obdržel opakovaně dokonce finanční hotovost.
Kavanovi přitížilo i to, že o vstup do KSČ v šedesátých letech usiloval sám, ač jeho otec byl obětí politických procesů v 50. letech. Jako odbojovou činnost nelze podle ministerstva a komise hodnotit ani Kavanovo působení během tzv. Pražského jara, neboť v této době mu hrozilo jen malé riziko postihu.
Exilová činnost Kavana tak podle ministerstva i komise svou intenzitou, rozsahem ani délkou zjevně nepřevyšuje jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci a spolupráce s bezpečnostními složkami výrazně degraduje jeho protikomunistickou činnost v době, kdy byl student.
Kavan se s takovým odmítnutím nesmířil a podal správní žalobu k Městskému soudu v Praze. A ni u něho však nepochodil.
I ten totiž konstatoval, že zákon o účastnících protikomunistického odboje za spolupracovníka komunistického bezpečnostního aparátu považuje i toho kdo „jinak obdobně spolupracoval s bezpečnostními složkami nebo KSČ“. Tato spolupráce byla navíc podle soudu v případě Kavana zjevně pro bezpečnostní složky komunistické moci přínosná, takže se nemohlo jednat pouze o neškodné či běžné informace. Podle soudu není pochyb o tom, že se Kavan stýkal s osobou v diplomatické funkci a předával jí informace přinejmenším bez obezřetnosti, že by mohly být zneužity. Nejednalo se tedy o nevědomost žalobce, ale spíše o jeho liknavost či neobezřetnost a přehlížení skutečné činnosti diplomatických orgánů. Pokud ministerstvo a komise odmítly Kavanovu žádost, protože jeho činnost nelze hodnotit jako soustavný, pokračující a významný odboj proti komunistickému režimu, rozhodly správně.
A ačkoliv Kavana zastupoval úspěšný právník Pavel Uhl (jeho otec Petr, známý disident, se Kavana vehementně po celý život zastával), neuspěl ani u Nejvyššího správního soudu (NSS).
Ten v aktuálním rozhodnutí potvrdil závěry Městského soudu v Praze, jakkoliv mu vytkl jak procesní, tak věcné pochybení.
Ve stěžejní části rozhodnutí, které se týká otázky toho, zda je možné ignorovat rozhodnutí obecných soudů z devadesátých let o nevědomé spolupráci Kavana a především pak rozhodnutí federálního ústavního soudu z roku 1992 o zrušení kategorie důvěrníka a tajného spolupracovníka, NSS konstatoval, že to není pro posouzení dané věci nijak důležité.
Zákon o účastnících protikomunistického odboje totiž podle NSS záměrně definuje spolupráci se složkami komunistické moci šířeji a zahrnuje tak i nevědomou spolupráci. A faktickou spolupráci, na které rozhodnutí správního orgánu i soudu stojí, v kasační stížnosti Kavan nijak nepopřel.
„Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom toho, že svoji (vědomou) spolupráci s bezpečnostními složkami komunistického režimu stěžovatel po celou dobu správního i soudního řízení zpochybňuje. V kasační stížnosti tak ovšem činil pouze v rámci námitek týkajících se samotné existence překážky podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona a nerespektování rozsudku ve věci ochrany osobnosti. S těmito kasačními námitkami ovšem v nynějším řízení neuspěl, neboť mířily mimo klíčová argumentační východiska městského soudu i žalované. Se závěry městského soudu, který zjevně (faktickou) spolupráci stěžovatele s bezpečnostními složkami v rámci posouzení případného užití § 4 odst. 3 zákona zohlednil, však stěžovatel v kasační stížnosti nepolemizuje (a to ani z hlediska samotné důvodnosti zohlednění či míry přihlédnutí k tomuto důvodu). I v tomto směru pak platí, co již bylo opakovaně uvedeno shora, tedy že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší za stěžovatele jakkoli jeho argumentaci domýšlet,“ uvádí se v odůvodnění aktuálního rozhodnutí NSS.
