Odsouzen k infarktu za volantem: Bydlení za městem je řešením, které vám zkrátí život

Sychravý dubnový den, jeden z těch, s nímž je jaro spojeno jen datem v kalendáři. Helena je ukázkový případ tvrdě pracujícího člověka, který bydlí hned za hranicemi Prahy. Ještě skoro za tmy škrábe ze skla námrazu a zatímco si opařuje jazyk chvatnou kávou při mazání svačiny dceři do školy, běžící motor vyhání teplotu ve voze nad bod mrazu. 

Když bydlíte na dohoz kamenem do hlavního města, je dobré mít osobní vůz v pořádku a řádně připraven před jízdou, neboť si můžete být jisti, že v něm během pracovního týdne strávíte klidně 10–15 hodin, zhusta vyplněných pocity vzteku, bezmoci a deprese.

Těžko říct, nakolik je to ovlivněno desetiletími komunismu, ale faktem je, že Češi jsou v současnosti vesměs posedlí potřebou vlastnit. Vlastnit auta, vlastnit chalupy, pozemky a samozřejmě také byty a rodinné domy. 

Podle pár let starého průzkumu Eurostatu bydlí ve svém až 80 % Čechů, což ale ještě není nic proti takovým Rumunům, kteří jsou vlastníky svých domovů v 96 procentech. Dá se dost jistě předpokládat, že od roku 2021 tato statistika nepolevila. 

V době, kdy ceny bytů nebo nedej bože domů v samotných městech atakují částky, na kterou běžně vydělávajícímu dvacátníkovi ani třicátníkovi nikdo hypotéku nedá, a když, tak jen za šikanózních podmínek, je „vysidlování“ ekonomicky nejaktivnějších občanů za město zákonitým jevem. Tím se ovšem tito lidé dostávají do praktické i psychopatologické pasti, z nichž se dostává jen velmi, velmi obtížně.

Zástavba na okrajích velkých lidských sídel není ničím novým, má dlouhou historii. První satelit vznikl na předměstí Říma. Ve středověku byly satelity v podstatě slumy, v nichž žili nejchudší obyvatelé. Ukazuje se, že negativa s nimi spojená přetrvávají roky. Satelity se staly symbolem porevoluční výstavby a trend suburbanizace stále pokračuje. 

„Tragédií je, že většina toho, co se u nás postavilo za posledních 20 let, nebylo ve městech, ale v jejich zázemí,“ říká architekt Peter Bednár z ateliéru Jakub Cigler Architekti a dodává: „V Česku žije v kompaktních centrech jen 22 procent obyvatel, v západní Evropě je to více než dvojnásobek.“ Například do Prahy se v uplynulých dvaceti letech přistěhovalo asi 90 tisíc lidí, počet obyvatel v jejích periferiích ale narostl o 150 tisíc lidí.

První novodobé sídelní aglomerace přilepené k historickým městům začaly vznikat s nástupem průmyslové revoluce. Města, kam davy nových pracantů mířily, však nebyla na takový nápor připravená. Z tohoto důvodu se bohatší obyvatelé začali stěhovat do nových domů na okrajích měst, zatímco dělníci zůstali v jejich centrech. 

Vtip je v tom, že movití i u nás zhusta už před válkou obsadili ty nejhezčí a dobře dostupné lokality, s extrémním příkladem výstavné kolonie na pražské Babě, a ti chudší jsou tlačeni do čím dál méně atraktivních lokalit poblíž dálničních nájezdů, velkých křižovatek, železničních koridorů a vzletových drah. 

Lidé se na okraje stěhují jak z ekonomických důvodů, tak kvůli hluku a znečištění ve městech, ale zároveň se znovu vracejí do měst pro vše ostatní. Často totiž před stěhováním neví, do čeho jdou, jsou jen plni ideálů o bydlení v klidu, na dosah přírody a všeobecné harmonii. To je ovšem často fatální omyl. S bydlením ve většině satelitů nejsou spojeny výhody města, ale často ani venkova.

Jedním z hlavních důvodů vzniku suburbánních ghett za hranicemi Prahy, Plzně, Brna či Hradce Králové je neexistence rozvojových plánů v drtivé většině původních malých zemědělských obcí, kde se až do 90. let žilo v naprosté ospalosti a poklidu. Developeři postupně skoupili polnosti nebo nevyužívané plochy vně původního jádra obce a rozparcelovali je na jednotlivé pozemky, na které „vysázeli“ domky podobné si obvykle jako vejce vejci. 

Patologických jevů spojených s tímto způsobem bydlení je celá řada. Pod pojmem „domov“ si totiž nelze představovat pouze svůj obývák, ale celkové životní prostředí, ve kterém se ten obývák nachází. Ve městech a tradičních obcích s návsí není obývák jen tím obývákem v základním smyslu slova. 

Obývákem lidí ve městech je nepřeberná nabídka snadno dostupných restaurací, kaváren, parků a dalších atrakcí. Člověk prostě má „kam jít.“ 

I na tradiční vesnici se smíšeným zbožím, kulturákem, hospodou či sokolovnou, fotbalový hřištěm a lesem za humny se žije přirozeným způsobem. Skoro nic z toho ale shluky nekvalitně postavených rychlodomů obklopených dálnicemi či hnědozemí nenabídnou.

Helena se před patnácti lety nastěhovala do obce Chýně nedaleko za pražským Zličínem, aniž by byla nějakým sociálním případem. 

