KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Lídr ANO Babiš si zjišťuje, jestli má ministr Lipavský děti. Je z toho mimořádná schůze Sněmovny. Jeden politik řekne o druhém, že je zm*d. Všichni to řeší. Vláda nechá vypnout zpravodajské weby. Podle mínění Městského soudu v Praze nezákonně. A nějak to v tom humbuku zapadá… Chyba. Zásahy státu do svobody slova a myšlení představují hrozbu prvořadé důležitosti.
Dle odvolací instance bylo odstřižení některých webů, jež vláda po zahájení ruské invaze na Ukrajině označila za dezinformační, nezákonné.
Řízení stále běží, ale už tento verdikt, který navíc doprovází nařízení, aby obvodní soud začal vyčíslovat škodu, je důležitý. Významná justiční autorita jím říká, že nelze nikomu zakázat vyhledávat a šířit informace jen na základě názoru kabinetu. Jakékoli zásahy do svobody projevu práva na informace se musejí dít striktně na základě zákona.
Vláda, respektive ministerstvo vnitra, policie a tajná služba si ostatně musely být dobře vědomy, že nemají žádný zákonný podklad ony weby zakázat. Místo toho stát požádal soukromé firmy, které poskytují připojení, aby je technicky odpojily. Ony vyhověly a nyní má jedna z nich – T-Mobile – problém se soudní žalobou. Vypadá to, že tímto podivným postupem „mimo zákon“ dostala ústavnost hned tři údery naráz.
Za prvé došlo k lehkovážnému zásahu do základních občanských práv a svobod, aniž by zřejmě kdokoli ze zúčastněných hlouběji zkoumal, zda takto lze vůbec postupovat. Připomíná to nechvalně známou praxi z dob komunismu, kdy jsme formálně měli zaručena všechna práva, ale fakticky stačilo, aby nějaký papaláš zavedl telefon a zavolal na patřičná místa.
Za druhé se porušila zásada „není trestu bez zákona“. Jak říká Listina základních práv a svobod v čl. 17: „Cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem…“
Vláda žádný paragraf necitovala, ve svém přípise pouze uvedla: „Jedná se o informační válku, ve které musíme být odvážní a důsledně využít veškeré možnosti k tomu, abychom ji neprohráli.“ Takže nemáme jednat zákonně, ale odvážně?
Za třetí, kabinet ke splnění svého přání oslovil soukromé subjekty. Další přešlap. Pouze stát má monopol a právo na to omezit svobody občanů, samozřejmě za splnění prvních dvou podmínek, tedy že tím neporuší ústavu a bude jednat dle zákonného zmocnění. Pokud už by opravdu byly důvody konat, tak tento úkol přísluší policii a soudům, ne privátním firmám.
Bojovníci s „hybridními hrozbami“ tvrdí, že je třeba zabránit šíření lží. Buď se mýlí, nebo záměrně neříkají pravdu.
Pamatujete na megaskandál, kdy FBI označila nepohodlné názory a osoby, jejich seznam zaslala Twitteru a jeho řídící pracovníci bryskně zařídili blokaci, nebo přinejmenším omezili viditelnost příspěvků dotyčného účtu?
Vše prasklo, když sociální síť koupil Elon Musk, který nechal investigativní novináře nahlédnout do firemní komunikace. Mnozí si možná tehdy řekli, že něco takového se u nás stát nemůže. Protože naše tajné služby a vláda bojují s nepřítelem, ne s vlastními občany. Zjevně omyl…
Ve Spojených státech se obětmi novodobé inkvizice stali lidé, kteří měli „nesprávné“ názory na vakcíny, roušky, lockdowny nebo na průběh voleb prezidenta.
Abych mluvil za sebe, tak jsem si myslel, že v Česku, které zažilo marxistickou totalitu, cenzuru a zavírání úst nikdy nezdomácní neomarxistická „zakazovací kultura“. Její příslušníci se cítí být vlastníky jediné správné pravdy. Před Muskem ovládali Twitter a ony hony na čarodějnice brali i jako příležitost vypořádat se s názorovými oponenty.
Bojovníci s „hybridními hrozbami“ tvrdí, že je třeba zabránit šíření lží. Buď se mýlí, nebo záměrně neříkají pravdu. Lhaní samo o sobě není trestné ani jinak postižitelné. Nezákonné je podvádět, pomlouvat, šířit nenávist…
Máme řadu paragrafů, jež definují takzvané verbální zločiny a omezují tak svobodu slova. Což umožňuje zmíněný čl. 17: „(…) jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“
Kdyby ony dezinformační weby porušovaly platné zákony, nebyl by problém podat na jejich provozovatele žalobu, přičemž výsledkem by mohla být pokuta, zákaz činnosti nebo i vězení.
V naléhavých případech lze soud požádat o vydání předběžného opatření. Ale kabinet nic takového ani nezkusil. Pouze sepsal onu supliku, v níž se mimo jiné praví: „Vláda České republiky vyzývá oprávněné osoby a osoby disponující technickými možnostmi, aby šíření cílených lží a dezinformací nepřihlížely.“
Proč stát, který má všechny potřebné prostředky a pravomoci vynutit dodržování pravidel a zabránit jejich porušování, sahá k takové emocionální výzvě adresované soukromníkům, místo aby konal? Odpověď se přímo nabízí: k zásahu represivní moci chyběl jakýkoli zákonný podklad.
