GLOSA PAVLA VONDRÁČKA | Večer 13. února v drážďanské Semperově opeře byl víc než jen uctěním památky civilních obětí zničujícího bombardování města na Labi, které se zde odehrálo před osmdesáti lety. Byl zároveň i připomínkou toho, čeho se nám dnes už mnohdy nedostává – pozorného naslouchání, pokorné kontemplace a uctivého ticha namísto halasných ovací.
Každé sedadlo v Semperově opeře v centru saské metropole Drážďan bylo ve čtvrtek večer 13. února obsazeno. Byl „plný dům“. Návštěvníci byli v černém, šedém nebo tlumeně pastelovém oblečení. Nikdo neměl džíny, tričko, havajské košile, jak je občas i na operních představeních u turistů zvykem.
Jen dole na prvním ochozu seděla dáma v černém, s podivuhodně velkou zlatou mašlí na hlavě, vedle ní starý muž v lesklém modrém saku a za nimi, snad jejich dospělý syn, v obleku z lesklého sametu s krvavě rudou podšívkou. Působili nepatřičně, vizuálně se nehodili do kultivovaného prostředí plného eklektické štukové výzdoby, křišťálových lustrů a monumentálních fresek, jimiž je Semperova opera proslulá.
Když bylo po všem a po sto minutách emočně vyčerpávajícího poslechu díla Messa da Requiem od Giuseppa Verdiho vycházel mlčenlivý dav do ticha zasněžených Drážďan, potkávám tuto barevně výraznou trojici na operních schodech. Všichni tři kouří, dáma má cigaretu zastrčenou v dřevěném náustku.
Na moji prosbu o oheň pokynula s úsměvem – jsem sice nekuřák, ale také novinář, a dobře vím, že tabákový dým rozbíjí ostych, že oheň spojuje lidi a spouští mezilidský hovor. Proto jsem vytáhl cigaretu, nechal si připálit a začal se ptát.
Byli to „světští“, členové tradiční cirkusové a drezérské rodiny, původem z Drážďan. Tehdy v to nešťastné úterý 13. února 1945 prarodiče dámy se zlatou mašlí ve vlasech zahynuli. Ve sklepení činžovního domu vedle zoologické zahrady se udusili horkým dýmem z gigantické ohnivé bouře, zažehnuté náletem stovek britských a amerických bombardérů, které svrhly na město na Labi tisíce bomb a zápalných pum.
Rodina od té doby vždy 13. února drží smutek za své členy, celý den mlčí, večer se sejdou na mši nebo na smutném koncertě, který připomíná tragickou smrt jejich předků... a také desítek tisíc civilistů, kteří tehdy v Drážďanech během čtyř náletů mezi 13. a 15. únorem 1945, pár měsíců před koncem války ukončili svůj životní příběh.
Když hodiny ukazovaly VIII – 40, koncert skončil. Daniele Gatti zůstal stát a jeho dirigentská taktovka minutu visela v jeho ruce ve vzduchu. Na počest všech obětí druhé světové války, nejen těch v Drážďanech. Tisíc tři sta lidí vstalo, sklopilo hlavy a bez jediného potlesku počkalo, až hudebníci a sbor opustí jeviště. Potom se v tichosti i oni mlčky rozešli.
Mnozí z nich zamířili na prostranství před znovuobnoveným Frauenkirche (kostela Panny Marie), které zářilo světlem z tisíců svíček. Patnáct minut před desátou večerní se rozezněly zvony. Přesně v tuto chvíli před osmdesáti lety se totiž v Drážďanech rozezněly sirény ohlašující letecký poplach. O pouhých osmnáct minut později, ve 22.03 h, shodily bombardéry Lancaster z 83. perutě na město první zápalné hořčíkové bomby přezdívané „Vánoční stromeček“.
Většina z těch 1300 lidí, kteří si přišli poslechnout slavnou Sächsische Staatskapelle Dresden s dirigentem Danielem Gatti, má ve své rodinné historii podobnou zkušenost. Věděli tedy, co je v 19 hodin, kdy začínal koncert, čeká. Byli připraveni.
Proto když na pódium přišli členové orchestru, následováni početným mužským a ženským sborem, mlčeli. Ruce, jinak vždy připravené k potlesku, zůstaly položené na klínech. Když pak do ticha vstoupili čtyři sólisté v čele s italským tenoristou Francescem Melim, ticho zůstalo stejné. Když Daniele Gatti vystoupil na dirigentský stupínek, i tehdy bylo ticho. Ani jedna ruka netleskala. I ty moje ruce, připravené tlouci o sebe, klesly pokorně na opěradlo.
Sto sedmdesát tři členů orchestru a obou sborů zahráli Verdiho Requiem. Bylo to strhujících sto minut, které odpočítávaly slavné hodiny umístěné v proscéniu vysoko nad hledištěm. Ty pocházejí od proslulého výrobce A. Lange&Söhne ze saského centra hodinářství, z města Glashütte, a jejich ciferník kombinuje římské i arabské číslovky. Zobrazují čísla o výšce asi 40 cm a čas jde vidět i ze zadních řad.
Tento čtvrtek ve 22.03 nebyly ve Frauenkirche slyšet padající bomby, ale hlasy žen z místního chrámového sboru. Když skončily, rozezněly se varhany. A když dozněly i ty, přednesl něžné kázání John Witcombe, děkan katedrály v anglické Coventry, která byla vybombardována 14. listopadu německou Luftwaffe.
Děkan měl dobrou řeč, byla o člověku, o vině a odpuštění a také o pokorné víře a doufání, že se takové události už opakovat nebudou. Když skončil, netleskalo se. Místo toho se lidé postavili do fronty a pomalu se posouvali k hlavnímu oltáři a pod ním zapalovali svíčky.
Kdo byl v tuto chvíli v chrámu, tak možná pochopil, že někdy je dobré poslouchat... a pak mlčet a přemýšlet, místo aby se mluvilo a tleskalo.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
