Udavači StB ve vládě? Minulost, která stále vypovídá o jejich charakteru

„Odmítnutí spolupráce s StB vás mohlo připravit o zaměstnání i o svobodu. Nelze proto někoho šmahem odsuzovat, že podepsal. Přes všechen nátlak ale možnost volby existovala a byli stateční lidé, kteří nepodepsali. Jejich mravní kredit je nesrovnatelně vyšší,“ vítá mě Radek Schovánek ve své „badatelně“ v Archivu bezpečnostních složek (ABS).

Zahájit spolupráci StB a podepsat tzv. vázací akt bylo rozhodnutím, jehož důsledky si s sebou člověk nesl celý život. Pro každého mělo ale jinou váhu. Jestliže např. pracovníci tzv. podniků zahraničního obchodu (PZO), jakým byl také Andrej Babiš, spolupracovali s tajnou policií víceméně automaticky a svůj úpis brali podobně jako členství v ROH nebo SČSP, u lidí z opozičních skupin i z šedivé masy šlo opravdu o hodně. To je pro změnu případ Oty Klempíře, který aktivním bonzováním pomohl mj. rozpadu známé hudební skupiny Nahoru po schodišti dolů band.

Přijde mi, že mladší generaci pod 30 označení „estébák“ už nic moc neříká a starší lidé zase nad minulostí shovívavě mávají rukou…

Je strašně důležité to připomínat. Totalitní režim stavěl lidi před rozhodnutí, která v demokracii neexistují. Je to jako by vám dnes BIS říkala: „Nespolupracuješ – děti nepůjdou na vysokou, nepojedeš na Západ, nedostaneš byt, manželka nedostane dialýzu.“ Většina lidí, které si StB vyhlídla, nepodlehla. A ten režim byl objektivně špatný – špatně se v něm žilo.

Tendence k extrémům, které vidíme dnes – ať nalevo nebo napravo – ukazují, že by se něco podobného mohlo vrátit v jiné podobě. Volání po „pevné ruce“, jednoduchých řešeních, pořádku za každou cenu – to nakonec vede k tomu, že se žije většině lidí hůř než ve svobodě.

Souhlasím, že připomínat jednotlivé příběhy dokumentující to, co byla StB, je klíčové. Ale podle výsledků voleb to většina lidí moc neřeší. Nechápu třeba, proč to Babiš stále tak vehementně zatlouká, když existuje takové množství důkazů.

Já jsem proti němu svědčil u soudu v Bratislavě jako svědek Ústavu paměti národa. Andrej Babiš nepochybně spolupracoval se StB (krycí jméno Bureš), ale chápu ho v jednom: nebyl to typ agenta-disidenta, který se tváří jako odpůrce režimu a pak udává (jako Klempíř nebo někteří jiní).

Pracoval v podniku zahraničního obchodu, byl člen strany – tam se automaticky předpokládalo, že spolupracují všichni. Část zaměstnanců byli přímo estébáci s hodností. Nikdo by mu neříkal protistátní věci. Takže žádné překvapení, na rozdíl od těch, kteří si hráli na disidenty jako třeba Nohavica nebo Jim Čert.

Zmínil jste Nohavicu, Čerta… Kdo další z kulturní scény?

Těch bylo hodně. Mimořádně odpornou figurou byl třeba zasoužilý umělec Vítězslav Vejražka. Čert nebo Nohavica – nebyli radostní udavači, byli to slaboši přitlačení ke zdi, kteří podlehli. Naopak Karel Plíhal, Pavel Dobeš spolupráci nepodepsali.

Soudit nemůžeme – nebyli jsme v jejich kůži. Ale vina tam je: způsobili zlo lidem, na které donášeli. Zlehčování typu „jenom říkal, kdy bude koncert“ je nebezpečné – StB nemonitorovala jen koncerty, ale celou společnost. Každá informace mohla být použita proti konkrétním lidem. Výstižně to řekl Magor (Ivan Martin Jirous): „S StB se nedají hrát šachy – má neznámý počet figur na neznámém počtu polí.“

Jaké byly vlastně hlavní kategorie spolupracovníků StB?

Začnu chronologicky. Do roku 1972 se používal termín „informátor“ – to byli tajní spolupracovníci, kteří podepisovali závazek ke spolupráci. Souběžně s touto kategorií existovali agenti, rezidenti a držetelé propůjčeného nebo konspiračního bytu. Po roce 1972 zmizela kategorie informátor a nahradil ji důvěrník, který nemusel podepisovat závazek o spolupráci: Tajný spolupracovník (agent nebo rezident) byl nasazován přímo v nepřátelském prostředí – disidenti, církev, underground, západní kontakty – podával tajné zprávy a musel podepsat vázací akt.

