Pád zmařeného antisemity. Jak somálská uprchlice v Londýně zastavila šéfa Zelených

Doplňovací volby (tzv. by-election) do Dolní sněmovny parlamentu jsou ve Velké Británii důležitým politickým aktem, důležitějším, než by se mohlo na první pohled zdát. Je tomu tak i tehdy, když nemohou vůbec nic změnit na poměru sil ve Sněmovně, protože má jedna ze stran tak velkou převahu, že na jednom poslaneckém mandátu věcně vzato vůbec nezáleží. Z čeho tedy tato důležitost, tento význam by-election vyplývá?

Politické strany včetně jejich lídrů, média i veřejnost v nich do jisté míry oprávněně vidí „nejspolehlivější průzkum veřejného mínění“, lepší než všechny analýzy dohromady. Jejich výsledek má nezřídka zásadní politické důsledky.

Nemusíme se v čase vracet daleko: vítězství Andyho Burnhama v doplňovacích volbách ve „velkém Manchesteru“, kde do té doby starostoval, v červnu letošního roku vedlo k pádu premiéra Keira Starmera, zatímco Burnhama katapultovalo do čela strany a do Downing Street číslo 10. Nynější porážka Zacka Polanského, předsedy Zelených (oficiálně Zelená strana či Strana zelených Anglie a Walesu; Green Party of England and Wales) v Londýně proto může mít pro něj, a dokonce i pro stranu dalekosáhlé následky.

Podle některých názorů politikové, média i veřejnost význam doplňovacích voleb spíše přeceňují. V řadě případů se totiž jedná o velmi specifické obvody, které nemusí o celostátní oblibě strany nic důležitého vypovídat. Často se jedná o, doslova, tzv. „bezpečná křesla“ (safe seats), tj. obvody, kde tradičně vyhrává jedna politická strana, a kromě okamžiků vzácných „politických zemětřesení“ (viz například volby v prosinci 2019, kdy konzervativci Borise Johnsona ovládli tzv. „rudý pás“ na severu Anglie, kde desetiletí dominovali labouristé) se na tom nic nemění.

Doplňovací volby v londýnském obvodu Holborn a St. Pancras ovšem důležité byly. Zack Polanski (* 1982), radikální progresivista, wokeista a neskrývaný antisemita, se zjevně pokusil napodobit mistrovský kousek Andyho Burnhama z Manchesteru a proniknout, navíc v ostře sledované metropoli, do Dolní sněmovny. Kdyby se mu to bývalo podařilo, získal by jako poslanec výrazně větší vliv a strana „novou krev do žil“, jak se občas píše. Nebylo to úplně nemožné, Holborn a St. Pancras je totiž obvodem, kde konzervativci nemají dlouhodobě šanci, takže šlo „pouze“ o to porazit labouristy.

Polanski si ve volbách nevedl vůbec zle, získal 33 % (téměř devět tisíc hlasů), což by v řadě jednomandátových volebních obvodů (s jednokolovým většinovým systémem) stačilo na pohodlné vítězství. Je to vlastně mnohem víc, než kolik bych i v tak specifickém obvodě, jakým je Holborn a St. Pancras, očekával.

Jenže – vládnoucí labouristé neudělali žádnou chybu, naopak, a postavili proti Polanskému kandidátku, která právě tady nemohla téměř za žádných okolností prohrát. Pro Polanského, ještě se u něj chviličku zdržme, je porážka, chvála bohu za ni, strašně, ale strašně nepříjemná. Lídr prostě prohrávat nesmí, ohrožuje to jeho vnitrostranické postavení, jeho autoritu, otřesenou u velké části veřejnosti (a dokonce i u části spolustraníků) už nedávným schválením stranické rezoluce o tom, že „sionismus je jistá forma rasismu“.

Jaká bude jeho politická budoucnost, se v tuto chvíli těžko odhaduje. Kombinace schválení ostudné rezoluce, klesajících či v nejlepším případě stagnujících celostátních preferencí a porážky v doplňovacích volbách – to vše mě naplňuje nadějí, že Zelení do budoucna pro Británii vážnou hrozbu představovat nebudou.

A nyní k tomu hlavnímu, k vládnoucí Labour Party. Ještě na jaře letošního roku se zdálo, že strana je tak říkajíc na odpis. Keir Starmer, ctihodný elitní právník, sice vyhrál na počátku července 2024 drtivě parlamentní volby, zbavil stranu spousty zastydlých levičáků corbynovského typu a stal se premiérem s pohodlnou většinou v Dolní sněmovně. Dva roky, jež strávil v Downing Street číslo 10, ale byly ukázkovou přehlídkou nedostatečné kompetentnosti, a hlavně neschopnosti odprezentovat na veřejnosti i to málo, co se labouristům povedlo. Naplno se tak projevilo, že lidé v létě 2024 volili hlavně proti Konzervativní straně bez ohledu na to, že opozici vedl právě Starmer. Během dvou let u moci už to ale nestačilo.

