Tvrdá slova, měkký obsah. Macinkův projev v OSN o Rusku zůstal na půl cesty

Zahraniční politici musejí být z pozice Česka vůči Ukrajině poměrně zmatení. Jistý podíl na tom má určitá dvojkolejnost postojů mezi pohledem vlády – a podotkněme, že je to právě vláda, kdo odpovídá za zahraniční politiku – a prezidenta. Především jde ale o nekonzistentní signály, které vláda Andreje Babiše sama vysílá. Jako by si kabinet vypůjčil scénář z Princezny Koloběžky: Je ustrojený–neustrojený, přijel–nepřijel, s darem–nedarem.

Tak například: vláda sice zachovala klíčovou muniční iniciativu, zároveň ale otevřeně říká, že na ni nedá ani korunu. Deklaruje solidaritu s Ukrajinou, ale zároveň jí kabinet seškrtává humanitární podporu. Ceníme si práce Ukrajinců a jejich přínosu pro ekonomiku, ale předseda Sněmovny ostentativně sundává ukrajinskou vlajku ze svého úřadu.

A i když se ministr Macinka na návštěvě Ukrajiny za napadenou zemi jednoznačně postaví, tak si zároveň s sebou přiveze Filipa Turka, který napadení země obratem relativizuje.

Podobně rozporuplný moment představuje i úterní (24. února 2026) projev ministra zahraničí Macinky na plénu OSN. Macinka měl v OSN projevy dva, jeden na Valném shromáždění, jeden na Radě bezpečnosti – ten v české společnosti vyvolal všeobecné nadšení nad tím, že pro-ukrajinský kurz Česka, který zastává velká část naší občanské společnosti, se vrací do kolejí vytyčených minulou vládou.

Jenže tak jednoduché to není a v projevu lze najít až příliš mnoho zbytečného relativismu.

Že Česko podle Macinkových projevů stojí na straně Ukrajiny, nemůže být pochyb. A je podstatné, že to bylo řečeno a že česká diplomacie formálně nestojí po boku té maďarské nebo slovenské. Jenže to nestačí. 

Že stojíme na straně dobra, je nutná podmínka k tomu, abychom se na sebe ráno mohli podívat do zrcadla, nikoliv důvod k bouřlivým ovacím ve stoje.

Český ministr zahraničí v projevu explicitně neříká, že Rusko nemělo válku vůbec začínat. Že krvavá invaze do sousední země je sama o sobě odsouzeníhodným krokem, který překročil veškeré červené linie – od mezinárodního práva k vyššímu principu mravnímu. Namísto toho Macinka apeluje na to, že válka trvá už čtyři roky.

„Pokud vítězství nemá jasný konec, pak to není strategie. Je to cynický autopilot,“ říká Petr Macinka. To lze číst i tak, že pokud by Rusko splnilo své cíle za tři dny, jak Vladimir Putin plánoval, nebo možná za tři týdny, tři měsíce, nebo za tři roky, byly by kroky Ruska méně odsouzeníhodné.

Nebyly. Rusko se vydalo na cestu zla ve chvíli, kdy první ruský voják překročil hranice Ukrajiny, a je na místě jej odsoudit právě za to. Ne kvůli tomu, že nevyhrálo včas ani že válku zbytečně protahuje.

Není to jediný bod Macinkova projevu, který by si pečlivý posluchač mohl podtrhnout nesouhlasnou vlnovkou. Macinka v projevu Rusko opakovaně označuje slovy jako „velmoc“, „globální mocnost“ a „velký národ“. Všechna označení jsou přinejlepším diskutabilní, mnohem spíš přežitým reliktem minulosti. 

Rusko není žádná globální velmoc. Jeho síla – a slabost – spočívá pouze v tom, že je vedena všehoschopným mužikem, který má k dispozici šest tisíc atomovek. Jinak je to však země v mezinárodní izolaci, pod těžkými západními sankcemi a s nominálním HDP na úrovni Itálie. Země, která je na chvostu naprosté většiny žebříčků, které definují velmocenský status.

A poslední poznámka pod čarou: Macinka v projevu oceňuje ruské hrdiny, kteří „kdysi bojovali bok po boku s evropskými národy proti nacismu“. Nelze si nevšimnout, že samo Rusko tuto část vlastní historie rádo propaguje. Ostatně „denacifikace“ je jedním z falešných narativů, kterými ospravedlňuje svůj útok na Ukrajinu. 

Všichni, kdo tuto rétoriku přejímají, by si však měli připomenout úvodní roky druhé světové války, které byly ovlivněny německo-sovětským paktem Molotov–Ribbentrop a následnou smlouvou o přátelství mezi oběma národy.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.