V říjnu 1952 zemřel ve vyšetřovací kanceláři Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti Jan Borýsek (1907 — 1952). Předtím byl podle interního rozkazu vyslýchán tři dny téměř bez odpočinku, se sníženým přídělem jídla a za použití fyzického násilí. Tělo bylo z konspirativních důvodů tajně pohřbeno v Hodoníně. Jeho příběh ukazuje cynismus celého aparátu.
Jan Borýsek nebyl profesionální odbojář ani muž z ilegálních struktur. Byl řezníkem a hostinským z Horního Němčí, člověkem pevně spojeným s venkovským prostředím jihovýchodní Moravy. Po únoru 1948 však patřil k těm, kterým nový režim postupně vzal půdu pod nohama: živnost, dosavadní společenské postavení i možnost rozhodovat o vlastním životě.
Jako vášnivý myslivec přišel také o lovecké zbraně a právo honitby. V atmosféře narůstajícího strachu, udávání a politického tlaku se rozhodl k činu, který komunistická moc považovala za zradu – v září 1951 odešel přes hranice do Rakouska a o měsíc později převedl za hranice manželku a dva syny, desetiletého Josefa a sedmnáctiletého Zdeňka.
Institucionální násilí
Po nástupu komunistů k moci v Československu nastal institucionální kolaps i v oblasti práva. V počátečním období komunistické diktatury v letech 1948–1953 položil režim základy toho, co cynicky označoval jako „socialistickou zákonnost“. Politické procesy, výslechy Státní bezpečnosti, strach z udání a existenční nejistota vytvářely prostředí, v němž se i zdánlivě krajní rozhodnutí – útěk za hranice – jevilo mnoha lidem jako jediná možnost, jak si zachovat důstojnost nebo svobodu.
Státní teror, udržovaný jako nástroj přežití režimu závislého na Moskvě, nepominul ani po Stalinově smrti v roce 1953, nýbrž v proměnlivých formách a s různou intenzitou přetrvával dalších čtyřicet let – až do zhroucení komunistického režimu v listopadu 1989.
Řada příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se v padesátých letech přímo podíleli na vynucování přiznání, mučení a inscenování politických procesů, uhájila své pozice i v následujícím období. Část přežila i reformní rok 1968 a bez výraznějšího postihu sloužila hluboko do normalizačních let. Represivní aparát si tak uchoval personální i metodickou kontinuitu od stalinského teroru až po pozdní fázi komunistického režimu. Systém své vykonavatele chránil, dokud zůstávali loajální – jejich bezúhonnost nebyla poměřována morálkou, nýbrž užitečností pro udržení moci. Archivy StB uchovávají pro současnou a příští generaci příběhy nejen obětí ale i jejich katů.
Bratři
V květnu 1952 se Jan Borýsek ilegálně vrátil do Československa údajně s cílem organizovat špionáž a převádět osoby do zahraničí. Dne 14. června 1952 zadržela za dramatických okolností pohraniční stráž u obce Slup na Znojemsku skupinu deseti osob včetně pěti nezletilých dětí. Proti prchajícím osobám použila samopaly, pušky a granáty a při přestřelce zranila čtyřiapadesátiletého Jana Borýska. Po zatčení byl eskortován do vězeňské nemocnice v Brně a dne 27. června 1952 ho převzala tajná policie z Krajské správy StB v Uherském Hradišti.
Státní bezpečnost jako mocenský aparát chladnokrevně vytvářela důkazní řetězec mučením, „agenta se podařilo usvědčit z rozsáhlé protistátní činnosti, avšak další činnost ještě popírá.“ Jeho doznání získané vyšetřovateli hrubým násilím se stalo základním kamenem obžaloby jeho bratrů (proces „Borýsek František a spol.“ (sp. zn. 1 T 13/53)), přestože Jan v říjnu během výslechu zemřel.
Obžaloba z velezrady byla v případě bratra Františka Borýska rozšířená o vyzvědačství a skupině bylo kladeno za vinu ukrývání teroristů, neoprávněné držení zbraní, organizování přípravy a likvidace předsedy MNV Jana Ručky, o kterém se domnívali, že jim vzal právo honitby. Do případu byl zahrnut také Václav Sedláček z Havřic, který měl prostřednictvím Josefa Borýska opatřit pro Jana vzorky surovin z nedaleké zbrojovky.
Dne 3. května 1953 soud završil to, co vyšetřovací aparát předem připravil. Rolník František Borýsek byl odsouzen k 22 letům (!) vězení, jeho bratr Josef k 20 letům a Václav Sedláček z Havřic dostal 15 let a všichni k propadnutí veškerého majetku, ztrátě občanských práv a peněžitému trestu.
O deset dní později, dne 14. května 1953, vydal ministr národní bezpečnosti armádní generál Karol Bacílek tajný rozkaz, v němž otevřeně popisuje některé případy a závažné nedostatky ve vyšetřovací práci Státní bezpečnosti a existenci systematického a hrubého porušování předpisů a „socialistické zákonnosti“.