Kabinet nemohl udělat to, co třeba v případě medvídků s HHC, kdy využil zmocnění vyplývající ze zákona o návykových látkách. Pojem dezinformace není právně definován a nelze jej ani podřadit pod žádný jiný paragraf postihující verbální trestné činy.
Takže vláda sáhla ke gumové formulaci: „Informace jsou jednou z nejúčinnějších zbraní a nelze rezignovaně přihlížet, jak jsou tyto zbraně vůči našim občanům používány.“ Tím se zbavila veškeré odpovědnosti a hodila ji na soukromníky.
Žaloby postižených osob na vládu tak byly předem odsouzeny k nezdaru. Ona přece nic neudělala, jen „zvedla sluchátko“.
Už tohle je podraz. Proti takovému postupu, který jde mimo zákony a úřední postupy, se fakticky nelze bránit. Prostě vás onálepkují, vypnou a vy si můžete stěžovat leda na lampárně. Tím vláda ve spolčení se soukromníky neoprávněně zasáhla do občanských svobod, a to i kdyby dotčené weby skutečně překročily zákon. Neboť jejich vlastníci byli zbaveni ústavního práva na obhajobu.
Ono je to ale ještě horší. Sám bývalý vládní zmocněnec pro dezinformace Michal Klíma byl po dlouhých měsících usilovné práce nucen přiznat, že neumí tento pojem definovat v trestním zákoně. Ve své funkci skončil před rokem a od té doby se ani nikdo jiný nepokusil navrhnout příslušnou novelu.
Tvrzení, že přece „ministerstvo vnitra a tajné služby dobře vědí, co jsou dezinformace“, není právě uklidňující. Spíše naopak. Tím se v podstatě říká: sice nedokážeme říci, jaký paragraf jste porušil, ale stejně vás potrestáme.
Nakonec, ale ne v poslední řadě, je varující, že vláda se spolehla na soukromé subjekty, jmenovitě na nestátní neziskové organizace, i v případě sestavení seznamu webů považovaných za dezinformační. Tím jim dala do rukou klacek a moc rozhodovat o svých spoluobčanech.
Jde o obecný problém. Třeba Facebook si najímá „nezávislé hodnotitele obsahu“ typu Manipulátoři.cz a na základě jejich doporučení blokuje a maže příspěvky označené za „nevhodné“.
Dovolíme pod záminkou boje s dezinformacemi porušování základních občanských práv a svobod?
Žádný z informačních kanálů, které vláda žádala vypnout, mi nepřirostl k srdci. Nelíbí se mi, co píší, že jsou často na straně Ruska proti nám, že sdílejí neověřené informace, hoaxy, konspirace… Ale pokud tím neporuší jiné paragrafy, mají právo to dělat.
Jakobínský přístup, kdy se místo precizního dokazování všichni onálepkují jako „dezinformátoři“, hází do jednoho pytle lháře, žoldáky placené Moskvou, blázny nebo občanské aktivisty. Každý má právo na spravedlnost. I kdyby to opravdu byl lump (což jistě nejsou všichni).
Stát musí jednat přísně jen dle zákona. Lidé, obvykle označovaní nepřesným a zneužitelným termínem „dezinformátor“, dostávají u soudu pořádné flastry, větší než za znásilnění, pokud se jim prokáže třeba šíření poplašné zprávy, nenávisti nebo nabádání k násilí.
Nepotřebujeme další definice. A už vůbec ne soukromé inkvizitory, kteří sestavují seznamy webů, jež se mají zakázat. Nemluvě o tom, že někdy jde fakt těžko zjistit pravdu. Jako během epidemie covidu-19, kdy se často neshodli ani vědci. Ovšem inkvizitoři měli jasno.
Evropská unie se chystá v „zákoně o svobodě médií“ svěřit těmto spolkům dokonce hodnocení i mainstreamových webů. Který dostane špatný rating, nebude na sítích viditelný, jeho příspěvky se nebudou šířit, omezí se mu přístup k reklamě.
Zkušenosti z USA varují, že tito „nezávislí“ hodnotitelé z drtivé většiny zastávají progresivistické, ultralevicové názory. Špatné známky od nich dostávají takřka výhradně konzervativní tvůrci obsahu. Známe to i od nás, kdy se zmínění Manipulátoři dostali do sporů s týdeníky Echo či Reflex.
Máme závažný problém. Dovolíme pod záminkou boje s dezinformacemi porušování základních občanských práv a svobod, k tomu bez zákona a navrch dle doporučení ideologicky podjatých neziskovek?
Musíme počkat na definitivní výrok soudu, avšak pochybností je zkrátka příliš. Nejen u nás. V celé EU. Že si politici sprostě nadávají a shánějí na sebe kompro, je smutné, avšak v rámci boje. Stát ale nesmí válčit s vlastními občany a svévolně je cenzurovat, aniž by porušili zákon. Tam už se nechceme nikdy vracet.
