Tři plus jeden argument, proč je zálohování PET lahví jen otázkou času

Možná je důvodem chronická neoblíbenost předkladatele zálohovacího zákona ministra Petra Hladíka, třeba jen vláda prostě skutečně neumí věci vysvětlovat. Zálohovací zákon jde ale správným směrem a když se nad tím zamyslíte, příliš racionálních důvodů pro jeho nepřijetí nenajdete. I tak však bude zajímavé sledovat vládní poslance, zda k přijetí legislativy, která je aktuálně před prvním čtením, najdou do podzimních voleb odvahu. 

Hlavním argumentem pro zálohování je čistší příroda. Jde o neideologické téma – na to, že nechceme mít lesy zaházené PET lahvemi i plechovkami, se většinou shodnou lidé bez ohledu na politické preference. 

Právě odhozený odpad (littering) se zálohováním úzce souvisí – s přijetím legislativy budou lidé jednak tento odpad méně odhazovat, protože to pro ně bude znamenat malou finanční ztrátu, jednak budou podobný odpad ochotněji sbírat, protože k tomu budou mít finanční motivaci. 

Nejde o teorii, ale o praxi. Že to skutečně takto funguje, potvrzuje příklad Švédska, které jako první v Evropě začalo PET lahve před 30 lety zálohovat a jehož příroda patří i díky tomu k těm nejčistším. 

„Hlavním důvodem, který nás k zálohování tehdy motivoval, byla snaha o ochranu přírody – aby se obaly neválely v našich lesích, u silnic a v moři,“ potvrzuje Erik Ebbeson manažer zákaznické péče Returpacku, společnosti, která má ve Švédsku zálohování na starosti.

Druhý důvod částečně souvisí s tím prvním: zálohování je v zásadě hra s nulovým součtem. Jinými slovy, PET lahve a plechovky nebudou odpad, který zatěžuje přírodu a životní prostředí, ale stávají se surovinou, která roztočí koleso cirkularity. Znamená to potřebu méně zdrojů, a tedy větší efektivitu. 

Hlavní nepochopení smyslu zálohování plastů přitom většinou vychází z toho, že jsme „papírově“ už nyní ve třídění odpadu na špičce Evropy, protože ve žlutých kontejnerech končí asi sedm a půl lahví z deseti. 

Jenže i když odhlédneme od plechovek, kde je poměr přibližně opačný, je skutečnost o trochu složitější. V rámci recyklace se na třídičce a při zpracování ukáží jako nepoužitelné čtyři z deseti lahví, takže ve výsledku se recykluje jen 35 procent „petek“. A to, co se nerecykluje, končí buď na skládce, nebo ve spalovně. 

Třetí důvod je v zásadě pragmatický: Recyklace plastů i plechovek je zkrátka méně energeticky náročná než vyrábět zas a znova ten samý materiál od nuly. 

Jak ukazuje studie společnosti EEIP, jde o poměrně výrazný rozdíl. „Množství energie spotřebované na výrobu PET recyklátu činí jen zhruba 12 procent energie potřebné pro výrobu stejného množství primární suroviny, a recyklace hliníku dokáže uspořit až 95 procent energie potřebné k výrobě stejného množství primární suroviny,“ tvrdí studie. 

Pokud by Česko najelo na výrobu recyklovaných PET lahví, znamenalo by to podle EEIP stejnou úsporu energie, která by pokryla roční používání domácích spotřebičů pro asi půl milionu českých domácností. A to, že je elektřina v posledních letech nedostatková komodita, snad po nedávné energetické krizi a růstu cen není nutné připomínat. 

Čtvrtý důvod k zálohování možná není ten nejvíc motivační, ale zapomínat by se na něj nemělo. 

Faktem je, že k zálohování Česko tlačí Evropa, která si nastavila své cíle v oblasti recyklace a jejich neplnění bude u jednotlivých členských států trestat pokutami. Jde o dva předpisy: podle směrnice SUP musejí členské země sbírat 90 procent PET lahví do roku 2029, podle nařízení PPWR je pak třeba sbírat 80 procent PET lahví a plechovek už v letech 2026 a 2027. 

Prakticky vzato, ze všech zkušeností ze zahraničí je zřejmé, že Česko těchto cílů nedosáhne bez zálohového systému, což by prakticky znamenalo roční platby miliard korun na pokutách. V zásadě tak nyní stojíme před možností recyklovat, mít čistší přírodu a pokuty neplatit, anebo dělat pravý opak. Smysl však má pouze jedna cesta. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.