Díky AI si Vergilia přečte každý. Koně bez praxe neošetří nikdo. Co odhalila kauza Kladruby

Zpráva školní inspekce a rezignace ředitelky Lenky Gotthardové, o které jsme psali minulý týden, otevřela řadu otázek. Na některé se odpověď možná dozvíme časem, některé snadnou odpověď nemají. Začněme proto u těch jednodušších.

První reakce, jak se objevovaly na sociálních sítích, měly společné dva jmenovatele. Šok a otázku, co je za tím. Zejména bývalí žáci velmi silně, až dojatě vzpomínali na pedagogické působení Lenky Gotthardové a zpráva inspekce jim přišla neuvěřitelná. Zároveň se objevovaly první pochybnosti o závěrech inspekce — a to prostě a jednoduše proto, že osobní zkušenost řady lidí s fungováním školy a její někdejší ředitelky byla diametrálně odlišná.

Velmi rázně se vůči celé záležitosti vymezila další výrazná osobnost koňského světa, ředitelka podobně zaměřené školy v Chuchli, dlouholetá úspěšná startérka (mimo jiné i Velké pardubické) a členka rady českého Jockey Clubu Soňa Froňková. Ta poukázala především na nestandardní průběh inspekce i na zvláštní mlčení zřizovatele, tedy Pardubického kraje. Na svém facebookovém profilu napsala: „Ještě bych zmínila, že se kraj za Lenku Gotthardovou vůbec nepostavil. A ČSI většinou dává čas na odstranění nedostatků, situaci kontroluje po uběhnutí nějakého času… Lenka nedostala šanci. Za dva roky toho moc nezmůže, když se snaží situaci ve škole stabilizovat. Toto spíš vypadá na objednávku.“

Odpověď na otázku, zda za ostře kritickou zprávou inspekce a mlčením zřizovatele bylo něco víc než jen názor jednotlivých inspektorů, dostaneme patrně v brzké době. Každopádně vzhledem k pozornosti, kterou kauza vyvolala a vzhledem k podpoře, které se kritizované ředitelce dostalo z řad odborné veřejnosti, bude ředitelské křeslo hodně horké.

Tuto otázku ale nechme teď stranou. Po zveřejnění článku jsem dostal e-mailem několik reakcí od ředitelů prakticky zaměřených škol. Ty reakce byly výmluvné a zdůrazňovaly dvě věci: za prvé odpor proti praxi, který oni sami ale vnímají jako naprosto klíčovou pro jejich obor vzdělání; a kvalifikaci inspekce pro daný obor.

Téma odporu k praxi se objevovalo i v příspěvcích na podporu Lenky Gotthardové na sociálních sítích. Zejména od starších ročníků zaznívalo, že dnešní žáci mají proti praxím odpor, protože se jim nechce pracovat. Pochopitelný sentiment ale nechme stranou. Patrně důležitější je to, že jistou averzi vůči fyzické práci a námaze podporuje vzdělávací systém, který na piedestal staví všeobecné vzdělání a zdatnost praktickou, zejména pokud je její součástí nějaký fyzický výkon, vnímá jako podružnou.

Je v tom jistý paradox. Rozmanitost se stala novým božstvem, respekt k ní pak všeobecně vyznávaným náboženstvím. Přesto když přijde na vzdělávání, tato rozmanitost najednou mizí a nastupuje jeden jediný ideál, jímž je student s rozhledem, který bude umět dobře argumentovat. Toto je vnímáno jako rozvoj jeho osobnosti; že u některých studentů může být rozvoje jejich osobnosti naopak dosaženo tím, že si osvojí nějakou praktickou dovednost, jež je výsledkem určité rutiny, to je jaksi opomíjeno.

Vzdělávací systém jako by zapomínal — anebo jako by chtěl zapomenout —, že školy prakticky zaměřené prostě musí plnit svůj úkol a připravovat studenty na obor, pro který jsou zřízeny. A jako by nevěřil ředitelům, že ti si toto dobře uvědomují. Ale možná je to záměr: nelze se ubránit myšlence, že toto zglajchšaltování vzdělávacího systému a jeho podřízení chiméře všeobecného vzdělání má suplovat nedostatek míst na gymnáziích, kam většina rodičů chce dostat své děti s výhledem na další studium na vysoké škole často výrazně odlišného zaměření, než jaké má škola střední. To je zásadní chyba.

Tato chyba bude ale v budoucnu vidět víc než kdykoli předtím. Podlehli jsme totiž chiméře všeobecné vzdělanosti a tzv. „znalostní ekonomiky“. Lépe řečeno, špatně jsme pochopili, co znamená ona „znalost“ a až příliš snadno ji ztotožnili s určitou sadou schopností a dovedností čistě intelektuálních. Razantní nástup AI a bezprostřední změny na pracovním trhu však vedly k rychlému vystřízlivění. Intelektuální excelence bude dál hrát prim, průměrná intelektuální průprava se ale propadne do bezvýznamnosti.

Řečeno jinými slovy, to, co se vydávalo za vzdělání, ale vlastně bylo jen takovým „okecáváním“, teď plně převzala AI — a umí to mnohem líp. Na druhou stranu roste význam prakticky zaměřených oborů, zejména těch, kde je součástí praxe určitý fyzický výkon. Že na to český vzdělávací systém ještě nezareagoval a místo toho řeší jen místa na gymnáziích, je velké selhání.

Ale vraťme se oklikou na začátek. Jak dobře připravení jsou školní inspektoři na svou práci? Kladruby jsou velmi dobrý příklad. Pokud proti sobě stojí uznávaná odbornice v oboru, která za sebou má léta praxe, několik knih, desítky vděčných bývalých studentů a inspektoři, jejichž odborná zkušenost je nulová a jedinou kvalifikací je absolvování pedagogické fakulty, kde psali diplomku třeba na hodně vzdálené téma, pak je jasné, že je něco špatně. Ale není to jen vina těch inspektorů. Něco je špatné v celém systému, pokud cílem inspekce je to, aby všechny školy byly stejné. Nemají takové být a ředitelům, kteří jsou odborně zdatní a jsou odhodláni jít svou cestou, je třeba pomáhat a nikoli jim házet klacky pod nohy nebo je likvidovat.

České školství jako by stále věřilo, že vrcholem lidského rozvoje je schopnost správně argumentovat. Jenže svět nestojí jen na lidech, kteří umějí mluvit. Stojí také na lidech, kteří umějí dělat. Staří Řekové tomu říkali harmonie těla a ducha. My jsme na ni zapomněli a vytvořili systém, který považuje praktickou dovednost za něco méněcenného. Možná právě proto dnes zoufale sháníme řemeslníky, zatímco absolventů s diplomem a nejistou budoucností máme nadbytek. Vergilia si může přečíst i dělník ve šroubárně. Ale intelektuál bez praxe koně neošetří. A v budoucnosti možná právě tato schopnost rozhodne o tom, kdo bude skutečně nepostradatelný.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a získáte informace nejen z politiky, ekonomiky, ale také ze stáje. Díky moc.