Trump rozvinul Si Ťin-pchingovi červený koberec. Velký deal nepřišel - a ani přijít nemohl

Co vše se během setkání lídrů dvou nejvýznamnějších supervelmocí světa probíralo? V jakém kontextu se jednání konala? A převážila opravdu „pompa nad obsahem“, jak psal například zpravodajský server Bloomberg nebo britský deník Financial Times?

Jak již vyplývá z výše zmíněného, vůdci hnutí MAGA na daném setkání, kam hlavu Pekingu recipročně pozval po své květnové cestě do říše středu, evidentně dosti záleželo.

Jak dokládaly mnohé úniky informací i komentáře bývalých diplomatů, Trump chtěl svého velmocenského rivala ohromit, demonstrovat přetrvávající americkou moc a snad i na základě posílení osobních vazeb překlenout geopolitickou propast, která mezi „zemí svobody“ a „královstvím středu“ vězí.

Daná slova o přátelství mezi oběma postaršími muži, Siově energičnosti a prozíravosti tak měla čínskému vůdci nejenom polichotit, ale rovněž mu pomoci posílit jeho obraz silného mezinárodně uznávaného vůdce před blížícím se XXI. sjezdem Komunistické strany Číny (KSČ).

Na něm si totiž Si dle všeho plánuje říci o v moderních dějinách bezprecedentní 4. mandát generálního tajemníka strany a následně zřejmě i prezidenta země.

Ostatně tato osobní gesta a projevy přátelství představují typický jev obou Trumpových období v úřadě, jež však například dle slavné knihy Osudová past od profesora Grahama Allisona nemají příliš šanci na úspěch.

Autor v ní popisuje tzv. koncept Thukydidovy pasti odkazující na otcem moderní historie popsanou peloponéskou válku mezi Spartou jako etablovanou velmocí a mocensky posilujícími Athénami, které na základě tlaku v tamním mezinárodním systému nešlo zabránit.

Podobný mechanismus souboje o moc se přitom měl opakovat celkem v 16 případech, přičemž ve 12 tato situace vyústila ve výrazný, často systémový konflikt. Současné velmocenské soupeření mezi USA a Čínou má tak představovat další dějství tohoto známého představení.

O pravdivosti této Allisonovy teze se léta vedou vášnivé diskuse, nicméně pravdou zůstává, že tato myšlenka navzdory výrazné západní etnocentričnosti jeho díla (autor dosti výrazně opomíjí historická pnutí mimo euroatlantický prostor či jeho kolonie) vzbuzuje obavy.

Jaké je tedy současné rozložení moci v našem světě a kde nacházejí Washington s Pekingem třecí plochy?

Těch bychom našli ve světle rozpadající se americké unipolarity (o níž otevřeně hovoří například i ministr zahraničí Marco Rubio) vskutku mnoho. Z těch nejvýznamnějších zmiňme především souboj o charakter nejenom vzájemného, ale i mezinárodního obchodu a jeho pravidel.

Trump si totiž jako hlavní téma návratu do Oválné pracovny zvolil bobtnající deficit zahraničního obchodu, který označil za jeden z hlavních faktorů limitů americké moci. Následný Liberation Day přinesl hrozbu často výrazného navýšení cel, které v případě amerických spojenců a partnerů vedlo k vyjednání nových bilaterálních obchodních a investičních smluv za amerických podmínek.

Nicméně čínské vedení, vědomo si své velmocenské pozice a nezanedbatelných ekonomických pák vůči USA i celému Západu, EU nevyjímaje, necouvlo. Výsledkem bylo skokové navýšení dovozních cel na čínské zboží a podobně tvrdá odvetná opatření, kdy se vzájemné sazby vyšplhaly vysoko nad sto procent a slovy amerických činitelů reálně představovaly dovozní embargo.

Washington přitom zpočátku působil velmi sebevědomě, když například americký ministr financí a hlavní vyjednavač s Čínou Scott Bessent prohlásil, že Peking se snaží hrát pokerovou partii s pouhými dvěma páry dvojek. Realita však byla složitější.