Rozkaz ve svém prologu vzdává hold dosavadní práci bezpečnostního aparátu, který „vykonal velký kus práce v boji s nepřáteli lidově demokratického Československa“, nicméně klíčová část konstatuje, že „s dosaženými úspěchy se vyskytují v práci vyšetřovacího aparátu hlavní správy státní bezpečnosti a zvláště na krajských správách státní bezpečnosti nejen hrubé chyby nebo přestupky, nýbrž i zjevné protizákonné zjevy a to jak v zatýkání, tak i při vyšetřování. Hlavními z těchto nedostatků jsou neodůvodněná zatčení, fysický nátlak na zatčené v průběhu vyšetřování /bití, dřepy, stání, nepřetržité výslechy a j./, napovídání zatčeným, aby vypovídali podle přání vyšetřujících, seznamování agentury v celách s materiálem vyšetřování a její provokační jednání.“
Zmiňovaný tajný rozkaz (č. 79 ze 14. května 1953) je usvědčující dokument pro příslušníky StB, kteří v případu Borýsek figurovali a ministr Bacílek se v době po Stalinově a Gottwaldově smrti odhodlal některé kázeňsky řešit.
Šetření prokázalo, že k úmrtí Borýska zásadním způsobem přispělo protizákonné jednání vyšetřovatelů. Borýsek byl vyšetřován již 3 měsíce, když v říjnu náčelník vyšetřovacího odboru Stb v Uherském Hradišti por. Lovecký vydal pokyn „k dlouhodobému nepřetržitému výslechu... Současně povolil omezit BORYSKOVI stravu na polovinu, dát mu jen 1. hod. denně odpočinku, podle potřeby nechat ho chodit po cele a dělat dřepy, v případě že bude drze lhát dát mu políček. K výslechu tímto způsobem byli určeni ss. šstržm. HOTOVÝ, JELÍNEK, HOLAS, HRDLIČKA a ss. stržm. MIKULICA a BORTEL. Tento způsob výslechu povolil por. LOVECKÝ přesto, že měl dostatek usvědčujícího materiálu. Po třech dnech výslechu tímto způsobem dne 21.10.1952 kolem 14 hod. stěžoval si BORYSEK na nevolnost načež ve výslechové kanceláři zemřel.“
Kvůli použití nepřípustných vyšetřovacích metod byl náčelník vyšetřovacího odboru Leopold Lovecký potrestán 20 dny (!) vězení a po odpykání trestu byl zbaven funkce. Vyšetřovatel šstržm. Osvald Hotový byl potrestán 15 dny prostého vězení. Vyšetřovatel šstržm. Jan Jelínek byl potrestán 15 dny vězení za použití fyzického nátlaku na zatčeného. Zástupce náčelníka KS-Stb Gottwaldov kpt. Josef Huzlík byl potrestán jen písemnou důtkou za to, že nezajistil kontrolu dodržování socialistické zákonnosti na svěřené správě.
Režim dobře věděl, kdo jsou jeho lidi a co jeho aparát páchá. V Moskvě v tom čase Chruščov zbavil pozic bývalého šéfa NKVD Lavrentije Pavloviče Beriju a obvinil ho ze závažných zločinů. Popraven byl v prosinci 1953.
Resortní metastáze
Od poloviny padesátých let se i režim u nás transformoval a sofistikoval. Popravy a mučení nahradilo psychologické, ekonomické a sociální násilí, jehož důsledky byly stejně devastující a celoživotní. Své lidi režim rovněž přikryl a řada „pachatelů“ z řad StB z padesátých let se přesunula uvnitř resortu vnitra k jiným útvarům, kde dál nerušeně působili většinou až do odchodu do penze.
Leopold Lovecký sloužil po přeřazení k Veřejné bezpečnosti jako vyšetřovatel v Gottwaldově (Zlín). Do invalidního důchodu odešel v roce 1968 v hodnosti majora. Jan Jelínek působil jako vyšetřovatel VB v Brně do roku 1976, kdy v hodnosti majora odešel ze služeb ze zdravotních důvodů.
Kapitán Josef Huzlík povýšil do funkce náčelníka KS-StB Gottwaldov. Obdržel vyznamenání za službu vlasti a a později za zásluhy o obranu vlasti. V roce 1957 ukončil roční operativní školu KGB. V hodnosti podplukovníka byl v letech 1960-62 zařazen na 6. odbor I. správy MV (rozvědka) a ve funkci odborného poradce byl vyslán do Mali (kr. jméno „Hulač“) budovat tajnou policii nového režimu. Po návratu byl jmenován náčelníkem 6. odboru a za angažmá v Mali obdržel Řád rudé hvězdy. V letech 1963-65 působil jako náčelník inspekce ministra vnitra. V červenci 1965 zahynul při havárii.
Z vyšetřovny do Vídně
K rozvědce se dostal i vyšetřovatel Jana Borýska Osvald Hotový. Pocházel z Moravských Budějovic a po válce absolvoval základní vojenskou službu u ženijního pluku. V říjnu 1947 vstoupil do KSČ a v pětadvaceti vstoupil (1949) k SNB. Absolvoval tříměsíční kurz pro vyšetřovací pracovníky ve Veverské Bítýšce a od července 1950 pracoval jako vyšetřovatel oddělení StB v Uherském Hradišti, v té době jedním z nejobávanějších míst v zemi. Dne 1. července 1952 byl přemístěn na VI.odbor (vyšetřovací) KS-Stb Gottwaldov, kde působil jako referent 1. oddělení a samostatně zpracovával státně-bezpečnostní případy.
