„Hranice niesu žiadne korzo.“ Putin zavádí výjezdní doložky, jak se prchalo z Československa?

Jak člověk stárne, má čím dál častěji déjà vu. Před několika dny oznámil tisk, že se Ruská federace připravuje zavést „výjezdní doložky“. Tedy, že držitelé platných cestovních pasů již nebudou moci vycestovat ze země bez speciálního povolení tajné služby, které se bude vydávat pro každou cestu zvlášť.

Přesně stejný systém byl uplatňován komunisty v Československu před listopadem 1989. Právě cestování bylo v totalitním režimu velmi limitováno. Běžně se mohlo cestovat do socialistických zemí, kromě Polska a Sovětského svazu, kam bylo třeba mít speciální pozvání. Ve všeobecném socialistickém šlendriánu se i toto dalo poměrně jednoduše obejít.

Můj kamarád horolezec, jehož maminka byla učitelkou ruštiny, si na psacím stroji s azbukou naklepal pozvání, vymyslel jméno, podepsal dopis a z brambory vyřezal malou hvězdičku, kterou omočil v rudém inkoustu a otiskl. S tímto „dokumentem“ a jeho úředním překladem šel na státní notářství, kde si dal zhotovit „úředně ověřenou kopii“. Tu mu ověřili a dali na ní pořádná razítka s podpisy a dodatkem, že „kopie souhlasí s originálem“ to, že originál byl kus hadru je celkem nezajímalo.

S touto kopií bylo již možné jít na pasy a víza a žádat o vycestování na Pamír, odkud se přivážela nejen droga nasavoj (což byl usušený pyl z divoce rostoucího konopí), ale i ledovcové horolezecké šrouby, které se vyráběly z titanu, kradeného v závodě na výrobu raket ve Sverdlovsku, kde se oficiálně vyráběly ponorky. Šroub se dal obvykle koupit za jeden dolar a na trhu ve Francii prodat asi za dvanáct dolarů.

Po roce 1969, kdy Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák pronesl svoji slavnou větu: „Hranice niesů žiadne korzo“ možnost cestování na Západ se prakticky uzavřela. Podle zprávy ministerstva vnitra vypracované pro ÚV KSČ emigrovalo v letech 1968 a 69 z Československa 70 130 osob z nichž se asi deset procent vrátilo zpět.

Zavedení systému výjezdních doložek a výrazné omezení přidělovaných valut vedlo k tomu, že se dramaticky snížila možnost Československo opustit. Až do roku 1978 tak emigrovalo méně než 2 000 osob ročně. V roce 1979 však došlo k nečekané události. V Íránu vypukla revoluce a současně s tím celosvětová palivová krize. Jednou z nejhůře postižených zemí bylo Rumunsko, které z Íránu odebíralo většinu ropy pro svoji výrobu nafty a benzinu. Navíc po odmítnutí účasti na okupaci Československa v srpnu 1968 nebyly vztahy Moskvy s Bukureští nijak zvlášť přátelské, což se projevovalo například tím, že Československá StB považovala Rumunsko za běžné operační území a neexistovala prakticky žádná výměna informací mezi oběma totalitními tajnými službami.

Rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu vyhlásil od počátku srpna 1979, že všichni turisté, kteří pobývají v Rumunsku si mohou nakoupit benzin nebo naftu pouze za tvrdé valuty, tedy dolary nebo západoněmecké marky. Jejich držení však bylo v komunistickém Československu trestné a přestože bylo toto nařízení masově porušováno, nebylo možné, aby stát vybavil valutami turisty, kteří se k moři do Bulharska museli dostat přes rumunské území. A to jednoduše proto, že je neměl.

Vládní výbor pro cestovní ruch ČSSR, přijal tedy usnesení, že od 3. srpna 1979 mohou lidé k cestě do Bulharska využít trasu přes Jugoslávii a mezi 3. až 5. srpnem jim budou jugoslávské dináry prodány na maďarsko–jugoslávské hranici a po 5. srpnu si je mohou volně koupit ve Státní bance československé. Až do této doby byla pro cestu do Jugoslávie požadována výjezdní doložka a tzv. devizový příslib, o který bylo třeba zažádat již počátkem roku.

