KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Debata o tom, co Česko může zahrnout do obranných výdajů, má širší rozměr. V řadě států vzrůstají pochybnosti o tom, zda je možné dlouhodobě udržet hospodářský růst a přitom zvyšovat podíl výdajů na obranu. Obě veličiny, jak ukazuje i příklad USA, totiž mohou jít časem proti sobě.
I když se dnes například hovoří o Spojených státech jako o nejmocnějším státu světa a největším přispěvateli do rozpočtu NATO, podíl výdajů na obranu v poměru k HDP je v USA s 3,42 % nejnižší v historii. Ještě v roce 1956 vynakládali Američané na obranné (vojenské) výdaje celou desetinu svého rozpočtu. Podobně se i ve Velké Británii snížil za 60 let obranný rozpočet z původních 8 % na současných 2,3 %.
Je to podle odborníků dáno tím, že oživení ekonomiky formou zbrojení představuje vždy pouze dočasné řešení, po kterém musí (pokud má země bohatnout) následovat naopak omezení zbrojních výdajů ve prospěch mírových odvětví. Ekonomika není schopna dlouhodobě růst pouze „výrobou tanků a dronů“. Pravé bohatství zajistí až mír, pokud možno spojený s volným obchodem.
Příkladem budiž opět Spojené státy. USA po vstupu do války začaly pochopitelně masivně zbrojit, což bylo ale kromě jiného podmíněné zvýšením daní. V roce 1944 se zvedla špičková, takzvaná milionářská daň na celých 94 %, přičemž devadesátiprocentní zdanění nejvyšší příjmů platilo prakticky až do konce šedesátých let. Stejně jako v Německu či Británii.
Válka a investice do zbrojení ovšem kromě desítek milionů zmařených životů přinesly i transfer technologií a technologický pokrok, který k vedl po válce k nevídanému hospodářskému růstu. A také, to je pro blahobyt důležité, i ke snížení daní a poklesu podílu výdajů na zbrojení vůči HDP.
Pokud to shrneme (a platí to u všech členů NATO), to nejlepší cestou ke zbohatnutí nebyla válka a zbrojení (ty mohly být pouze dočasným impulzem), ale naopak co nejdelší období míru spojené s nižšími výdaji na obranu (v poměru k HDP).
Ekonomika války a míru
To, o co se dnes deklarativně snaží americký prezident Donald Trump a řada další politiků je tak sice určitě bezpečnostní nutnost, ovšem také něco jako ekonomický protimluv. Aby si mohl stát dovolit nejmodernější zbraně a obranné prostředky, musí být ekonomicky silný, čehož nejlépe dosáhne v klidu a míru. Aby si tento mír zajistil, musí více zbrojit. Jde to dohromady?
Historické zkušenosti ukazují, že pokud ano, tak pouze dočasně. Jinak ovšem nelze dlouhodobě bohatnout, tedy hospodářsky růst, a přitom zároveň ukusovat z toho, co jsme vytvořili, stále větší díl na obranu. Jak bylo řečeno výše, bohatnutí má úplně opačnou trajektorii.
„Cíl výdajů NATO na obranu ve výši 2 % HDP je pozůstatkem politiky studené války, statistickým kouzelnickým trikem…, který lichotí Washingtonu, penalizuje Evropu a zakrývá realitu toho, kdo ve skutečnosti nese břemena Severoatlantické aliance,“ napsal na svém blogu Brian Iselin, bývalý důstojník amerických zpravodajských služeb, diplomat a politický analytik.
Klasickým příkladem může být podle něj třeba Řecko. Řecké výdaje na obranu jako podíl na HDP během dluhové krize prudce vzrostly. Ovšem nikoliv proto, že by budovalo nové obranné kapacity, ale proto, že jeho ekonomika byla v prudkém pádu.
To, jak tvrdí autor blogu, přináší „zvrácený výsledek“. Hlavní měřitelný údaj o obranyschonosti aliance lze manipulovat úspornými opatřeními, demografickým poklesem nebo recesí, což odměňuje iluzi úsilí, zatímco skutečná vojenská síla chřadne. A přitom se státy NATO zavázaly, že do roku 2035 zvýší podíl výdajů na obranu v poměru k HDP dokonce na 5 %.
Co
z toho ale hlavně vyplývá? Podle některých odborných studií
stojí dnes civilizovaný svět před velmi těžko řešitelnou
otázkou, jak zajistit růst ekonomiky, obvyklý v míru, a přitom
kvůli bezpečnostním hrozbám zvednout podíl výdajů na obranu až
nějak k válečnému stavu. Možná by se to dalo s trochou nadsázky
nazvat něčím jako „válečný mír“. Je to dlouhodobě
udržitelný stav?
Vojna a mír
V minulosti vedlo masivní zbrojení vždy k nějakému velkému válečnému konfliktu světového významu, který pak znamenal i světové politické a ekonomické změny. To ale lídři demokratického světa včetně Donalda Trumpa, nyní nepřipouštějí.
Argumentují tím, že čím větší podíl z našeho bohatství budeme investovat do obrany, tím budeme silnější a nepřátelé z nedemokratického světa si na nás netroufnou. To je zjevně pravda, není o tom pochyb.
Ovšem už i současné spory o uznatelné investice do obrany jednotlivých států NATO ukazují, jak iluzorní je představa o tom, že to nijak neovlivní naši životní úroveň. To, že se státy „zuby nehty“ snaží zahrnout do obranných rozpočtů kdejakou silnici a most, po kterém mohou přejet tanky, naopak dokazuje nesmyslnost představy o trvalém hospodářském růstu a zároveň zvyšování podílu výdajů na zbrojení. Nikdo nechce kvůli obraně zchudnout. Nikdo to nechce říci voličům. Zjevně ale bude muset. Jestliže se chceme vrátit s podíly obranných výdajů až někam hluboko k začátkům studené války, nemůžeme čekat, že se zpátky neposune také naše životní úroveň.
I podle Světového ekonomického (WEF) fóra stojí politici demokratického světa před velmi těžkým rozhodnutím. „Vlády nyní čelí ožehavým otázkám, jak přebudují ekonomiky, které byly následně (po válce, pozn.red) navrženy tak, aby maximalizovaly mírovou dividendu, a to tak, aby se opět hromadily na bojišti,“ popisuje podstatu tohoto ekonomického rozporu WEF.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