Jeho nadřízený Lovecký o něm (před případem Borýsek) v posudku uvedl: „k zodpovědné práci na vyšetřujícím oddělení mu však schází třídní nenávist a nekompromisní došetření celého případu. Nesmí určité delikventy podceňovat a v šetření musí postupovat tvrdě a neúprosně.“ V lednu 1953 již Lovecký psal: „používá vhodných forem při vyšetřování a učí se správně třídní nenávisti… Jeho práce nemá zásadních nedostatků.“
Hotový v případu Borýsek vyvázl bez újmy. Byl vyslán na šestiměsíční politickou školu v Ostravě a po ní dál pracoval jako vyšetřovatel. Své stranické povinnosti si pilně plnil jako instruktor a vedoucí pionýrských skupin. V letech 1953, 1954 a 1955 byl ministerstvem školství pověřen vedením a organizací mezinárodních putovních, pionýrských a mírových táborů.
V roce 1955 přestoupil k I. správě MV do rozvědky (kr. jméno „Skotnica“) a koncem padesátých již působil ve dvou nejdůležitějších špionážních centrech studené války ve střední Evropě ve Vídni a Berlíně. V lednu 1957 byl Hotový pověřen zpracováváním a řízením jednoho z tehdy nejdůležitějších spolupracovníků správy s krycím jménem „Květen“ („Sedm“, „135“…). Šlo o zástupce náčelníka protikomunistického oddělení rakouské policie (STAPO) Alfréda Petroviče, jednoho z nejdůležitějších agentů, které rozvědka v té době řídila.
Životopis Osvalda Hotového uvádí, že za úspěšné vedení agenta bylo uděleno tehdejšímu 2. odboru státní vyznamenání. Hotový spolupracovníka Petroviče osobně řídil a zpracovával nepřetržitě od roku 1957 až do konce své aktivní služby. V knize o KGB (1974) autor John Barron Hotového přímo zmiňuje v souvislosti, že byl údajně jediným důstojníkem, který měl přístup do zvláštní (tajné) místnosti, kde byly uloženy a zabezpečeny zprávy od agenta „Sedm“.
Dle informací od maďarského defektora tajné policie Lászla Szabóa a z dalších zdrojů měl agent „Sedm” v létě 1962 údajně otrávit uprchlého maďarského poručíka Bélu Lapusnyika, který následně zemřel. Dle služebních hodnocení řídil Hotový celkem 12 spolupracovníků rozvědky.
V srpnu 1968 nastal zlom, kdy část vídeňské rezidentury politicky zakolísala. Hotový se přidal k těm, kteří váhali a otevřeně pochybovali. Pro normalizační aparát to byl nepřijatelný hřích. Po odvolání do Prahy v roce 1970 dostal stranickou důtku za „pasivitu v srpnu 1968“ a plánované povýšení na majora již neproběhlo. Přeřadili ho na méně exponované místo, kde řídil staženou zahraniční agenturu.
V roce 1977 interní prověrka odhalila, že se svými agenty zacházel způsobem, který důstojníci rozvědky označili jako „familiární a neprofesionální“ a rovněž měl zprostředkovávat prodej tuzexových poukázek. Podle závěrů komplexního služebního hodnocení byl Osvald Hotový hodnocen jako nevyhovující „z hlediska morálního a odborného profilu pro výkon služby v SNB“. Dvacet pět let po umučení Jana Borýska byl z morálních důvodů propuštěn vykonavatel násilí z padesátých let.
Komunistická rozvědka formovala předsrpnovou první generaci důstojníků z řad straně oddaných a osvědčených soudruhů. Kariéra Josefa Huzlíka a Osvalda Hotového a jejich přesun z represivního aparátu padesátých let do mezinárodní špionáže není ojedinělý. Řada dalších nastoupila nebo byla k rozvědce přeložena z jiných útvarů kontrarozvědky. Sem patřil i první náčelník vědecko-technické rozvědky kpt. Stanislav Šedek „Šejbal“, který přišel z Krajského velitelství StB Hradec Králové, kde v roce 1952 řídil provokaci v případu Čistá, která vedla k popravě Vladimíra Cermana (1925–1952).
Vrátili se po revoluci
Polistopadová legislativa totalitní systém popisuje, že „systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů" a „porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon."
Skupina důstojníků tajné policie, která nastoupila v temných padesátých letech a po srpnu 1968 nesouhlasila se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, byla spolustraníky vyhozena. Většina z nich mohla dál působit ve státním aparátu mimo resort vnitra anebo různých podnicích. Malá skupina těchto lidí se ovšem po listopadu 1989 vrátila a dostala možnost uplatnit své zkušenosti při budování nové zpravodajské služby demokratického Československa.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