Vnitrostranický převrat Andyho Burnhama z konce jara a z léta byl sice brutální, ale politika už taková je. Novému akčnímu premiérovi se podařilo stranu oživit, její preference vylétly vzhůru a dnes prakticky ve průzkumech vede. Nejen Zelení, ale hlavně strana Reform UK politického avanturisty a hochštaplera Nigela Farage ztratila velkou část svého „kouzla“ a vše nasvědčuje tomu, že tradiční systém dvou velkých politických stran by v Británii mohl zůstat zachován, a to tím spíš, že do řádných voleb v roce 2029 je hodně času a Farage bude mít spoustu příležitostí zprofanovat se ještě více než dosud.

A teď to nejpodstatnější. Parlamentní křeslo ve volebním obvodu Holborn a St. Pancras uvolnil v létě bývalý premiér Starmer, který se rozhodl na politiku rezignovat. Ve volbách v roce 2024 tu dosáhl drtivého vítězství, bezmála 50 %. Nezávislý kandidát Andrew Feinstein tehdy získal téměř 20 %, především proto, že kritizoval Starmera zleva (!) a že se ostře vymezoval vůči jeho podpoře Izraele při tzv. „genocidním tažení“ v Gaze. Tohle, myslím, říká, o daném volebním obvodu skoro všechno, nebo alespoň mnohé z toho, co o něm potřebujete vědět.

V kosmopolitním obvodu (spadajícím pod městskou část Camden) sice žije většina bílých Britů, je tu nicméně pevně usazena i asijská komunita (zejména Bangladéšané, Číňané a další; africká a černošská komunita čítá dalších 10 %). Většina místních obyvatel je bez vyznání, zároveň tu ale žije mezi 20–25 % muslimů, koncentrovaných v chudších a chudých částech.

Jedná se, pokud jde o věk, o „mladý, dynamický obvod“, mimo jiné proto, že zde sídlí univerzita (University College of London, v Bloomsbury), Britské muzeum (British Museum) a Britská knihovna (British Library). Současně se jedná o obvod s mimořádně vyostřenými sociálními rozdíly; pouze něco málo přes 20 % obyvatel má vlastní bydlení, sociální bydlení naopak tvoří přes 40 %, zbytek tvoří velmi drahé podnájmy pro studenty a tzv. professionals (lékaři, právníci atd.).

Podle dostupných údajů zde žije v chudobě mezi 35–40 % dětí, což je ohromující a silně znepokojující číslo. Osobně znám tento obvod velmi dobře, vzhledem k blízkosti univerzity a knihovny totiž bydlím téměř během každého pobytu v britské metropoli právě tady, a mohu vše, co jsem napsal, potvrdit i z vlastní zkušenosti (dohromady jsem tu jistě prožil více než rok, spíš rok a půl).

Labouristé, místní organizace, jistě po konzultaci s ústředím, vybírali ze stovky zájemců, a nakonec vybrali správně. Jejich kandidátkou se stala Sagal Abdiová-Waliová (* 1984), která přišla do Británie v roce 1984 jako šestiletá holčička, jejíž rodina uprchla před zničující válkou z rodného Somálska.

Vyrostla a vystudovala právě v Camdenu, je tedy s obvodem od raného dětství úzce spjatá. V roce 2015 vstoupila do Labour Party a roku 2022 ji zvolili radní za obvod Camden Square, v její gesci byly bydlení a sociální služby a práce na investičních projektech s cílem zlepšit život v obvodu. Kromě toho se soustředila a soustředí na boj proti bezdomovectví, na „boj za sociální spravedlnost“ (ať už si o tom pojmu myslíte cokoli, nejen v tomto obvodu „funguje“) a také za převod vodárenské společnosti Thames Water do zpět do veřejného vlastnictví.

Skutečnost, že je Sagal Abdiová-Waliová muslimkou, jí v tomto volebním obvodu nijak nepoškozovalo, spíše naopak, třebaže musela v kampani čas od času čelit ostrým, sprostým, rasistickým útokům (na výsledek ale neměly prakticky žádný vliv). Drtivá většina voličů chápala, že, jde-li o náboženství, nemohlo tomu být vzhledem k jejímu původu jinak. Její matka, právnička, založila po příchodu do Camdenu dobrovolnické centrum pro uprchlíky ze Somálska, sama Sagal v centru působila už od svých šestnácti let, mimo jiné jako tlumočnice, což je nesmírně náročná, ale důležitá práce. Kromě toho podporuje sportovní aktivity místních dětí a mládeže, což jí přihrává další politické body.

Shrnuto a podtrženo: labouristé zvládli pomyslný „převod“ obvodu, ve kterém kandidoval bývalý premiér (2015–2026), na novou poslankyni skvěle a není důvod domnívat se, že by se na jejich místní dominanci mělo v rozumné budoucnosti cokoli změnit. Svým způsobem platí totéž i o novém předsedovi vlády, jenž se, mimo jiné, vrátil k reálné podpoře working classes (a zčásti dolních middle classes), tj. těch lidí, které jeho předchůdce nevhodně a nešťastně obvil z toho, že „propadají nacionalismu“ atd., a získává si tak znovu jejich důvěru. Jak se mu ve složitých podmínkách bude dařit vést vládu a zemi dále, teprve uvidíme, začal nicméně – z pohledu strany – lépe, než většina očekávala.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.