Sekera 310 miliard v dobách růstu? Jsme v ofsajdu a vláda se hádá s rozhodčím, varuje Musil z NRR

Je to paradox. Makroekonomická čísla vypadají skvěle, ale státní kasa krvácí tempem krizových let. Člen Národní rozpočtové rady Petr Musil v rozhovoru pro INFO.CZ popisuje realitu českých veřejných financí bez politických příkras. „Chtít skandinávské služby s nízkými daněmi prostě nejde dohromady,“ říká natvrdo.

Pane Musile, mě na začátku zajímá váš upřímný, osobní pohled. Když se podíváme na ekonomiku: projekce růstu pro letošní rok přes dvě procenta, inflace 2,1 %, nezaměstnanost pod třemi procenty. Máme skvělé makroekonomické podmínky. Ale do toho rozpočet s deficitem 310 miliard korun. Proč?

Protože to asi většina v Poslanecké sněmovně tak chce. A ta většina je tam proto, že to takhle pravděpodobně chtějí čeští voliči. Ale jestli se ptáte, zda to dává smysl z ekonomického pohledu, tak nedává. 

Přesně jak jste to popsal – klíčové ukazatele vypadají velice solidně. Není důvod, abychom měli rozpočtový deficit v takové výši. I když vezmeme veřejné finance jako celek – tedy včetně krajů a obcí – budeme mít deficit někde mezi 2,2 až 2,5 % HDP. To v dobách růstu nedává žádný ekonomický smysl.

Za vás je tedy deficit 310 miliard příliš vysoký? Někdo by mohl namítnout, že v poměru k HDP to není tak dramatické číslo, pohybujeme se kolem dvou procent, což je pod maastrichtskými kritérii.

To číslo kolem dvou procent vypadá dobře v kontextu jiných zemí EU, možná i našich sousedů. Ale podívejme se na země jako Dánsko, Kypr, Irsko a dokonce i Řecko. Všechny tyto země hospodařily v roce 2024 s přebytkem. Dánsko má přebytky soustavně od roku 2016. My jsme po covidu měli deficit přes 5 %, postupně jsme se vraceli zpátky, ale zdá se, že nejsme schopni se dostat níž než pod ta dvě procenta HDP.

Zapomněli jsme, co se stalo během covidu. Nešlo jen o hospodářskou krizi, ale o dramatický pokles zdanění. Opráším takzvanou superhrubou mzdu. Zrušením se zúžila základna pro výpočet daně z příjmů a vypadlo zhruba 100 miliard korun v tehdejších číslech. V relativních číslech je to asi 1,5 % HDP. Kdybychom to vrátili zpět, nebavíme se o deficitu 2,2 %, ale o nějakých 0,6 %. To už by nás přibližovalo k Dánsku.

Ale strany, které to tehdy spolu odhlasovaly – ODS, ANO a SPD – teď nemají odvahu tu „ropuchu“ spolknout a vrátit to zpátky.

Je větší problém to číslo 310 miliard, nebo účel, na který peníze směřují? Ministryně Schillerová argumentuje vyššími výdaji na investice či zemědělství, ale škrtá se třeba obrana.

Je to obojí. Často slyším argument: „Když je deficit na investice, je to v pohodě.“ Fajn, ale zaprvé bych tomu neříkal investice, spíše kapitálové výdaje. Jsou to výdaje na věci dlouhodobé spotřeby, jako je infrastruktura. Investice je něco, co se má vrátit. 

Tady narážíme na takzvané fiskální multiplikátory. Očekává se, že když stát utratí korunu, vrátí se to v nárůstu ekonomiky o více než korunu. Jenže my jsme malá otevřená ekonomika. U nás je velká šance, že ten utracený dolar či euro „odteče“ do zahraničí skrze dovozy.

ČNB pracuje s odhadem multiplikátoru u vládních investic kolem 0,7. To znamená, že když vláda utratí korunu za dálnici, v české ekonomice se to projeví jen 70 haléři. U obranných výdajů jsou ty odhady dokonce záporné – koruna výdajů jde celá do zahraničí a ještě nás to něco stojí.

Navíc jsme na hranici našich produkčních možností. Když do takové situace pošlete silný fiskální impuls, jen vytlačíte soukromé výdaje. Prostě už nejsou volné kapacity, nejsou lidi, nejsou stroje. Dávat ekonomice takový impuls teď nedává smysl.

Politici ale slovo „investice“ používají jako zaklínadlo. Proč by nás to mělo zajímat jako běžné občany?

Protože se tím zvyšuje naše zadlužení. Do covidu jsme vstupovali s dluhem 29 % HDP. Během pár let to vystoupalo nad 40 %, dnes jsme pod 44 % a letos pravděpodobně vyšplháme na 46 %. Blížíme se k dluhové brzdě 55 %, ale i k té „brzdičce“ 50 %, která říká, že při překročení se zákonodárcům krátí plat o 20 %. Což je mimochodem vtipné, že se to týká i senátorů, kteří o rozpočtu nerozhodují. Ale podstatné je, že si pleteme bič na budoucí vlády.

Když se podívám na průměrné zadlužení v eurozóně, které je kolem 80 nebo 100 %, tak jsme na tom stále velmi dobře. Není ta panika přehnaná?

