Migranti a střelba na školách: Co mají společného?

Otevřeně se přiznávám, že jsem v počátcích migrační krize byla „vítačkou“. V roce 2015 jsem věřila, že pomáhat je přirozené, že otevřená společnost je tou správnou cestou. Brýle naivity jsem už odložila a uvědomuji si kulturní nekompatibilitu v plné šíři. Už nevěřím, že migrace v takovém rozsahu je zvládnutelná. A chápu, že s tím musíme něco dělat – realisticky a bez iluzí. Přesto si nemyslím, že všechno zlo světa má jméno Muhammad.

Odmítám svět vidět černobíle, slepě nenávidět a nedávat šanci. Tenhle druh nenávisti není importovaný, ale domácí. Stejně jako šikana. Stejně jako sociální sítě, kde si lidé denně servírují tučnou porci vzájemného pohrdání. Častěji než „barbaři“ zvenčí na nás útočí „barbaři“ mezi námi.

Paušalizovaná nenávist plodí strach a odstup, stejně jako opoziční myšlení „my vs. oni“. Podobně pak funguje i „mikroxenofobie“ ve školách – ve smyslu odporu proti všemu jinému, cizímu a neznámému. Přesně to je mycelium šikany.

Protože děti obvykle šikanují „jiné“. Tiché, přemýšlivé, autistické, moc hubené nebo moc tlusté, příliš chytré nebo naopak pomalé. Jinakost vadí. A není to náhoda. Strach z jiného máme hluboko v sobě. Kdo je jiný, ten ohrožuje naše místo ve skupině. Lepší než ho poznat, je ho odstrčit. Vytěsnit. Zesměšnit. Ponížit. „Stoupnout si mu na hlavu“ a tím sám „vyrůst“ v očích nezralé komunity.

Motiv jednadvacetiletého Arthura A., který ve své bývalé škole zavraždil deset lidí – žáky a učitelku – a následně i sebe, zatím není plně znám. Některá rakouská média však uvádí, že v dopise na rozloučenou adresovaném matce zmiňuje dlouhodobou šikanu. 

Z výpovědí lidí, kteří s ním přišli do styku, je evidentní, že trpěl i sociálním vyloučením. Právě šikana a sociální izolace bývá nejčastějším impulsem, který vyústí ve školní masakry.

Podle výzkumu U.S. Secret Service a Department of Education bylo 80 % pachatelů školních střeleb v USA mezi lety 2008–2017 terčem šikany, přičemž 57 % z nich dlouhodobě. V analýze 15 známých případů školních střeleb v USA (1996–2001) bylo 12 pachatelů prokazatelně oběťmi šikany. Ve Finsku se dosud udály čtyři střelby na školách. Nejmladšímu pachateli bylo 12 let. Ve všech případech se útočníci před svým činem stali oběťmi školní šikany.

Přesto komentáře pod první zprávou o útoku ve Štýrském Hradci (Grazu) přetékaly nenávistí vůči migrantům. Bez důkazů, bez informací, bez důvodu. Střelba naslepo ale může mít následky.

Je pravdou, že (nejen) Rakousko muslimové „berou populačním útokem“. Koneckonců, shodou okolností vyšel chvilku před útokem v Grazu na INFO.CZ text kolegy Marka Kerlese, který shrnuje alarmující situaci na rakouských školách, kde islám začíná dominovat, i s mnoha negativními důsledky.

Stejně tak je neoddiskutovatelným faktem, že migrace skutečně přináší reálné problémy. Ne všichni migranti přicházejí s úctou k evropským hodnotám – část z nich si s sebou nese patriarchální, násilnické nebo fundamentalistické postoje. 

Někteří se dopouštějí násilí, zvlášť patrné je to mezi mladými muži bez perspektivy, zklamanými, frustrovanými, zradikalizovanými. Leckde se kulturní a sociální napětí stalo denní realitou – od Švédska přes Německo po Francii. Tato fakta nelze popřít. Ale ani z nich vyvozovat, že každý migrant je potenciální útočník.

Strach z „jinakosti“ má nejen evolučně zakotvené základy, ale přenáší se i socializací – výchovou a společenskou atmosférou. Opatrnost vůči neznámému mohla být evolučně výhodná – kdysi mohli být cizinci předzvěstí nebezpečí, nemocí, nedostatku zdrojů. Mozek reaguje prostřednictvím amygdaly intenzivněji na výrazy strachu od osob vlastní kultury – což ukazuje, že vrozený výstražný reflex je modulován sociálním kontextem.

Xenofobie jako taková je ale už plně naučená forma nepřátelství. S tou se děti nerodí. Učí se ji až od svého okolí: v rodině, ve škole, z médií a sociálních sítí. Daleko častěji opakují a přejímají tyto postoje děti z xenofobně laděného prostředí – neboli jaký otec, takový syn, případně jaká matka, taká Katka. 

Rodiče a společnost mohou posílit nebo zmírnit výše zmíněný reflexní mechanismus. Z neznámého a jiného udělat buď příkop, nebo most.

Ale vraťme se ještě k šikaně. Často slýcháme, že dnešní děti jsou přecitlivělé, že „za nás“ jsme šikanu také zažívali, a nic si z ní nedělali. Ano, šikana tu byla dávno před migranty, sociálními sítěmi i polarizací společnosti. Není to tak, že bychom dříve žili v harmonii a vzájemná nenávist se k nám připlížila až s uprchlickou vlnou nebo Facebookem.

Dnešní doba je ale přece jen v něčem specifická: teror, který předtím zůstával v uzavřených školních třídách, se teď valí do veřejného prostoru. Dřív šikana končila zazvoněním. Dnes pokračuje 24/7, často s publikem. Sociální sítě i anonymita on-line světa dávají šikaně a nenávisti novou palebnou sílu. Dnešní děti navíc vyrůstají pod tlakem na výkon, každé selhání je o to víc bolí.

Šikana není nový fenomén. Dnes se o duševním zdraví víc mluví, víc se řeší. Děti ale i tenkrát cítily stejnou bolest z odmítnutí, posměchu nebo vyčlenění. Jen ji neuměly pojmenovat. Potřeba přijetí, bezpečí a důstojnosti je v nich zakořeněná bez ohledu na dobu.

Můj syn, který odmalička trpí těžkým ADHD a několika přidruženými fyzickými vývojovými vadami, má se šikanou bohaté zkušenosti. Stejně jako s jejím bagatelizováním ze strany školy. Často byl navíc vnímán nikoli jako oběť, nýbrž jako „obvyklý podezřelý“, protože se impulsivně bránil. 

Pocity nespravedlnosti, které z toho pramení, jsou nasnadě. Pochopitelně o jeho emocích komunikujeme, rozpouštíme frustraci, dodáváme sebevědomí. I s pomocí odborníků. Zdaleka ne všechny děti a mladí dospělí ale najdou odvahu se svěřit. Frustrace pak zákonitě bobtná.

Je ale k zamyšlení, zda podobný princip v globálnějším měřítku nemůže fungovat právě i u migrantů. Pokud budou mít status „persona non grata“, těžko budou mít tendenci a ochotu spolupracovat. 

Pokud je budeme ostrakizovat – podobně jako děti vypuzují ze svého středu šikanované spolužáky –, bude jejich frustrace dále narůstat. Důsledkem budou hlubší příkopy, zakuklení se do své bubliny, nulová integrace a v krajních případech i vztek a naštvanost na všechny ostatní. A někdy možná i touha po pomstě.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.