Důvěrník byl nižší stupeň: nemusel podepisovat nic formálního, dělal jen pomocné úkoly. Typický příklad: recepční v hotelu. Přijde estébák, ukáže odznak kriminálky a řekne: „Ten západní Němec tady pašuje drogy, zbraně nebo děti – dejte mi jeho pas, klíče od pokoje, čas příjezdu.“ To byla pomocná agentura.

Další klasický případ, který jsem sám prožil: když mě StB rozpracovávala, důvěrnicí byla sestra na rentgenovém oddělení v Jičíně. Pozvala mě na „preventivní rentgen plic“. Musel jsem se svléknout do trenýrek, všechno nechat v šatně.

Když jsem byl u přístroje, slyšel jsem, že do šatny někdo vešel. Ona mě zrentgenovala, mezitím estébák omačkal mé klíče do plastelíny pro tajnou prohlídku bytu. To byl typický důvěrník – žádný závazek, jen diskrétní pomoc.

A jak se dá obsah spolupráce dnes nejlépe rekonstruovat? Stačí svazek samotného spolupracovníka?

Ne. Nejcennější informace jsou ve svazcích osob, na které byl nasazen. V jeho vlastním svazku nemusí být každé udání – někdy ho tam dali, někdy ne, někdy jen parafrázovali. Svazky tajných spolupracovníků se často likvidovaly na konci režimu, ale drtivá většina dokumentů vznikala v kopiích. Takže i když svazek agenta spálili, kopie zůstaly v operativních svazcích obětí, v signálních svazcích, v prověřovaných osobách.

Když dnes čtete svazek disidenta, často najdete desítky hlášení bez uvedení zdroje – ale když sledujete časovou osu a konfrontujete ji s jinými materiály, agentura se dá vystopovat.

Základní byl tedy vázací akt. U Oty Klempíře se ale estébáci scházeli dlouho neformálně, než ho podepsal. Bylo to běžné?

Ano, to bylo standardní. Každý potenciální spolupracovník byl veden jako kandidát tajné spolupráce – KTS. To trvalo obvykle 3–6 měsíců, podle směrnic to nesmělo být déle než půl roku. Během té doby StB shromažďovala materiály: z podniku, ze školy, od sousedů, od kamarádů. Nasazovala agenty, aby zjistila, jestli kandidát o kontaktu s StB nemluví.

Prověřovala slabiny – dluhy, mimomanželský vztah, homosexuální orientaci, alkoholismus, trestnou činnost. Když prověrka dopadla „dobře“, přistoupili k získání. Pokud odmítl, svazek uložili nebo převedli na kategorii „sledovaná osoba“ nebo „nepřátelská osoba“.

Co bylo nejčastějším důvodem, proč StB spolupráci ukončila ze své vlastní iniciativy?

Dobrovolných a nadšených udavačů bylo opravdu minimum – řekl bych jednotky procent. Drtivá většina byla získána vydíráním. Princip každé tajné služby: nejprve získat, pak zkompromitovat.

Společná schůzka v hospodě, podepsaný příjem peněz, nahrávka intimního rozhovoru – a závazek ke spolupráci sloužil hlavně k tomu, aby se člověk cítil kompromitovaný a těžko mohl odejít.

Spolupráce končila několika způsoby: smrt, odstěhování, vážná nemoc, odmítnutí (stávalo se poměrně často, že si dotyční po 1–2 letech uvědomili, že opravdu škodí lidem), nebo když přestal být užitečný – např. oženil se, přestal chodit do undergroundu, změnil práci. Nejsnazší cestu ven znamenalo přestat se stýkat se zájmovými osobami, na které byl úkolován. To mohl udělat kdokoli.

Oto Klempíř po roce a půl napsal svému řídícímu důstojníkovi, že má psychické problémy a končí. Byl to pravý důvod?

Z jeho svazku je vidět, že nebyl nadšený udavač – měl s tím evidentní trauma. Ale bez jeho informací by StB nezískala poznatky, které vedly k věznění jednoho člověka, vyhození několika ze školy a výslechům dalších lidí.

Na jednu stranu jsou spolupracovníci oběti systému, na druhou stranu původci zla. Bez nich by StB byla slepá a hluchá. Relativizovat jejich vinu znamená urážet ty, kteří vydrželi – Václav Benda, Václav Havel a mnoho dalších, kteří obětovali roky života ve vězení, protože spolupráci odmítli.

Narazil jste při své práci i na spolupracovníky, kteří nebyli vydíráni, ale spolupracovali čistě ze zlých úmyslů?

Ano, ale bylo jich málo. Mezi nejnebezpečnější patřili Václav Rejholec, Václav Hyndrák, Mikuláš Nádaši, Arnold Keilbert – zrůdy, které dlouhodobě donášely na nejbližší lidi. Byli za nimi roky kriminálu, někdy i mrtví.

