Soudy nesmí podlehnout emocím ani volání po pomstě, varuje kandidát na šéfa Soudcovské unie Rychlý

Co vás ve vašem věku, na prahu šedesátky, vede k tomu, že jste se rozhodl opustit tiché, klidné křeslo soudce Nejvyššího správního soudu, vstoupit do vrcholné justiční politiky a ucházet se o post prezidenta Soudcovské unie?

Je to krásná výzva, nemohu si pomoct. Vím, že to zní jako klišé, ale je to velice zajímavý profesní vzestup. Nejde o postup v tradiční hierarchii mezi instančně nadřízenými soudy. Vnímám to jako pozici, která může stavu pomoci, zastat se ho v těžkých dobách a vyjednávat ve prospěch kolegů i nezávislosti justice. Člověk je blíž k lidem a dozví se o justici strašně moc. Zní to možná příliš idealisticky, ale je to tak.

Vy jste ale velmi specifický kandidát. Začínal jste v devadesátých letech jako novinář, ještě před nástupem online médií, psal jste do tištěného deníku Právo. Vystudoval jste práva, působil ve velkých mezinárodních advokátních kancelářích a teprve před necelými deseti lety jste se stal rovnou soudcem Nejvyššího správního soudu. Nemáte praxi z okresu a teď chcete šéfovat spolku, který sdružuje převážně prvoinstanční soudce. Není to handicap?

Chci a nebojím se toho. Jsem si toho palčivě vědom a vůbec to neskrývám. Otevřeně jsem to napsal i do článku pro časopis Soudce. Neoznačoval bych to za handicap, spíš jsem nekonvenční kandidát. Je jiná doba a možná i mé odlišné kompetence a zkušenosti mohou zahrát lépe ve prospěch soudcovského stavu. Zkušenosti z novinařiny i advokacie dokážu přetavit v plus.

Není to žádný trik ani spin. Slovo pokora sice zní pateticky, ale je to i o pokoře. O vědomí vlastních limitů a schopnosti lidem naslouchat a mluvit s nimi. Navíc nejsem jen soudcem Nejvyššího správního soudu. Zasedám také v takzvaném konfliktním senátu pro řešení kompetenčních sporů, kde se potkávám se třemi kolegy z civilního kolegia Nejvyššího soudu – Romanem Fialou, Vítem Bičákem a Pavlem Simonem. To jsou velmi erudovaní, hodnotově silní soudci a je to skvělé fórum k tříbení názorů mimo zdi NSS.

Druhá věc je reforma kárných řízení. Zpočátku jsem se na to díval jako na zvláštní věc, že soudci Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu budou jezdit soudit kárné věci na vrchní soudy. Ale je to vynikající zkušenost. V senátu máme civilní soudkyni z okresního soudu, státní zástupkyni i akademika, profesora trestního práva Tomáše Gřivnu. Člověk se z těch konkrétních kauz o reálné justici dozví neuvěřitelně mnoho.

Když nepočítám kárné senáty, kdy jste byl jako soudce naposledy v soudní síni? 

Na Nejvyšším správním soudu do jednačky nechodíme.

A přece chcete být v čele organizace sdružující soudce z „terénu“. Už vidím členy unie, jak si říkají: mluví k nám člověk, který účastníky řízení neviděl ani z vlaku.

Chápu to a respektuji, že jednací síň je fatálně důležitá věc, kolem které se točí podstatná část justičního provozu. Respektuji zkušenost kolegů z okresních soudů, zejména z těch velkých pražských obvodů, kde je obrovský nápad věcí a náročný rytmus. Ta továrna na spravedlnost je obrovský stres. Často tam byli lidé hozeni do vody s minimální zkušeností a museli se s tím pod velkým tlakem poprat.

