Nad „ostrovem svobody“ se smráká. Kdy Trump skoncuje s castrovským režimem na Kubě?

Castrovská Kuba – to je, ať už ho nahlížíme jakkoli, jeden z velkých příběhů druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Poté, co kubánští revolucionáři před bezmála sedmdesáti lety svrhli autoritativní režim prezidenta Fulgencia Batisty a poté začali budovat svou verzi komunismu, přivedli – politicky zneužití sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem –  svět na samý pokraj třetí světové, tentokrát jaderné války. 

Levičáci z celého světa adorovali Castrův režim navzdory tomu velmi dlouho, dokonce i po pádu tzv. východního bloku a Sovětského svazu. Dnes je to ve všech ohledech represivní, deviantní režim, opuštěný posledními spojenci, na pokraji totálního krachu. Stane se tak Donald Trump tím americkým prezidentem, který o jeho konci rozhodne a bude z něj profitovat?

Všechno začalo na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Charismatickému Fidelu Castrovi, jeho bratru Raúlovi, argentinskému lékaři Che Guevarovi a jejich vousatým partyzánům (Barbudos, doslova vousáči) se na přelomu let 1958 a 1959 podařilo porazit zkorumpovanou autoritativní a proamerickou vládu a v následujících letech vytvořili na Kubě svéráznou levicovou diktaturu, formálně komunistickou, nepostrádající ovšem řadu latinskoamerických a karibských specifik.

Jednalo se o pozoruhodný „husarský kousek“ revolucionářů a současně o takřka neuvěřitelný kolaps Spojených států. Jejich nejviditelnějším selháním byl krach invaze v Zátoce sviní na jaře 1961 (konkrétně se jednalo o podporu exilových Kubánců usilujících o svržení castristů) a neschopnost zbavit se Castrovy vlády v letech, jež následovala po tzv. kubánské raketové krizi v roce 1962.

Pro celosvětovou levici, jedno zda z blízké Střední a Jižní Ameriky, kde se v řadě zemí pokoušeli kubánskou revoluci, tu méně, tu více úspěšně, vždy ale jenom dočasně, napodobovat (Chile, Venezuela, Nikaragua a další), anebo z Evropy či z Asie, byli bratři Castrové a Che Guevara adorovaní, nedotknutelní hrdinové. 

Na fotografiích a v dokumentárních filmech z šedesátých let, kdy se mladá generace ve Spojených státech amerických i v západní Evropě bouřila proti establishmentu, vidíme květinové děti a jejich sympatizanty nezřídka v tričkách nejen s čínským masovým vrahem Mao Ce-tungem či s vůdcem vietnamských komunistů „dobrým strýčkem“ Ho Či Minem, ale právě i s Fidelem Castrem či s Che Guevarou.

Oba dva muži se stali symbolem „pokrokového mládí“, a to jak na „ostrově svobody“ samotném (jak se Kubě třeba i v československých oficiálních médiích bez ironie [!] přezdívalo), tak mimo něj. 

Kubánské školství, kubánské zdravotnictví a některé další rezorty se staly (v některých ohledech, primárně díky masivní podpoře ze strany SSSR a dalších socialistických států) vzorem pro řadu rozvojových zemí. Bez ohledu na to, že k režimu neodmyslitelně patřilo také brutální pronásledování politických odpůrců a bez ohledu na to, že se režim pozvolna měnil, i kvůli tomu, v bizarní dystopickou tyranii.

Pokud jste na Kubě nebyli a nechce-li se vám studovat odborné práce historiků či politologů, čemuž naprosto rozumím, a přesto vás tato země zajímá, přečtěte si třeba knížku dokumentaristů a cestovatelů Petra Horkého a Miroslava Náplavy Cuba Libre (2006), román české spisovatelky a hispanistky Markéty Pilátové Tsunami blues (2014), anebo si pusťte film Než se setmí režiséra Juliana Schnabela z roku 2000 s Javierem Bardemem v hlavní roli. 

K tomu, abyste si udělali o castrovské Kubě jasný obraz, zcela odlišný od toho, jak ji viděli a jak ji pro sebe i pro svět idealizovali někteří slavní spisovatelé a sportovci (Kolumbijec Gabriel García Márquez či Argentinci Julio Cortázar a Diego Armando Maradona), to pro začátek úplně stačí.