Toto americké chování totiž Čínu inspirovalo naplno využít osvědčenou strategii weaponizace ekonomické moci a dodavatelských řetězců a omezit vývoz sedmi kovů vzácných zemin do USA, který se mezi lednem a červnem propadl o téměř třetinu. Nutno přitom zdůraznit, že tyto suroviny jsou naprosto esenciální součástí moderní průmyslové výroby a závisí na nich nejenom výroba čipů či elektromobilů, ale i špičkové americké vojenské techniky včetně stíhaček F-35. Že se nejedná o pouhá čísla na papíře, přitom demonstrovalo i nedávné rozhodnutí automobilky Ford omezit výrobu kvůli nedostatku materiálu.

Šok na čínské straně způsobený reálným propadem exportu zboží ke konzumentům se rovněž nedostavil, neboť Číně se velmi rychle povedlo přesměrovat svoji na vývozu závislou ekonomiku na trhy v jiných regionech světa, především do jihovýchodní Asie, na Blízký východ, do Latinské Ameriky či částečně i Afriky. Navzdory americké snaze tak čínský přebytek zahraničního obchodu již druhý rok směřuje k překročení neuvěřitelné hranice 1 biliónu dolarů.

Američané proto pochopili, že je potřeba změnit taktiku, a během loňského setkání v jihokorejském Busanu oba prezidenti uzavřeli dohodu o odkladu nejtvrdších opatření, výměnou za čínský příslib zvýšení importu především zemědělských surovin a tvrdších zákroků vůči pašování fentanylu.

Tato však měla 10. listopadu vypršet, přičemž oba prezidenti nyní ve Washingtonu oznámili její prodloužení do 10. ledna, což samo o sobě představuje další výrazný kompromis na obou stranách.

Bessent si totiž nejednou stěžoval, že čínská strana nedodržuje závazky týkající se importů amerického zboží či diskriminace amerických firem v Číně a požadoval přezkum plnění po každých šesti měsících. Číňané měli naopak tlačit na zmrazení až do konce Trumpova prezidentského mandátu.

S tím ostatně souviselo i potvrzení o zřízení speciálního Board of Trade, tj. tělesa, které by se zabývalo možnostmi běžné obchodní výměny u výrobků nestrategické povahy, tedy především pro spokojenost amerických voličů a čínských manufakturních dělníků klíčového spotřebního zboží.

Fakt znovuobjevené otevřenosti v rámci byznysu dále dokládá i zpráva o účasti malé delegace šéfů čínských firem v čele s automobilkou BYD, která měla prezidenta Si provázet. Sám Trump se pak nechal slyšet, že se do budoucna nebrání vstupu čínských výrobců automobilů na americký trh pod podmínkou, že tyto v zemi vystaví své produkční závody a vytvoří nová pracovní místa pro Američany.

Nutno přitom poznamenat, že něco takového by bylo ještě nedávno spíše nepředstavitelné a v dobách Bidenovy administrativy a novináři popisované tzv. zombie diplomacie vůči Pekingu by bylo nemyslitelné.

Nakolik přijatelná bude tato nabídka pro čínské společnosti, není jasné, nicméně extrémní soutěž na domácím trhu (tzv. involuce), stejně jako klesající dotace ze strany centrální vlády, provincií i měst nutí tyto firmy prozkoumat všechny i jen zdánlivě funkční možnosti exportu. A americký trh navzdory všem těžkostem stále zůstává velice lukrativní záležitostí nejenom pro čínské prodejce.

Snahy prezidenta Si o oživení domácí poptávky a rozjetí modelu tzv. dvojí cirkulace rovněž selhávají, což spolu s pokračující realitní krizí staví export do role stále životně důležitého motoru čínské ekonomiky.

Jak se tedy zdá, pomyslná „partie pokeru o budoucí vládu“ (řečeno textem písně od skupiny Kabát) zůstává nerozhodnuta.

Moderní technologie se čím dál tím více stávají klíčovým hybatelem světové geopolitiky, o čemž svědčí i význam, jehož se během summitu dostalo otázkám umělé inteligence (AI). Její raketový rozvoj a masivní nástup v rámci klíčových odvětví ekonomiky i vojenství přitom v posledních měsících vzbudil vážné obavy široké veřejnosti, jež se odrazily například i na propadu cen akcií předních technologických gigantů.

Vyvrcholením se pak stal esej zakladatele Anthropicu Daria Amodeiho, podpořený šéfy dalších AI gigantů (Musk, Altman), který volal po koordinované akci a zpomalení vývoje nových modelů, aby se tak zabránilo negativním dopadům nekontrolovatelného chování některých velmi pokročilých z nich, přičemž zmíněna byla i 10% šance na zničení lidstva.

