KOMENTÁŘ JANA MALINY | Když se na konci července zhroutila hranice ve španělské Ceutě a během dvou dnů jí prošlo přes sedmdesát tisíc lidí, socialistická vláda v Madridu reagovala pomalu, chaoticky a s velkým zpožděním. Trvalo jí neuvěřitelných 26 dní, než situaci vůbec formálně označila za hrozbu pro národní bezpečnost. Když ale koncem srpna a začátkem září vypukly v Ceutě a Madridu násilné nepokoje, státu stačilo pár minut, aby na místo poslal těžkooděnce. Tenhle kontrast v rychlosti mnohé napovídá o tom, kde dnešní evropská levice hledá své priority.
Představte si, že se ráno probudíte a zjistíte, že do vašeho města vtrhly desítky tisíc lidí bez jakýchkoliv dokladů. A ne, nechovají se hezky. Starosta Ceuty okamžitě žádal centrální španělskou vládu o zvláštní pravomoci a jednotné velení. Madrid to odmítl – a náhradní srovnatelný koordinační rámec zavedl až o měsíc později.
Uběhl měsíc a španělské úřady dodnes netuší, kolik lidí se vlastně na jejich území bez řádné kontroly pohybuje. Zatímco ministr vnitra Fernando Grande-Marlaska v Kongresu tvrdil, že v Ceutě zůstává kolem pěti tisíc osob, místní správa mluví o víc než dvojnásobku. Tohle už prostě není nějaký obyčejný šlendrián. To je diagnóza státu, který rezignoval na své základní funkce.
A samozřejmě, na situaci nejvíc doplácejí obyčejní lidé. Kvůli bezpečnostní situaci musela Ceuta mj. odložit otevření obecních jeslí nejméně do konce září. Město zároveň veřejně žádalo ministerstvo školství, ať konečně řekne, kolik policistů a jakých opatření se rodiny dočkají, než půjdou děti do školy – protože spousta rodičů zatím stále váhá.
Bylo by nefér říct, že stát jen sedí ze založenýma rukama, ale ani měsíc po kolapsu hranice nedokázal lidem dát jasnou odpověď na jednoduchou otázku: bude to bezpečné?
V jiných případech stát umí jednat rychle
V kontrastu s touhle skandálně pomalou reakcí na systémovou krizi působí zásahy proti konkrétním násilným excesům jako z jiného světa. Když 27. srpna v Ceutě část demonstrantů prolomila bezpečnostní kordon, začala zapalovat přístřešky a blokovala vozidla Červeného kříže, nebo když 2. září po skončení shromáždění u madridského Kongresu létaly na policii předměty a do potyčky se zapojili i lidé z krajně pravicového Núcleo Nacional, stát zareagoval bleskově – kordony, okamžité zatýkání, tvrdý zákrok.
Stojí za zdůraznění, že drtivá většina protestů proti vládnímu řízení krize – ať tisícihlavé shromáždění před Delegací vlády v Ceutě, nebo demonstrace hasičů, policistů a záchranářů koncem srpna – proběhla bez náslilí. To ale neznamená, že tenhle kontrast není zcela zásadní a demoralizující pro rodilé Španěly: když přijde na vypořádání se s konkrétním násilím v centru metropole, dokáže stát jednat rozhodně a během minut. Když přijde na ochranu vlastní vnější hranice, potřebuje měsíc.
Pokud stát potřebuje téměř měsíc na to, aby si vůbec přiznal, že mu padla hranice, ale na zvládnutí konkrétních násilných výtržností mu stačí minuty, stojí za to se ptát, kde leží jeho skutečné priority. Evropa si nemůže dovolit lídry, kterým ochrana vlastní hranice trvá o řád déle než zvládnutí demonstrantů ve vlastních ulicích.
To je něco, co z mého pohledu Madrid dluží vysvětlit. Minimálně svým občanům, ale vlastně i občanům všech států Unie.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a nastavujme společně nekompromisní zrcadlo lidem, kteří ničí Evropu. Díky.