Já mám ale zkušenost velmi podobnou, byť z jiného prostředí. Když jsem v roce 1998 nastoupil do advokátní kanceláře Allen & Overy, moje angličtina byla chatrná a zkušenosti s komerční advokacií nulové. Měl jsem jen novinářskou praxi. Vojenskou terminologií jsem si ten přijímač odbyl také. První dva tři roky byly extrémně těžké, mnohokrát jsem pochyboval, jestli jsem na správném místě. Musel jsem zabojovat, přizpůsobit se a spoustu věcí se doučit. V tomhle tu zkušenost s kolegy z okresů sdílím. A tvrdé znalosti o jejich každodenních problémech si musím obstarat a poctivě jim naslouchat.

Mezi soudci padá i otázka: Co Josef Baxa? Stojí za vámi, nebo ne? Pro některé je ikonou, jiní k němu mají velmi odtažitý vztah. Byl to právě on, kdo stál v čele NSS, když jste se stal soudcem a při výběru měl klíčový hlas. Jaký je váš vztah dnes?

Vrcholná justice v Brně je úžasné společenství. Patnáct soudců Ústavního soudu, pětatřicet na Nejvyšším správním soudu, šedesát na Nejvyšším soudu. Je to malý rybník zhruba sto třiceti lidí, kteří se dobře znají, komunikují spolu na konferencích i společenských akcích a umějí spolu kultivovaně nesouhlasit.

Josef Baxa je jedním z nich. Mám k němu obrovský respekt jako k nepřehlédnutelné, zakladatelské osobnosti současné justice. Vídám se s ním, mluvím s ním a někdy s ním souhlasím, jindy nesouhlasím, stejně jako s ostatními kolegy. Nejsem Baxův člověk, nejsem Šimkův člověk, nejsem Mazancův člověk. Nejsem ničí člověk. Jsem Tomáš Rychlý.

Takže odmítáte obavy některých kolegů, že byste byl loutkou Josefa Baxy k ovládnutí Soudcovské unie?

To je naprosto absurdní. Jsme dospělí lidé se svými názory. Nesouhlasit se staršími autoritami bývá složité možná pro začínajícího soudce v senátu. Ve chvíli, kdy se v tom prostředí zabydlíte, je běžné, že spolu profesně i hodnotově nesouhlasíte. Jsem svůj, ať se to někomu líbí, nebo ne.

Pokud budete zvolen, máte před sebou tříletý mandát. Jaké tři hlavní priority byste sám za sebe pojmenoval?

Určitě mě trápí IT. Dnes je velká móda mluvit o umělé inteligenci. Já sám ji denně využívám, na soudu máme Copilota, v CODEXISu běží ChatGPT, platím si i vlastní předplatné. Je to skvělý pomocník na rešerše triviálních otázek, pro rozvoj angličtiny i jako sparring partner pro argumentaci. Umělá inteligence vám pomůže argumenty vybrousit, když na ni tlačíte.

Jenže realita okresních soudů je IT pravěk. Když slyším, jak padá systém ISAS a jak nefungují rejstříky nebo insolvenční řízení, je to ostuda. Irituje mě, když politická elita básní o digitalizaci justice a elektronických spisech, zatímco soudci v praxi pláčou. Píšete rozsudek, potřebujete se podívat do rejstříku, a on má výpadek. Digitální justice je za tohoto stavu vzdušný zámek. My v prvé řadě potřebujeme, aby spolehlivě a bez výpadků fungovalo to základní, co už máme.

Je to stejné, jako když jedu vlakem z Prahy do Brna. Nabereme půl hodiny zpoždění, vystoupím na nádraží a tam visí obří billboard lákající na vysokorychlostní železnici. Člověk si řekne: začněte tím, že budete jezdit na čas, a pak se bavme o tom, jak budeme v Brně za hodinu.

A další dvě priority?

