Mýtus o krvavém králi: Co se skutečně dělo v Belgickém Kongu

Co se vám vybaví, když se řekne koloniální Afrika? I když se člověk o téma pronikání evropských mocností na černý kontinent nikdy výrazně nezajímal, pravděpodobně alespoň slyšel o Belgickém Kongu a králi Leopoldovi II. Ten byl ten nejhorší, že? Mrzačení dětí, deset milionů mrtvých, otrocká práce černochů na kaučukových plantážích a další zvěrstva...

Tyto hrůzy popsal ve své super úspěšné knize King Leopold's Ghost: A Story of Greed, Terror and Heroism in Colonial Africa známý autor Adam Hochschild. Kniha se stala světovým bestselerem. Vyšla i ve slovenštině pod názvem Duch kráľa Leopolda: Príbeh chamtivosti, utrpenia a odvahy v koloniálnej Afrike. 

Na základě Hochschildových tvrzení se dokonce změnily osnovy, podle kterých se na belgických školách o koloniální éře učí. Z knihy dodnes citují novináři.

Dnes už ale víme – nebo bychom měli vědět – že si autor mnoho věcí vymyslel, spousty dalších překroutil a celkově vykreslil belgického krále Leopolda II. jako krvavého řezníka domorodých obyvatel zcela neprávem. Úspěch takto vyfabulované knihy by měl být skandál.

Problémem dneška je, že téměř nelze diskutovat o kolonialismu racionálně, protože se z něj stalo morální tabu podobné holocaustu. Tento text se opírá o akademickou práci a publikace Bruce Gilleyho a rozebírá, co se v Kongu skutečně odehrálo a proč dnes téměř není možné o kolonialismu mluvit jinak než se strachem z lynče.

Důkazem může být případ právě zmíněného kanadsko-amerického akademika Gilleyho, který se o ideologicky nezaujatou analýzu vlivu evropského kolonialismu v Africe úspěšně pokusil. Na akademické půdě ale s vědeckým článkem The Case for Colonialism tvrdě narazil: během několika minut od publikace vznikly proti článku tři petice, které podepsalo kolem 30 tisíc lidí. Podle některých měl být autorovi dokonce odebrán titul PhD. a dočkal se také opakovaných výhrůžek smrtí.

Koloniální éra přitom nebyla žádnou výjimkou z lidských dějin, žádnou deviací od přirozeného vývoje. Právě naopak, kolonialismus je historická norma, která doprovází vznik všech civilizací. Rozšiřování území, dobývání, podmanění si jiných národů – to nejsou výmysly Západu 19. století, ale základní konstanty politické historie. 

Představa, že evropské kolonie byly jakýmsi zvláštním případem „zla“, je jednoznačně ahistorická a ideologická lež.

Evropský kolonialismus se od jiných lišil mimo jiné v tom, že s sebou přinesl pokrok, infrastrukturu, zdravotnictví, vzdělání, právo a systém správy. 

Zatímco dnes je moderní označovat každou formu koloniální přítomnosti za „rasismus“, málokdo upozorňuje na jeden opomíjený detail, a sice víru, že i africké a asijské národy mohou být civilizované. Jinými slovy, že i černoši mohou žít jako Evropané. To byla v 19. století velmi pokroková myšlenka a dá se říci, že to je vlastně úplný opak toho, čemu dnes říkáme rasismus. 

Samozřejmě, že se excesy děly, ale evropští kolonizátoři nebyli pouze „imperialisté s rukama od krve“, ale především správci, inženýři, lékaři, učitelé a přírodovědci. To, že kolonizátory mnohde vnímali jako lepší alternativu k předešlému stavu, je například doložené „hlasováním nohama“ v Indii, kdy se lidé soustavně dobrovolně shlukovali kolem měst a pevností pod britským vedením. Bylo tam prostě více bezpečí a možností prosadit se. 