Oficiálně se tak mělo jednat o reakci na množící se případy, kdy agenti na bázi nově vyvíjených modelů unikli z testovacího sandboxu a napadli weby a databáze rozličných firem a úřadů po celém světě (USA, Německo, Austrálie apod.).

Kritici naopak upozorňovali na to, že se spíše jedná o zástěrku nelichotivé finanční reality, kdy si tyto i jiné přední firmy uvědomily, že současné explodující tempo kapitálových výdajů do budování AI infrastruktury v podobě AI factories a datových center není udržitelné.

Ať tak či onak, pro naši debatu je důležité, že tyto teze odmítl nejenom „kmotr umělé inteligence“, šéf Nvidie a Trumpův důvěrník Jensen Huang, ale především sám prezident. Ten kategoricky prohlásil, že závod o vítězství na poli AI je bitvou o globální moc ve světě, přičemž Amerika si bezpodmínečně musí udržet své vedoucí postavení.

To je založeno nejenom na dosud stále superiorních modelech, ale především schopnosti designovat a díky tchajwanským továrnám firmy TSMC vyrábět nejdokonalejší grafické čipy na světě. Jejich vývoz je přitom ještě z dob Bidenovy administrativy striktně limitován, přestože Trump některá pravidla poněkud změkčil.

Tento fakt přitom sama Čína uznává jako výrazně problematický a veřejně obviňuje Bílý dům ze snahy brzdit čínský ekonomický, ale mezi řádky i mocenský, rozvoj. Navzdory ohromným pokrokům a zřejmě nevyčíslitelným investicím do budování domácí výrobní infrastruktury a vývoje se totiž království středu nedaří americké vedení dohnat.

Nicméně vysoké ambice druhé nejsilnější velmoci rozhodně nechybí, a tak očividně netouží samu sebe do budoucna limitovat. Jak jinak si vyložit slova prezidenta Si, který sice prohlásil, že AI musí zůstat pod lidskou kontrolou, ale zároveň sloužit rozvoji a blahobytu celého světa, nejenom úzké skupiny vybraných zemí (slova tolik typická pro čínskou diplomacii posledních let)?

Globální omezení výkonu a dalšího vývoje by tak mohla nerovnoměrně dopadnout jen na některé hráče (rozuměj Čínu), což by vytvářelo další nerovnosti ve světě. Peking dal diplomatickou mluvou zkrátka najevo, že na celou věc pohlíží podobným prizmatem jako Trump.

V kontextu toho se pak zdá oznámení Bessenta a jeho čínského vyjednávacího protějšku, vicepremiéra Che Li-fenga, o ustavení krizového informačního mechanismu v oblasti AI maximem dosažitelného.

Kromě obchodu a AI však v top trojici sporných bodů nechybí ani klasická geopolitika, především otázka Tchaj-wanu. Jedná se přitom o téma, které stále stojí zřejmě nejblíže k eskalaci krize odpovídající Allisonově Thukydidově pasti.

Jak je známo, téma budoucnosti ostrova spadá do sféry bytostných zájmů Pekingu, neboť ten jej chápe jako otázku zachování územní celistvosti Číny. Ta je pak dále klíčová pro upevnění a zachování legitimity a vůdčí role KSČ. Jinak řečeno, čínští komunisté zvláště po nástupu Si Ťin-pchinga o celé věci uvažují v kontextu vlastního přežití. Ostatně to dle uniklých zpráv Trumpovi zcela jasně komunikoval čínský prezident během poslední schůzky v Pekingu.

Dle některých komentářů přitom současné velmocenské přetížení Spojených států díky konfliktům na Ukrajině, ale především na Blízkém východě, jež je spojené s vyčerpáním muničních zásob, Číně v její snaze ostrov znovu připojit pod svou nadvládu výrazně nahrává.

Na druhou stranu v neprospěch tohoto scénáře má hovořit právě ukrajinský případ, jenž ukazuje, že ani početnější a minimálně zpočátku války lépe vybavené ruské síly nebyly schopny dosáhnout svých cílů a zničit slabšího bránícího se protivníka. K tomu všemu přispívá fakt nezkušenosti Lidové osvobozenecké armády v oblasti vedení reálných rozsáhlých vojenských operací v natolik složitém terénu, jaký představuje Tchajwanský průliv.