Druhou prioritou je mediální strategie a komunikace. Doba se zrychluje, sítě fungují a unie na nich sice je, ale nepracuje s nimi aktivně. Pozitivně mě překvapil Ústavní soud, který dokázal vstoupit na Instagram důstojným způsobem, skrze vyhlašování nálezů. Neříkám, že unie musí být na TikToku, to určitě ne. Musíme ale otevřít debatu, jak a kde komunikovat a jak silný mandát má prezident mít, aby mohl v případě potřeby reagovat velmi rychle.

Třetí kapitolou je duševní zdraví a wellbeing. Moje generace toto téma vůbec nechápala. Mladší ročníky už o rovnováze mezi prací a soukromím mluví otevřeněji. Absolvoval jsem na Justiční akademii skvělý seminář o prevenci vyhoření, ale dostat se tam je kvůli omezené kapacitě téměř nemožné. Kolem duševního zdraví panuje obrovská stigmatizace. Starší generace to stále vnímají jinak než zlomenou nohu. Přitom jde o řešitelný problém. Pokud na webu unie vznikne snadno dostupná záložka se základními informacemi, kontakty a krizovou pomocí, pomůže to sejmout stigma, že duševní potíže znamenají konec kariéry.

O duševním zdraví nebo sabatiklu se na sněmech Soudcovské unie mluví roky, ale do praxe se téměř nic neprosadilo. Jak to chcete změnit?

Ďábel je v detailu a unie není monokracie, prezident není osvícený monarcha. V otázce duševního zdraví je nutné oslovit psychology a psychiatry a poradit se s nimi, co přesně pro profesi udělat.

V extrémních případech tyto problémy končí před kárnými senáty. Judikatura Nejvyššího správního soudu zcela správně říká, že zdravotní nezpůsobilost soudce musí být problém dlouhodobý – posuzovaný v horizontu roku a více, nikoliv týdnů – a nesmí existovat reálná prognóza brzkého uzdravení. Prevence musí nastoupit daleko dřív, než se soudce dostane do stavu, který mu trvale brání ve výkonu funkce.

Klíčovou roli v prevenci by měli mít předsedové soudů. Jenže ti často tlačí jen na výkon a statistiky, aby jim soud fungoval jako stroj, lidská stránka jde stranou.

Předsedové soudů jsou sami v mlýnici. Manažersky pracovat s lidmi, kteří mají nezávislou mentalitu a jsou neodvolatelní, je mimořádně těžký oříšek.

Velmi jemnou prevencí vyhoření by mohly být stáže. Věřím v univerzalitu právnické profese. Sám jsem profesní role střídal a vím, jak moc mě to vždy posunulo a nabilo novou motivací. Na Nejvyšším správním soudu jsme dříve mívali na stážích kolegy z okresů. Když po deseti nebo dvaceti letech vypadnete ze stereotypu, dostanete jinou agendu a jiné prostředí, neuvěřitelně vám to pomůže. Chápu, že předsedové soudů se v personální tísni zdráhají soudce na stáže uvolňovat, ale je to téma, na které musíme tlačit.

Funguje v České republice justice na objednávku, jak veřejně prohlásil premiér Andrej Babiš?

U mě si nikdo nic neobjednával. Výroky tohoto typu jsou smutné a naprosto zbytečné.

Byla reakce Soudcovské unie, která se proti tomu ostře ohradila, správná? Nebylo lepší jít za premiérem osobně a věc mu vysvětlit, než stavět tvrdými výroky komunikační zeď?

Byl jsem pro vydání prohlášení a sám jsem ho prosazoval. Přece se desítky členů Republikové rady nepostaví před Úřad vlády. Premiér je právní laik a nemusí znát zákruty řízení, ale když tvrdí nesmysly – například si stěžuje, že odvolací soud neposlouchá soud prvostupňový – je to nechtěně žertovné.

Kdybych byl premiér, chtěl bych působit jako profesionál, který se předem poradí se svými právníky nebo s ministrem, aby jeho slova měla hlavu a patu a nevyvolávala úsměvy. Soudcovská unie se musí v takových chvílích soudců zastat. Má být dokonce asertivnější, než byla dosud, a postavit se za kolegy bez ohledu na to, zda jsou jejími členy. Jednání je samozřejmě možné vždycky, debata může být chvíli vypjatější a pak si sedneme ke stolu.