A ti, kdo dnes obviňují kolonialismus z „rasového útlaku“, zapomínají, že předkoloniální Afrika byla silně rasistická, otrokářská, patriarchální, do značné míry feudální nebo teokratická, a nikoli mírumilovná.

Gilley popisuje například říši Fulani, kde se otroctví a nucené práce praktikovaly po staletí. Buganda byla regionem, kde vládci rutinně prováděli masové popravy, někdy i stovek poddaných najednou. A co víc, obchod s otroky východoafrického pobřeží byl řízen převážně arabskými a islámskými otrokáři, nikoli evropskými koloniálními úředníky.

To ale v narativu současného západního školství neslyšíte. Proč? Protože se nehodí do zjednodušeného schématu „bílí zlí, ostatní ušlechtilí“.

Z celé koloniální historie subsaharské Afriky neexistuje snad výbušnější případ než ten belgický. A to navzdory tomu, že většina lidí, kteří dnes házejí jméno krále Leopolda II. Belgického do debat jako synonymum genocidy, neví o Belgickém Kongu téměř nic. 

Tedy kromě vyprávění o „usekaných rukou“ a „deseti milionech mrtvých“, které vešlo do povědomí skrze již zmíněnou knihu Adama Hochschilda, který se ale spíše než historií řídí emocionálním aktivismem.

Skutečný příběh Konga je daleko složitější, a hlavně přesně opačný, než jak se obvykle vypráví. A začíná dlouho před tím, než Leopold II. vůbec uvažoval o získání koloniální državy.

Oblast, kterou dnes známe jako Demokratická republika Kongo, byla v 19. století roztříštěným a násilným územím, ovládaným řadou lokálních království, kmenových konfederací a především islámských obchodníků s otroky.

Například Tippu Tip, arabsko-svahilský obchodník a válečník, vybudoval východně od řeky Kongo rozsáhlou síť otrokářských karavan a pevnůstek, které terorizovaly místní obyvatelstvo a tamní domorodce naháněly jako stáda dobytka pro otrockou práci. Právě zde docházelo ke skutečně brutálním praktikám, jako byly masové deportace, znásilňování a systematické ničení vesnic.

Evropská přítomnost byla zpočátku minimální, omezená na výzkumné výpravy a misionářskou činnost. Ale právě s cílem ukončit arabské otrokářství, zavést pořádek a rozjet obchod začal belgický král Leopold II. vyvíjet aktivitu, která vyústila ve vznik Svobodného státu Kongo (1885–1908).

Na Berlínské konferenci v roce 1885 bylo Leopoldovi území Konga oficiálně přiznáno. Pozor, nikoli Belgii, ale jemu osobně – jako soukromému držiteli. Vznikl tak Svobodný stát Kongo, který měl být modelovým příkladem civilizační mise bez přímé státní kolonizace. Leopold slíbil, že bude podporovat obchod, ukončí otroctví a zajistí svobodu obchodu a víry.

Místo toho ale došlo k masivnímu vykořisťování domorodého obyvatelstva prostřednictvím koncesních společností, které získaly monopol na těžbu kaučuku a jiných surovin. Tyto společnosti neřídil Leopold, ale komerční subjekty.

Bádání historiků výslovně potvrzuje, že v této fázi došlo k vážným excesům, včetně poprav, nucené práce, fyzických trestů a celkově extrémního tlaku na sběr surovin.

Když se mluví o „krvavém Leopoldovi“ a masovém násilí v Kongu, málokdo si položí základní otázku: Kdo přesně tyto zločiny páchal? Podle Gilleyho to rozhodně nebyl belgický král sedící v Bruselu a často ani státní úředníci. Hlavními aktéry teroru v období Svobodného státu Kongo byli zaměstnanci soukromých koncesních společností a jejich ozbrojené složky.

Tyto společnosti – například ABIR (Anglo-Belgian India Rubber Company) nebo Société Anversoise – získaly od Leopolda exkluzivní právo těžit kaučuk a další suroviny na obrovském území výměnou za poplatky do královské pokladny. Motivace byla jednoduchá: zisk za každou cenu.

