Norský olympijský zázrak: Systém výchovy sportovních talentů začíná požírat vlastní hvězdy

Současná zimní olympiáda v Itálii ještě není zdaleka u konce, ovšem Norové už mají znovu nakročeno k fenomenálnímu úspěchu. Země s 5,5 miliony obyvatel už do této chvíle získala 26 medailí, z toho 12 zlatých, a s přehledem vede pořadí.

Není to přitom žádné velké překvapení. Od olympiády 2010 v kanadském Vancouveru neměly zimní olympijské hry v žebříčku států jiného vítěze než právě Norsko. A malý skandinávský národ vede i historické pořadí – mezi lety 1926 až 2022 získal 405 medailí (148 zlatých). Až na dalších místech figurují sportovní (a daleko populačně daleko silnější) velmoci jako USA, Německo, Kanada či Rusko.

Jak je to možné? Norská sportovní dominance je prakticky po každé mezinárodní soutěži v zimních sportech (nejen olympiádě) předmětem různých rozborů i analýz. Řada méně úspěšných států by totiž pochopitelně ráda zjistila, v čem spočívají norské sportovní úspěchy a jak by je bylo možné napodobit.

Tou první, základní podmínkou pro norské úspěchy je přitom evidentně sníh. Ano, Rakušané, Němci, Francouzi či Švýcaři mají Alpy, ovšem ani v nich dnes nejsou sněhové podmínky ideální a sněhová pokrývka ubývá. 

„Zimní sportovní národ se při nedostatku sněhu prostě trápí. Norové ale mají stále jistotu, že sníh najdou po řadu měsíců i relativně blízko velkých měst,“ uvedla švýcarská profesorka „sportu“ Silvana Bucher Sandbakková, která v Norsku vystudovala a částečně tam žije.

Norská masová základna pro zimní sporty je podle Sandbakkové proto širší než v jiných zemích. Platí to zejména pro běžecké lyžování. Snad před každou mateřskou školkou je stojan na lyže a kluby, zaměřené na tento druh sportu, mají stovky členů napříč všemi generacemi.

Jenže jistota přírodního sněhu by zřejmě k norským sportovním úspěchům nestačila. Touto výhodou se mohou pochlubit i jiné severské národy. 

Další důvody norské sportovní dominance už vycházejí z propracovaného státního systému. Ten je založen na tom, že zde děti – v porovnání s jinými zeměmi – spolu začínají opravdu soutěžit až v poměrně pozdním věku, předtím stát záměrně prosazuje heslo, že „sport je především hrou“. Norsko doporučuje, aby děti absolvovaly po dlouhou dobu „multisportovní trénink“ bez výrazné specializace.

„Do 13 let se na soutěžích nedělají žádné žebříčky. Cílem je udržet ve sportu co nejvíce dětí a mladých lidí – a v konečném důsledku i dospělých,“ popisuje Sandbakková. Proto se proto podle ní mnoho špičkových norských sportovců může výrazně zlepšit i po dvacátém roce věku. Nejlepším příkladem je Johannes Klæbo, v současnosti jasně nejlepší běžec na lyžích na světě a devítinásobný olympijský šampión.

Norsko je ale extrémně úspěšné i v řadě dalších zimních sportů – od skoků na lyžích přes rychlobruslení až ke sjezdovému lyžování. A sami Norové to přičítají právě systému podpory sportu, který je podle nich nejlepší na světě. 

Snaha nesoustředit se od útlého věku na výkon, ale spíše na zábavu, je jen jednou jeho částí. Druhou je vysoká míra tzv. veřejně prospěšné činnosti – ve sportovních klubech trénuje a pomáhá řada dobrovolníků, kteří to považují za věc národní cti. A neméně důležitá je údajně i norská mentalita, která potlačuje vyhraněnou individualitu, ale naopak zdůrazňuje týmového ducha.

„V Norsku vždy platí motto: hvězda je tým; všichni sponzoři jdou přes federaci, která peníze rozděluje dolů do klubů,“ říká Sandbakková. Týmový duch je podle ní v Norsku velmi silný a podporovaný i politiky. A z této filozofie vychází i nezištné sdílení informací mezi zástupci jednotlivých sportovních odvětví.

Jenže každý, byť sebedokonalejší systém, má své mouchy. Způsob norské podpory sportu kromě „zdravého národa“ vytváří pochopitelně i hvězdy, které s ním v poslední době ne vždy ztotožňují. A hledají vlastní cestu z (podle nich) příliš autoritářského systému.

Norská biatlonová federace tak například loni vyřadila z přípravy národního týmu Karolinu Offigstad Knotten – údajně kvůli tomu, že neplnila stanovený program. To ale vzbudilo mezi některými jinými sportovci z Norska silnou kritiku. „Trochu se stydím, že jsem Nor,“ uvedl v rozhovoru pro Focus osminásobný olympijský vítěz v biatlonu Ole Einar Bjørndalen.

Někteří špičkoví sportovci i trenéři dokonce Norsko opouštějí. Tím nejznámějším příkladem současnosti je Lucas Braathen, který na ZOH v Miláně a Cortině získal senzační zlato v obřím slalomu pro Brazílii, i když původně závodil za Norsko. Syn norského otce a brazilské matky se však v norském systému cítil údajně „ztracen a omezen“.

Slavný sjezdař Henrik Kristoffersen z podobných důvodů zase zvažuje, že by místo Norska závodil za Rakousko.

Některá sportovní média v celé Evropě proto upozorňují na paradoxy spojené se současnými sportovními úspěchy norských sportovců. „Norští sportovci získávají medaile rychlým tempem, ale systém, který za nimi stojí, se zdá být zchátralý a roztříštěný,“ napsal ve výše zmíněném rozhovoru s Bjørndalenem německý Focus.

Spory s některými hvězdami vedou k odlivu sponzorů a skandálům, které se v norském sportovním prostředí dosud nevyskytovaly. Pokud se to Norům nepodaří vyřešit, může být údajně současná dominance Norska na olympiádě v Itálii posledním slavným činem rozpadající se éry.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.