Rozpad Sovětského svazu na počátku devadesátých let 20. století znamenal definitivní konec pošetilého snu o vybudování komunismu nejen v této zemi, který stál desítky milionů lidských životů, ale i pro řadu ideologicky, politicky a vojensky spřízněných států, které byly na sovětské pomoci životně závislé. Kuba byla mezi nimi na jednom z předních míst, což pro její budoucnost nevěstilo nic dobrého.

Kubánský režim, protkaný korupcí a nepotismem, včetně obchodu s drogami, do něhož byli zapleteni i vysocí političtí a vojenští činitelé (stačí připomenout proces s generálem Ochoou z roku 1989), se po rozpadu SSSR propadl do permanentní hospodářské krize, kterou by nikdy nepřežil, kdyby mu neposkytovaly pomoc komunistická Čína, a hlavně Chávezova a poté Madurova Venezuela. 

Po odstoupení Fidela Castra z úřadu prezidenta v roce 2006 a po nástupu jeho bratra Raúla do čela státu se situace začala pozvolna měnit, změny ale byly spíše kosmetické a netýkaly se podstaty režimu. Jeho změnu si nevynutily ani rozsáhlé protesty z léta 2021, vyvolané nedostatkem základních potravin. Dlouhé, pomalé „čekání na smrt“ bylo a je pro Kubánce nesmírně vysilující a těžce depresivní.

V roce 2026 se situace změnila. Spektakulární vojenská operace ve Venezuele, zatčení tamního prezidenta Nicólase Madura a ropná blokáda ze strany USA vystavily Kubu „ze dne na den“ krizi, kterou castrovský režim, nestane-li se něco nepředvídatelného, nemůže přežít. 

Tomu odpovídají i odhodlané výroky Donalda Trumpa (ne že by zase tolik záleželo na jeho výrocích, to víme všichni, ale…) a signály, že se „hýbají ledy“ v samotném kubánském vedení. Jakkoli platí, že podobné režimy mají mnohem pevnější kořeny, než se při pohledu zvenku může zdát (viz například Írán), tentokrát je konec castristů, zdá se, opravdu na dosah.

Je tomu tak tím spíš, že zatímco americký viceprezident James D. Vance je k zahraničním angažmá USA spíše skeptický, státní tajemník Marco Rubio je v tomto ohledu jestřáb. Nezapomínejme, že Rubio sám se sice narodil již na Floridě, jeho rodiče jsou ale rodáci z Kuby, odkud v roce 1956 odešli do USA. 

Pro Rubia byla „kubánská otázka“ jedním z klíčových témat už jako senátora, natož poté, co se stal ministrem zahraničí. Je to právě jeho tlak, jenž vede Trumpa k co nejrychlejšímu „vyřešení“ problému, se kterým si nedokázal poradit žádný z jeho předchůdců od časů Dwighta Eisenhowera z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století.

Pokud se by kvůli americkému tlaku castrovský režim na Kubě v dohledné době skutečně zhroutil, navíc bez války, bez jediného výstřelu (na rozdíl o Íránu), přineslo by to Donaldu Trumpovi a Marku Rubiovi hodně politických bodů.

Svým způsobem by to mohlo, přinejmenším zčásti, zastřít jen zpola úspěšnou operaci (pokud jde o celkový výsledek) ve Venezuele a v Íránu (z níž má americká veřejnost zatím, eufemisticky řečeno, hodně rozporuplný dojem). Vliv exilových Kubánců na Floridě a (méně) v dalších státech americké unie už sice není tak velký, jako býval, i tak je to ale faktor, se kterým by bylo třeba již v listopadových midterms a v prezidentských volbách v roce 2028 vážně počítat – přirozeně ve prospěch vládnoucích republikánů, ať už jejich kandidátem bude kdokoli.

Jak je všeobecně známo, pronesl Fidel Castro během své obhajoby u soudu poté, co byl zatčen po neúspěšném pokusu o státní převrat v létě 1953 (útok na kasárna Moncada v Santiagu de Chile) projev, který zakončil legendární větou „Dějiny mi dají za pravdu“. 

Třebaže byl příběh „jeho“ Kuby v následujících letech a desetiletích a vlastně je i dnes složitý a mnohovrstevnatý, ukazuje se, že pravdu neměl on, nýbrž jeho političtí protivníci. Někdejší „ostrov svobody“ je totiž bezmála tři čtvrtě století po tomto projevu blízko toho, aby se z něj stal šťastný „ostrov strýčka Donalda“.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.