Bývalý prezident unie Libor Vávra má na mediální strategii odlišný pohled. Podle něho reakce na výroky politiků může vyvolat jen ještě větší pozornost a že unie styl vládní komunikace stejně zásadně neovlivní.

V tomhle mám jiný názor, nejsem ani Vávrův člověk. Kritérium je jednoduché: pokud se vysoký ústavní činitel nefér způsobem opře do soudců, Soudcovská unie se musí ozvat. Takhle prosté to je.

Čím dál častějším trendem je kritika trestních rozsudků ze strany médií a veřejnosti, typicky u ukládání podmínek za sexuální delikty. V Ústí nad Labem šla předsedkyně odvolacího senátu rozhodnutí médiím vysvětlit a obrátilo se to proti ní, politici v Poslanecké sněmovně pak soudce plošně za ukládání podmínek kritizují. Nehrozí, že soudci začnou pod tlakem ukládat přísnější tresty, jen aby měli klid?

To by bylo samozřejmě špatně, kdyby soudce rozhodoval proti svému přesvědčení. Úkolem unie není komentovat jednotlivé živé kauzy, ale pokud se z toho stane celostátní trend a obecný tlak, ozvat se musíme.

Společnost se proměnila. Dříve si lidé přečetli noviny a zanadávali si. Dnešní sociální sítě fungují jako brutální zesilovač emocí, bohužel hlavně těch negativních. Když napíšete věcný a racionální rozbor, že problém je složitý a má roviny A, B a C, dostanete jeden lajk. Zato skandální výkřik nebo vulgarita okamžitě vyvolají masivní pozornost. Vzniká hlasitá menšina, která vítězí díky práci s emocemi, často navzdory mlčící většině.

Právní stát a nezávislá justice jsou ze své podstaty chladný a racionální vynález. Jak se chcete bránit výčitce: „My jsme rozzlobení, proč vy soudci nejste rozzlobení s námi?“ Vždycky se ptám: představte si, že budete sami křivě obviněni ze závažného, třeba i sexuálního trestného činu. Chcete pak stát před soudcem, který se veze na vlně emocí a lidového hněvu, nebo před chladným profesionálem, který otevře zákon, zhodnotí důkazy a řekne, že stíhání je neoprávněné?

Lidé ale často touží po okamžité odplatě.

I já se rád podívám na filmový revenge thriller, kde Arnold Schwarzenegger v Komandu okamžitě vykoná spravedlnost a je zároveň vyšetřovatelem, žalobcem i popravčím. Jako lidská zábava je to uspokojující, ale reálné soudnictví musí stát na zákonu a racionálních motivech.

Demokratické trestní právo je pro laiky hrozně protiintuitivní. Vemte si presumpci neviny: chytí člověka s nožem v ruce a laik řekne, že je to jasné. Presumpce neviny jde zdánlivě proti zdravému rozumu, ale chrání nás před justičními omyly. Kdybychom se řídili jen náladami společnosti, zavedeme zpátky trest smrti.

Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc v jednom rozhovoru prohlásil: „Vím, že budu označován za populistu, ale nevadí mi to, pokud dosáhnu svého cíle, aby soudy respektovaly práva obětí víc než práva pachatelů.“ Z justice se nikdo neozval, ačkoliv od právníka, notabene ministra spravedlnosti, je to výrok velmi sporný.

S tímto výrokem hluboce nesouhlasím. Je to čistá jízda na vlně laciného populismu. Neříkám, že musíme monitorovat každou větu, kterou ministr pronese, ale tento trend je nebezpečný. Justice musí zůstat nezávislá i na náladách a vzrušení davu. S panem ministrem si o tom na sněmu velmi rád popovídám.

