Daň z vína navzdory slibům vlády znovu padla. Proč se čeští pivaři bojí moravských vinařů?

Výroba vína, přes veškerou úctu k jeho moravským a českým výrobcům, rozhodně není tím, co by významně plnilo státní pokladnu díky vývozu. Tím úspěšným vývozním artiklem, kterým je Česko pověstné po celém světě a který přináší miliardy do státního rozpočtu, je ze všech druhů alkoholu české pivo.

Jenže při pohledu na velkorysou státní podporu, jaké se dostává zejména moravským vinařům, to paradoxně vypadá, že Česko není pivní, nýbrž vinařská země. Z takzvaného tichého vína se na rozdíl od jiného alkoholu neplatí spotřební daň a stát také přímo dotuje aktivity vinařů, například prostřednictvím milionových příspěvků do Vinařského fondu.

A to není štědré státní podpoře ani zdaleka konec. Každého návštěvníka České republiky musí nutně překvapit, že země, kde se vypije nejvíce piva na hlavu na světě a která je jedním z největších pivních exportérů, má na ministerstvu zemědělství nikoliv oddělení „pro pivo“, ale „pro víno“. 

I to se mimo jiné zdá svědčit o síle moravské vinařské lobby, která sice nemůže s českými pivovarníky vůbec soutěžit v otázce zahraničního věhlasu své produkce, o to větší vliv si ale paradoxně ve státě usurpuje.

Nejde ale o soutěž v popularitě českého piva a moravského vína. Jde především o to, zda by mělo být vinařství v Česku státem dotovaným byznysem, který se na rozdíl od pivovarnictví těší velmi nestandardním výhodám, včetně daňových úlev.

I když vinaři a jim spříznění politici (pochopitelně většinou ti z Moravy) často vzletně hovoří o hospodářském a kulturním přínosu moravské vinařské produkce a „varují“ před jeho možným úpadkem, najde se občas nějaký odvážný politik, který tuhle „plačtivou píseň z vinic“ zpochybní. A pokusí se přimět vinaře k tomu, aby dělali to, co ostatní výrobci alkoholu v Česku – tedy aby platili spotřební daň.

V tu chvíli se strhne nevídaná mela, při níž se z moravských houfnic začne střílet výrazy jako nekoncepční, neuvážené, likvidační apod., přičemž tím hlavním protiargumentem bývá většinou sdělení, že se spotřební daň z tichého vína neplatí ani v sousedních státech jako Maďarsko, Rakousko a Německo.

Uživatelé toho argumentu už se ale nezmiňují o tom, že prakticky všechny evropské státy s nulovou spotřební daní na víno jsou – s výjimkou Německa a Lucemburska – také významnými vinařskými exportéry. Jinými slovy: výroba vína je v nich natolik důležitým hospodářským fenoménem a exportním artiklem, jakým je v Česku pivo. A není tedy divu, že stát tuto výrobu podporuje i daňově.

Naproti tomu se z Česka víno vyváží jen minimálně, navíc tři čtvrtiny domácí spotřeby pocházejí ze zahraničí. A v takových státech s výraznou převahou importu jako v Česku (např. v Belgii, na Maltě nebo v Estonsku) je tiché víno běžně zatížené spotřební daní.

Proto také současný ministr financí Zbyněk Stanjura argumentoval po svém nástupu do funkce tím, že by spotřební daň v Česku z větší části postihla dovozce. A navrhoval tedy její zavedení, které by podle něj mohlo obohatit státní pokladnu až o 3 miliardy korun ročně (někteří jiní odborníci hovoří až o pěti miliardách).

S návrhem zpočátku souhlasili i zástupci dalších třech stran vládní pětikoalice, přičemž i pátí lidovci, tradičně spjatí s Moravou, si ústy svého ministra zemědělství Marka Výborného dovedli za „určitých podmínek“ daň alespoň představit. Ono také není divu – jedna věc je deklarovaná podpora moravského vinařství, a druhá vysvětlování, proč chybí peníze třeba na zdravotnictví.

Jenže po tomhle nesmělém pokusu vytáhnout téma zavedení spotřební daně na víno nastalo přesně to, co při předchozí (rok 2012) snaze bývalého ministra financí Miroslava Kalouska. Moravská vinařská lobby vyslala do Prahy své zkušené emisary, ti pojedli, popili, poklábosili a... dopadlo to jako vždycky.

„V otázce zdanění tichého vína se nepodařilo najít shodu uvnitř vládní koalice,“ odpověděla stručně na dotaz INFO.CZ mluvčí ministerstva financí Šárka Pavlasová. Zda bude téma zavedení této daně na politické úrovni znovu otevřeno, nelze podle ní v tuto chvíli předjímat.

I lidoveckému ministrovi zemědělství Marku Výbornému, který si zpočátku dovedl daň za určitých specifických podmínek alespoň představit, už se představa zdanění vína najednou vzdaluje. 

„Pokud jde o spotřební daň, hlavním argumentem proti jejímu zavedení zůstává fakt, že žádná z producentských zemí EU spotřební daň na tiché víno neuplatňuje. Případné zavedení spotřební daně by tedy mohlo moravské a české vinaře poškodit oproti konkurenci. Pokud by měla být podobná daň zavedena, je třeba ji sjednotit napříč EU, aby měli producenti srovnatelné podmínky,“ napsal INFO.CZ mluvčí MZe Vojtěch Bílý.

Už se ale jako obvykle nezmínil o tom, že Česko má kvalitou a exportním potenciálem své vinařské produkce mnohem blíže k zemím jako Belgie, Malta či Lotyšsko (které spotřební daň na víno mají) než k tradičním producentským státům jako Maďarsko, Rakousko či Itálie (bez daně).

I kdyby ale pro zavedení spotřební daně na tiché víno v Česku existovaly nějaké racionální argumenty, moravská vinařská lobby se zjevně dokáže vypořádat s jakýmkoliv protivníkem. V tom je třeba uznat její sílu. V Česku je zřejmě mnohem snažší prosadit třeba snížení důchodů než spotřební daň na víno.

Díky úspěšnému lobbingu moravských vinařů a jejich politických zástupců žijeme v zemi, v níž „chudí“ čeští pivaři dotují „bohaté“ moravské vinaře. A nikdo na tom zjevně nedokáže nic změnit. 

Má to jen dvě možná vysvětlení. Buď mají moravští vinaři natolik „drzé“ čelo, že své zájmy dokáží politicky prosadit prakticky všemi prostředky, nebo jsou čeští pivaři natolik hloupí a zpohodlnělí, že si to nechají líbit. Nakonec mohou být vlastně obě možnosti správné.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.