V 50. letech fyzické mučení, v 60. letech nejméně vydírání, za normalizace prověrky. Bez souhlasu StB jste nedostali byt, nemohli jste studovat nebo cestovat. Vydírací potenciál sice kolísal, ale režim prostě rozhodoval o všem.

Jak se člověk ocitl ve spárech StB?

Agent byl například poslaný na nějaký mejdan a ve zprávě napsal: „Já jsem tam seděl, když přišel Schovánek, přehodil si přes křeslo bundu a někdo další mu řekl, ať si ji dá na věšák jako všichni, ale on řekl, že ne, že si ji chce nechat tam. Pak už jsem se ožral a nic víc si nepamatuju.“

Pak sedí Schovánek u výslechu a nechce jim nic říct, ale oni na to řeknou, „My to stejně víme, ale chceme to slyšet od vás, abyste nám to řekl znovu a vy si najednou řeknete, že vědí stejně všechno, buď že tam měli odposlech nebo nějakého agenta a najednou jim řeknete všechno, o čem se tam mluvilo, ale oni ve skutečnosti nevěděli nic víc než tuhle historku o bundě na křesle.

Dá se říct, ve kterých letech byl největší nárůst tajných spolupracovníků?

Státní bezpečnost, byla posedlá statistikami. Velmi málo jich určitě bylo na konci šedesátých let, když si lidi uvědomili, že se na nějakou StB mohou vykašlat. Od začátku normalizace ty počty zase stoupaly a ustálily se někde tak mezi 6-9000 spolupracovníky.

Vůbec nejméně jich bylo na začátku 50. let, kdy se sice používaly ty nejbrutálnější metody, ale odpor společnosti byl největší a StB relativně malá. Agentů samozřejmě nemohlo být nadměrně mnoho, představa, že nějaký estébák řídil 10 spolupracovníků, je nesmysl.

Vy sám jste byl StB vyslýchán, jak to vypadalo?

Zatkli mě nečekaně 22. října 1987, odvezli do Bartolomějské ulice a výslech trval od půl čtvrté odpoledne až do půl druhé ráno, tedy přes 10 hodin bez přestávky. Fyzicky mě nemlátili, ale psychický nátlak byl extrémní.

Našli u mě hodně materiálů – videokazety ze setkání u Charliho Soukupa, dopisy od Jardy Hutky, Voknoviny a další věci. Mysleli si, že chytili někoho velmi důležitého, přitom jsem byl jen obyčejný kluk z Jičína na okraji scény.

Hráli klasickou dvojku: jeden „hodný“ (Polák), druhý „zlý“ (Volek – shodou okolností narozený ve stejný den jako já, jen o několik let dřív). Nedovolili mi jít na záchod, vyhrožovali domovní prohlídkou u rodičů, že o mě už mluvili na Hlasu Ameriky a že rodiče budou mít problémy.

Když se jim zdálo že odmítám vypovídat jak si představovali, začali dělat divadlo: dali do psacího stroje červené papíry („červeňáky“ na vazbu), začali psát iniciály a adresu, pozorovali mě, co udělám. Mysleli, že se zhroutím, ale já to neznal, takže jsem měl paradoxně 5–7 minut klid, když jsem si říkal „co blbnou“. Později jsem se dozvěděl, že to byl standardní psychický trik – většina lidí se při pohledu na červeňáky zhroutila, protože věděla, že jde do vazby

Celé to bylo jako film – pamatuju si místnost, každý detail, dodnes se mi to občas zdá ve snu. Na základě mé výpovědi udělali domovní prohlídku u Čuňase v kotelně, našli okopírované paměti Ladislava Klímy a vyhodili spolupracovníka Čuňase (Luďka Marxe) z práce v Památníku národního písemnictví. Později, na jaře 1989, když chtěli, abych svědčil proti Čuňasovi, už jsem nic nepodepsal, neřekl slovo – seděl jsem tam hodiny, hulákali na mě, ale věděl jsem, že cokoli řeknu, použijí u soudu.

Snažím se představit si, jaké pocity má asi člověk, který byl v minulosti agentem StB…

To se velmi liší podle toho, jestli byl vydírán, nebo spolupracoval dobrovolně – těch druhých bylo minimum. Drtivá většina byla získána nátlakem – zkompromitováni podepsali závazek, aby se cítili v pasti a těžko se jim z ní unikalo.

Viděli přitom, že kvůli nim někdo šel do vězení nebo byl vyhozen z práce, ale taky věděli, že StB je může kdykoli zničit. Někteří se dnes snaží celou situaci i sami pro sebe zlehčovat („jenom jsem jim říkal, kdy a kde bude další koncert“), ale pravda je, že žádná informace nebyla nevinná – StB monitorovala celou společnost a každá maličkost mohla vést k výslechům, vazbě, zničeným životům.