Dalším velkým tématem je nová soudní mapa, která se má údajně spustit k 1. lednu 2028. Soudci však dosud žádný konkrétní harmonogram neviděli. Jak by k ní měla unie přistoupit?

Reforma soudní soustavy je politické rozhodnutí, není na soudcích, aby si diktovali, kde chtějí soudit. Na čem ale musíme trvat je, že taková změna musí vycházet z racionální analýzy a tvrdých dat. Ať nám ministerstvo ukáže data, která navrhované změny odůvodňují.

Pokud má jít o snahu ušetřit pár korun v rozpočtu tím, že se formálně zruší malý soud v Jeseníku a vymění se na něm cedule za pobočku Šumperka, se stejnými soudci, tak to žádná reforma není. Ušetří se akorát zlomek peněz na managementu, ale systém zůstane nedotčený.

Byla tu analýza od renomované společnosti Deloitte, kterou desítky prvostupňových soudců pracně krmily vyplňováním podrobných výkazů práce. Stálo to velké peníze z evropských fondů a výsledek nikdo neviděl. Ministerstvo ji nikdy nezveřejnilo, patrně proto, že projekt nebyl dokončen. Přitom právě od takového materiálu se měla debata odvíjet.

Důkladné a systémové překreslení soudní mapy, které neublíží dostupnosti pro účastníky řízení a zefektivní justici, je práce na deset let. To je ten slon v místnosti: politikům se do toho nechce, protože se to nevejde do jednoho čtyřletého volebního období.

Dá se očekávat, s čím ministr spravedlnosti na sněm Soudcovské unie přijde: soudci jsou přeplacení, je jich moc, malé soudy se sloučí, nové jmenovací etapy se omezí a zvýší se finanční odpovědnost soudců za špatná rozhodnutí formou regresů. Co mu na to řeknete?

Že soudci rozhodně nejsou přeplacení. Já sám jsem při odchodu z komerční advokacie šel s příjmem dramaticky dolů.

Základní otázka zní: jaké chceme mít v justici právníky? Chceme ty nejlepší a nejkvalitnější, nebo průměrné a podprůměrné, kteří se jinde neuchytí, a tak se nechají každý rok vydírat tím, že jim politici zmrazí nebo sníží platy? Já jsem byl naivní, myslel jsem si, že v justici vyměním vyšší výdělky a tlak na hodiny za platovou jistotu odvozenou od ekonomického vývoje země. Místo toho přišlo neustálé zmrazování – covid, povodně, cokoliv. Proč politici neřeknou: chceme kvalitní lidi, tak musí být dobře zaplaceni? Odpor vůči soudcovským platům je v Česku iracionálně gigantický, nikdo takhle neřeší platy lékařů nebo výsluhy právníků na policejním prezidiu. Proti tomu se musíme jasně postavit.

A co hrozba vymáhání škod po soudcích a zpřísnění kárných trestů?

Odpovědnost přece existuje už dnes podle obecných předpisů, musí tam být prokázané zaviněné porušení povinností. Pokud chce ministr vymýšlet nějaké komise, je to jeho věc, konečné slovo bude mít stejně vždycky soud.

A zpřísňování kárných trestů? To je stejný omyl. Kriminalistika dávno ví, že odstrašující není výše trestu, ale jeho neodvratnost. Kdybychom soudcům zajistili výsluhy nebo důstojný důchod, který by odpovídal rozumné proporci k jejich platu, zmizela by velká část kárných řízení kvůli průtahům.

Řada starších kolegů pokračuje v souzení i ve chvíli, kdy už jim docházejí síly a práce drhne, čistě z ekonomické nutnosti. Živí rodiny, pečují o staré rodiče a nemohou si dovolit propad do standardního starobního důchodu. Kdyby měli finanční jistotu důstojného odchodu, odešli by dříve a rádi. Zrychlila by se tím přirozená generační obměna a otevřely by se dveře mladým soudcům. Zpřísňování trestů nevyřeší vůbec nic.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.