„Chtěla jsem mít zahradu, abych nemusela trávit víkendy zavřená v bytě a aby mě v domě nerušili sousedé. Naše dřevostavba ale zjevně nebyla kvalitně postavená. Netýká se to jen různých stavebních nedokonalostí, ale třeba také katastrofálního stavu rozvodů elektřiny, kdy člověk nikdy neví, kde se objevím problém,“ říká Helena. 

„Když jsem se nastěhovala, slibovali, že do pěti let bude vybudována silnice, místo toho ale dodnes jezdíme po prašné cestě, která se za mokra mění v bahenní lázně. Byly i doby, kdy kvůli bouřlivému stavebnímu boomu několikrát denně netekla voda nebo byl hodně malý tlak, protože stará vodovodní síť prostě nestíhala.“ 

Zkrátka elán vydělat peníze mají developeři značný, zájem na kvalitě stavby nebo infrastruktuře ale značně zaostává. Nižší hustota obyvatel v sídelní kaši, tedy územím s rodinnými domky, se výrazně odráží i ve veřejných investicích. Na rozdíl od jiných typů zástavby a městských center je řidčeji zahuštěná, proto se na jejím území neuživí sektory služeb a občanské vybavenosti – obchody, školy či lékaři. 

Rovněž se zde správnímu celku nevyplatí zřídit zastávku MHD a neúnosná se jeví i rutinní správa a údržba ulic, městské rozpočty se totiž odvozují od počtu obyvatel. Ti si často ponechávají svá trvalá bydliště z různých důvodů v původních domovech, na čemž jsou bity veřejné finance obce, v jejímž katastru se nový „satelit“ nachází.

Satelitní městečko, bezohledně „naflákané“ k dálnici za hranicemi původní obce, jako tomu je třeba v Nehvizdech či Chýni na okrajích Prahy, je ideálním místem pro rozvoj temné deprese. Starousedlíci ty nové přinejlepším ignorují, ale častěji spíš nenávidí, což se týká i lidí, kteří se do novostaveb přistěhovali o něco dřív než právě vy. 

Nebavíte se ovšem ani s nejbližšími sousedy, protože prakticky není, jak se s nimi seznámit a v místě žádné přirozené místo setkávání, jako je hospoda nebo nohejbalové hřiště, většinou neexistuje. 

Není kam jít na procházku, protože okolní placatá krajina (v rovině se ve velkém staví nejlépe) zdobená ornicí k něčemu takovému neláká, navíc je zcela neprůchozí. Když už někam dojdete, bude to nejspíš na nákladiště některého z velkých logistických center.

Život rodin v satelitu se tak shlukuje právě do interiéru domu, protože na minizahrádce beztak není co dělat. Nevraživě na sebe hledíte s manželkou i dětmi, z čehož pramení dominový efekt v pořadí zakrňování z nudy – konflikty – rozvod – samota – deprese – alkohol – sebevražda.

A hlavně musíte všude jezdit autem. Na nákup, s dětmi do školy, do práce, za zábavou... Pivo si v místě zábavy člověk ze zřejmých důvodů dát nemůže minimálně proto, že do Chýně odjíždí poslední autobus ze Zličína ve 22:15, a pokud byste chtěli do o něco přívětivějšího Červeného Újezdu, bude vám těch 7 km vzdušnou čarou z kraje Prahy trvat 45 minut.

Vlastní auto je jediným praktickým řešením a nakonec v něm strávíte víc času než doma. Když jezdíte ze západního okraje hlavního města kamsi do středu, počítejte s výživnou hodinkou ráno i odpoledne. 

Jistě, člověk by při troše štěstí mohl využít některé z beznadějně přecpaných P+R parkovišť, to by ale zase nemohl vozit dítě jednoduše do školy v Praze a na kroužky na jiném místě tamtéž, protože ve vaší vesnici nic podobného není, nebo ne v požadované kvalitě. Prostě každodenní infarktová situace krátící už beztak krátký závěr života po čtyřicítce.

Jak známo, člověk se vzniku nepříjemných životních situací často může bránit pomocí zvídavosti, plánování a taky zapojením mozku. Pokud jde o satelity, najdou se lidé, kterým izolovaný způsob života z nějakých důvodů vyhovuje, a pak také ti, kteří trochu přemýšleli a do lokality se před koupí „cenově výhodné“ nemovitosti aspoň zajeli podívat.

Existuje nakonec i řada příkladů, kde výstavba v suburbii může fungovat. Vyžaduje to ale, aby bylo vše dobře naplánováno již v přípravné fázi projektu. 

Klíčové je „zabití“ nechutné monotónnosti – třeba promícháním rodinných bungalovů vícepatrovými domy s bytovými jednotkami, které vytvoří větší hustotu zalidnění, a tím i přirozenou poptávku po službách a dalších potřebách, ze kterých se odvíjí komunitní život. Dobrým příkladem mohou být třeba Psáry na jihovýchodním okraji české metropole.

Že tento text není ničím objevný? Není. Mám ale pocit, že jevy, jejichž důsledkem dochází k degeneraci společnosti, je na světlo boží potřeba vytahovat co nejčastěji. Když už s nimi nesvedeme nic udělat, je dobré o nich aspoň přemýšlet a občas zkusit dělat něco jinak. Třeba jděte do pronájmu, což je na Západě úplně normální, nebo se prostě odstěhujte dál od města a žijte jinak. Život je jen jeden a je škoda ho trávit frustrací a okolitým hnusem.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.