Aby společnosti maximalizovaly výnos, vybudovaly vlastní systémy násilného donucení, včetně používání domorodé milice známé jako Force Publique. 

Ta byla složena především z afrických žoldnéřů (askaris), často z jiných etnik než místní obyvatelstvo. Velení jí zajišťovali evropští důstojníci najatí právě koncesními firmami. Force Publique používala bičování, odebírání rukojmí z řad žen a dětí, ničení vesnic a – v těch nejznámějších případech – amputace rukou.

Důležité je zdůraznit, že tyto praktiky nevycházely z příkazu Leopolda II., ale z prostředí soukromých firem bez odpovídající kontroly, které Leopold z Bruselu toleroval a financoval, ale přímo neřídil. Gilley podtrhuje, že právě absence státní správy a outsourcing moci vytvořily prostor pro excesy, které později vedly k mezinárodnímu tlaku na změnu režimu. 

Pokud tedy někdo nese přímou vinu za každodenní brutalitu v Kongu, pak to nejsou politici nebo kolonialismus jako takový, ale konkrétní soukromé korporace jednající v atmosféře naprosté beztrestnosti.

Ale – a zde je klíčový bod – podle Gilleyho a dalších historiků neexistují věrohodná data, která by potvrzovala deset milionů mrtvých. Toto číslo se poprvé objevilo až v aktivistické literatuře o sto let později, bez podložení. Neexistují žádné sčítací listiny, úmrtní knihy, populační modely. Jen výkřiky o „genocidě“, které se bezmyšlenkovitě opakují dodnes.

Co je ale zásadní a co se v běžném narativu zcela zamlčuje, je, že to byl právě Leopold II., kdo po mezinárodním tlaku uznal, že experiment se nepovedl a rozhodl o transformaci Konga ze soukromého držení ve formální belgickou kolonii, čímž došlo ke zmírnění represí a zavedení skutečné koloniální správy.

Gilley v této souvislosti upozorňuje na jeden z největších paradoxů celé kauzy: koloniální status znamenal pro Kongo zlepšení, nikoli zhoršení. Lékem na násilí tedy nebylo méně kolonialismu, ale naopak více.

Belgická koloniální administrativa zavedla zásadní omezení pravomocí koncesních firem, čímž se výrazně zlepšilo postavení domorodých lidí, efektivní kontrolu nad výběrem daní, kontrolu práce a v neposlední řadě budování škol, nemocnic a dopravní infrastruktury.

Zatímco Svobodný stát Kongo byl jakýmsi experimentem v „privatizovaném kolonialismu“, Belgické Kongo bylo klasickou kolonií pod dohledem evropské vlády, což znamenalo větší ochranu pro domorodé obyvatelstvo, a to jak v porovnání s předešlým stavem, tak i tím, který na tomto území panoval ještě před „příchodem bílého muže“.

Zatímco „Leopold = genocida“ se dnes vyučuje jako axiom, skutečné procesy, které vedly k jeho zásahu proti excesům soukromých firem, se z výkladu zcela vytratily. O příšerném předkoloniálním prostředí muslimských otrokářů nemluvě.

Belgické Kongo tedy není příběhem brutálního panovníka, který zotročil miliony. Je to příběh o tom, jak špatně nastavený experiment s outsourcingem státní moci vedl k excesům a jak státní kolonialismus, jakkoli nepopulární, přinesl relativní zklidnění a racionalizaci správy.

Je to příběh, který nejde vyprávět bez historických konotací. A právě proto vadí. Protože narušuje představu o „zlém bělochovi“, kterou si moderní levicový intelektuál stále tak pečlivě hýčká. Král Leopold by ale z fleku mohl nosit tričko Black Lives Matter, protože mu na životech černých obyvatel skutečně záleželo.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.