Jsme osmá nejméně zadlužená země EU, to je pravda. Ale v roce 2019 jsme byli čtvrtí. Tím pelotonem zadlužených zemí couváme dozadu. A nesmí nás to ukolébat. Ruku v ruce s dluhem rostou výdaje na dluhovou službu – tedy úroky. Letos to bude skoro 110 miliard korun. To je částka, kterou de facto vyhazujeme z okna. Před covidem jsme na úroky dávali 0,7 % HDP, dnes je to dvojnásobek. 110 miliard je rozpočet čtvrtého největšího ministerstva.

Finanční trhy navíc nesledují jen absolutní výši dluhu, ale jeho dynamiku. Jak rychle roste. Během covidu nám dluh vyskočil o polovinu během extrémně krátké doby. Kdybychom takhle pokračovali, můžeme dopadnout jako Lotyšsko během finanční krize, které se ocitlo na hranici bankrotu s mnohem nižším dluhem než my, jen kvůli té rychlosti zadlužování.

Váš analytik Daniel Bárta nedávno upozornil, že mandatorní, tedy povinné výdaje rozpočtu na rok 2026 tvoří 96 %. Cituji: „Prakticky jakýkoliv jiný výdaj než ryze mandatorní je výdajem na dluh.“ Co to reálně znamená?

Znamená to, že nemáme prostor pro manévrování. A trhy to vidí. Investoři, kteří sem jezdí, ratingové agentury, ti všichni sledují rizika do budoucna. Teď jsou vyděšení z toho, že současná vláda uvažuje o zrušení důchodové reformy minulé vlády. To by dramaticky zhoršilo dlouhodobou trajektorii dluhu. Pokud by se to stalo, pravděpodobně by nám stouply úroky z dluhopisů, možná by se zhoršil rating. A naším úkolem v Rozpočtové radě je apelovat, aby k tomu nedošlo. Abychom nemuseli pod tlakem trhů dělat drastické škrty ze dne na den.

Jaké je z té pasti východisko? Máme příliš mnoho priorit – obranu, dálnice, dekarbonizaci, sociální smír. Není na čase něco škrtnout?

Musíme si jako společnost říct, co od státu chceme. Z dat vychází, že Češi chtějí nízké daně, ale zároveň služby na úrovni Skandinávie. Dánsko má přebytky, ale má mnohem vyšší daňovou zátěž. My chceme nízké daně a špičkový servis. To nejde dohromady. Pokud nechceme zvyšovat daně, musíme se podívat na výdaje a seřadit si priority. Co chceme nejvíc, co míň a co vůbec. Ale to vyžaduje politika, který předstoupí a řekne: „Chcete daňovou kvótu 35 %? Fajn, ale pak se rozlučte s tímhle a tímhle.“

Jenže proti takovému politikovi nastoupí populista, který slíbí, že nic škrtat nebude a ještě přidá pastelkovné.

No, a pak nás holt vytrestají finanční trhy. Jiná cesta už pak není.

Kolem Národní rozpočtové rady je teď rušno. Náměstek Petr Mach by vás nejraději rozpustil. Jak to vnímáte?

Paní ministryně Schillerová dala najevo, že nic takového nechce, ale ty hlasy tam jsou. Já k tomu řeknu jen toto: Pokud budou politici předkládat vyrovnané rozpočty, pak je Národní rozpočtová rada zbytečná. Pokud to tak není, my jsme rozhodčí na hřišti. 

Pískáme fauly, pískáme ofsajdy. Samozřejmě nemůžu vyloučit, že se politická většina shodne, že rozhodčího „zabije“ nebo vyloučí. Ale to už nemáme v rukou.

Upozorňujeme na to, že rozpočet na letošní rok porušuje zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Překračuje povolený deficit. Problém je, že za to není sankce. Jedinou sankcí je reputace. Voličům by mělo vadit, že si volí zástupce, kteří nedodržují vlastní zákony. Pokud jim to nevadí, my s tím nic víc neuděláme. Nejsme finanční policie ani soud.

Vidíte na současném rozpočtu vůbec něco pozitivního?

(smích) Upřímně, musel bych se hodně snažit. Pozitivní snad je, že podíl kapitálových výdajů se drží kolem 11 %. Ale jinak? Když se podívám na rozpočty minulé vlády Zbyňka Stanjury, tak tam alespoň byla snaha to tlačit dobrým směrem. Docházelo ke konsolidaci. Teď vidíme, že čísla jsou horší a explicitně se porušuje zákon. Zbyněk Stanjura možná stál v ofsajdu, ale hádal se o centimetry. Tady je ofsajd třímetrový a hráč se diví, co po něm chceme.

Vláda Motoristů deklaruje, že chce dostat rozpočet na nulu na konci volebního období. Věříte tomu?

Je to otázka politické odvahy. Museli bychom se smířit s tím, že nepostavíme všechny dálnice, všechny haly pro Martinu Sáblíkovou, že třeba zlevníme školství, které je u nás v poměru k HDP velmi drahé. Ale už teď slyším zjemňování těch závazků. Pan docent Ševčík už mluví o tom, že deficity sníží jen na polovinu a vyrovnaný rozpočet bude až v dalším období.

Takže jestli se ptáte, zda vidím tento rozpočet jako krok ke konsolidaci? Rozhodně ne. Spíš vidíme, že se peníze určené na Dukovany vyndaly, aby se utratily jinde, flikují se výdaje na obranu a přibývají dotace. Není to krok správným směrem. Ale my budeme pískat dál, dokud nás na tom hřišti nechají.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.