Pro cestu do Bulharska však stačil obyčejný pas doplněný pouze celním a devizovým prohlášením, které bylo volně dostupné v každé cestovní kanceláři a bylo pouze třeba na něj nalepit dvacetikorunový kolek. Občanům totalitního Československa se tak otevřelo okno pro opuštění komunisty ovládané země, neboť přechod z Jugoslávie do Rakouska, případně Itálie byl již poměrně snadný.

Přestože tato možnost trvala pouze několik týdnů statistika ukazuje skokový nárůst občanů, kteří nedovoleně opustili republiku. V roce 1978 jich bylo méně než dva tisíce, ale v roce 1979 číslo vzrostlo na 4 152.

Vzhledem k závazku, který Československo přijalo v tzv. třetím koši Helsinských dohod v srpnu 1975, se vláda rozhodla upravit možnosti cestování do „kapitalistické“ ciziny, aby alespoň částečně vyhověla závazkům, které v Helsinkách přijala. Do roku 1979 platilo, že hromadné zájezdy do západních zemí Evropy se smí účastnit pouze pracovní kolektivy nejméně tří osob.

Tím bylo zajištěno, že nemohli vycestovat oba manželé a už vůbec ne s dětmi. Federální vláda ČSSR, aby alespoň částečně zmírnila demokratickými zeměmi kritizované restrikce v cestování obyvatel východního bloku, přijala 8. listopadu 1979 změnu povolování cest do zahraničí a liberalizovala směrnici z roku 1972 tak, že napříště bylo možné využít služeb cestovní kanceláře individuálně.

Přestože nabídka těchto zájezdů byla minimální, neboť existovaly pouze dvě cestovní kanceláře Čedok a Cestovní kancelář mládeže. Před zahájením prodeje zájezdů stáli lidé několik dní nepřetržitě frontu, aby se na vytoužený „Západ“ mohli alespoň na několik dní podívat. Nárůst počtu lidí, kteří využili možnost alespoň minimálního uvolnění cestování a odešli z komunistického Československa vzrostl v roce 1980 na 7 144, téměř stejný počet občanů odešel i následující rok 7 276. Další léta číslo občanů, kteří emigrovali kleslo k pěti tisícům a zůstalo přibližně stejné až do pádu komunistického režimu v listopadu 1989.

Zahraniční zájezdy nebyly jedinou možností, jak komunisty ovládané Československo opustit, další možností byla letecká cesta na Kubu, neboť letadlo z Prahy muselo cestou tam načerpat palivo v Montréalu. Můj spolužák, který tuto cestu využil vyprávěl, že před vystoupením z letadla pilot vyzval cestující, „kteří s námi nebudou dále pokračovat“, aby si vzali příruční zavazadla. On to však považoval za léčku a tašku nechal v letadle.

Na letišti ihned vyhledal dveře s nápisem „imigration office“. Úředník se jej zeptal, proč si nevzal příruční zavazadlo a jestli jej na to pilot neupozornil. Pokud se někdo rozhodl si pobyt na Kubě užít a emigrovat cestou zpátky, byl zklamán, neboť na zpáteční cestu palivo v letadle stačilo bez mezipřistání.

Další, i když riskantní, možností, jak utéct z husákova vězení bylo využít profesionálních převaděčských skupin, nebo pomocí komplice na západě zorganizovat fingovanou svatbu a legálně se vystěhovat.

Další možností byl místní vlak poblíž maďarsko-jugoslávské hranice, který část své trasy absolvoval na území Jugoslávie a běžně se stávalo, že strojvedoucí přibrzdil a lidé vyskakovali z pomalu jedoucího vlaku. Další možností byl cizí pas, kdy někdo vycestoval na pas občana západní země, který jej pak nahlásil na velvyslanectví jako ukradený a vycestoval na náhradní doklady. Takto se například podařilo opustit Československo Karlu Zámečníkovi poté, co byl v roce 1967 zproštěn obžaloby v procesu Tigrid, Beneš, Zámečník. Přestože byl obvinění zbaven Československé úřady mu odmítly vrátit pas.

Podle zprávy ministerstva vnitra z roku 1988 emigrovalo z Československa mezi lety 1945 až 1987 172 655 osob. Touha po svobodě a cestování je nezastavitelná a způsobům, jakým lidé překonávali Železnou oponu, bylo věnováno již mnoho knih. Přesto, že je to více než pětatřicet let, cítím vždy zvláštní pocit, když přejíždím hranice do Bavorska.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.