V neposlední řadě jsou zmiňována i odvolání vrcholných vojenských představitelů v rámci Ústřední vojenské komise i rozličných útvarů vojenských sil, která údajně měla paralyzovat celé vojenské vedení země. To vše v situaci, kdy nic jiného než absolutní úspěch by nebylo politicky připuštěno.

Jak se však zdá, Trump, jehož pozornost odlákává válka v Perském zálivu i blížící se volby do Kongresu, k celé věci přistupuje zcela jinak než předchozí administrativy a na celou problematiku nahlíží mnohem méně dogmaticky.

Připomeňme, že USA od dob přijetí tzv. Zákona o vztazích s Tchaj-wanem v roce 1979 sice v rámci politiky jedné Číny uznávají pouze vládu v Pekingu, nicméně na základě tohoto právního aktu a Reaganových „šesti ujištění“ z roku 1982 jsou zavázány poskytovat ostrovu dodávky obranných zbraní. Jaká je však ochota Ameriky aktivně zasáhnout v případě konfliktu na straně Tchaj-wanu, zůstává velkou neznámou.

Bílý dům totiž navzdory několika ostrým prohlášením prezidenta Bidena udržuje tzv. politiku strategické nejednoznačnosti, v jejímž rámci na tuto otázku záměrně neodpovídá. Zároveň aplikuje tzv. strategii dvojího odstrašení, kdy se snaží současně demotivovat Peking od provedení invaze a Tchaj-pej od formálního vyhlášení nezávislosti. Dobře si totiž uvědomuje, že by se pro Peking jednalo o casus belli a situaci, na níž by nešlo neodpovědět silou.

Nicméně Trump si očividně tyto limity vykládá značně volně a praktikuje spíše transakční styl politiky, když hovoří o tom, že Tchaj-wan mu slouží jako skvělý vyjednávací prostředek s Čínou. Ostatně fakt, že ve vzduchu stále visí nepodepsané kontrakty na dodávky pokročilých zbraní ostrovu v hodnotě 14 miliard USD, je toho jasným důkazem.

Jak se přitom zdá, summit ve Washingtonu ani toto sporné téma uspokojivě nevyřešil a pokračuje tedy zhuštěná atmosféra statu quo.

Jak tedy demonstroval popis tří nejzásadnějších témat, obě přední mocnosti světa během rozhovorů mezi prezidenty k zásadním průlomům nedospěly. Nutno ovšem zdůraznit, že jakýkoli střízlivý pozorovatel situace v rámci měnícího se mezinárodního řádu ani nic podobného čekat nemohl. Tlaky pocházející ze samotného globálního systému, stejně jako proměny v rozložení moci ani jiný scénář prakticky nedovolují.

Komentátor Financial Times Gideon Rachman napsal, že svět se nachází v situaci, kdy potřebuje v čele Spojených států a Číny prozíravé lídry, jichž se mu však nedostává. Osobně se domnívám, že toto hodnocení je přehnaně tvrdé a přeceňuje možnosti jednotlivců měnit tok dějin.

Znamená to tedy, že se řítíme do Thukydidovy pasti systémového konfliktu mezi velmocemi? Vyloučit to nelze! Pesimismus je však možno mírnit faktem, že i sám Allison ve svém přehnaně zjednodušeném vzorku hovoří o situacích, kdy byl boj o moc vyřešen mírumilovně. Lidské dějiny pak nabízejí ještě více podobných případů.

Klíč přitom může ležet i v rozšíření si obzorů západních politiků a komentátorů, kteří trpí nepochopitelnou tendencí přehlížet mocenský vzrůst dalších aktérů v čele se zeměmi globálního Jihu (např. Indií) nebo aktivnější roli středních mocností. I tito hráči totiž do celé rovnice promlouvají, přičemž mezi nimi může být i sama Evropská unie, či Evropa v obecném smyslu.

To by však vyžadovalo výraznou proměnu myšlení našich politických elit, která by však byla žádoucí nejenom pro nás samotné, ale i vztah mezi USA a Čínou a celý svět.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy, aby vám neunikly zásadní globální témata, která někdy zkrátka vyžadují delší čtení. Díky.